Příběh dvoustý osmdesátý třetí - Bajka o králíkovi a želvě
Oprášil jsem svý starý notesy. Už dlouho jsem nic nepsal a vlastně ani nečetl. S Andreou to moc nešlo. Ona radši postel, ale s Markétkou to bylo jiný. Asi bych byl odvážný, kdybych napsal, že mě inspirovala, ale vlastně ano. Četl jsem jí svoje básničky určený pro jiný holky a ona mě vždycky potom objala. Patřila mezi slečny s fantazií, s otevřenou duší i náručí. Tak trošku éterická, jemná, ale zároveň živočišná. Občas sice propadala chmurám, ale dokázal jsem ji pokaždé rozveselit. Měla sice strach, že mě v Plzni ztratí, plánovala pořád dokola, že se odstěhuje za mnou, že budeme spolu někde na pronájmu a prožijeme spolu spoustu dalších krásných dní. Nikdy k tomu bohužel nedošlo, ale to je zase jiný příběh.
Sedával jsem zase U Hymrů úplně v rohu a psal o metalu. O tom, co vidím okolo. Nikdy jsem neuměl vytvořit něco na povel, ale zjistil jsem, že mě psaní neskutečně naplňuje, uvolňuje. Na baskytaru dávno nebyl čas, možná jsem ani neměl talent a na rozdíl od jiných si to dovedl přiznat. Taky mě u muziky štvalo, že v kapele jste závislí na více lidech. Musí fungovat chemie. Sedět u papíru s tužkou pro mě bylo osobnější, niternější. Jsem samouk, tenkrát snad ani žádný kurzy nebyly, možná někde v Praze, ale já se stejně styděl. Vždycky jsem něco načmáral, slova ze mě padala sama, jako bych se chtěl zahltit. Mám to tak dodnes, vše ze mě vyjede jak krásnej bobek (to říkával Venca) a já se musím po čase vrátit a trošku všechno učesat.
Psal jsem básničky o holkách, povídky o metalových lidech okolo sebe. Hospoda i koncerty byly mojí skvělou inspirací. Pořád se něco dělo, měnilo, ladily se noty nově nabyté svobody. V žebradle jsem nosil nějaké sci-fi, které jsem chtěl psát a nikdy se k němu nedostal. Prvním čtenářem i kritikem byla Markéta. Vlezla si vždycky do postele, většinou v mém svetru a u teplého čaje louskala řádky. Někdy se smála, jindy brečela. Byl jsem hrdý, že dokážu přenést emoce, dát do svých slov duši a seřadit je do vět tak, aby dávaly smysl. Většinou, když prošlo sítem u Markéty, následovaly holky, protože ty vždycky četly a čtou víc než kluci. Oříškem byla Jana, která se se mnou často nepárala. Mile, ale jasně a přesně mi řekla, co si myslí.
Venca a Tomáš byli na konec. Vencovi se líbilo úplně všechno a Tomáš měl raději smutnější věci. Hele, bylo to všechno neumělé, surové, já když si po sobě starý sešity uložené ve sklepě přečtu, tak se někdy musím hodně smát, ale nebylo to úplně blbý. Nemluvím teď o talentu, to bych si netroufl, píšu jak mi zobák narostl, ale spíše o nápadech. Byl to vlastně paradox. Měl jsem technickou školu, celý život mě čekala práce v továrnách a přitom jsem vyloženě humanitně zaměřen. No jo, ale něčím se člověk musí živit. Taky jsem nikdy nechtěl, aby se pro mě psaní stalo povinností a ztratil jsem vášeň a koule.
Bajku o králíkovi a želvě jsem napsal během tří hodin v zakouřený hospodě. Byla o dokonalém mladém muži (králík), který se pořád za něčím honil, řešil jen peníze a úspěch a o želvě (staré dámě), která už všechno prožila a věděla své. Naschvál jsem to narouboval na podnikatele ve vínových kvádrech a s bílými ponožkami v sandálech. Opepřil zelináři, byl lehce provokativní. Potom už za nic nemůžu. Jana ani Prcalinka mi k tomu nic neřekli, Markéta jen smutně pokývala hlavou. Venca pronesl, že je to trefné a Tomáš byl totálně mimo. Moje první bajka způsobila rozruch. Nikdo nevěděl, že mám už dvě básnický sbírky v šuplíku o prdelkách, vlhkých snech a tý starý děvce lásce. To nikoho ani nezajímalo, nemělo proč.
Bajku si četli chlapi v montérkách (Tomáš jim ji rozdal), co přišli z továrny, zedníci i slečny studentky. Ne že bych byl slavnej, podepsal jsem se pseudonymem. Ale U Hymrů se vědělo. Pár poplácání po ramenou a několik panáků bylo mojí první odměnou. Nikam jsem se netlačil, ale Venca odnesl Bajku do Boleslavských listů. V nedělní příloze dávali prostor mladým autorům. Šli jsme za tetičkama (jedna byla učitelkou češtiny) a ony po čaji a koláči samy začaly, že četly moji otisknutou prvotinu. Nevěděly tedy, že jsem to psal já, ale chválily. Nepřiznal jsem se, já se fakt hrozně styděl. Ale byl jsem šíleně nadšenej. Doslova mě jejich slova nadnášely. Když se vám povede někoho oslovit vaší prací, řemeslem, názory, je to něco úžasného.
Na druhou stranu, a jsem tomu vlastně hrozně rád, jsem zaslechl i pár jedovatých vět. Někteří lidé vůbec nepochopili, o čem bajka je. Mluvili jen o králíkovi a želvě, unikla jim pointa. Já do tý doby netušil, že existují i jedinci bez fantazie nebo dutohlavci (a to je o hodně horší), kteří se snaží za každou cenu jen plivnout, ponížit, kteří nadávají na všechno a všechny. Aniž bych nějak chtěl, tak jsem prošel křtem. Křtem (a toho jsem si vážil nejvíc) od čtenářů, kteří se snaží něco tvořit, odvádějí mravenčí práci, často jsou nepochopení. Jít s kůží na trh v jakémkoliv oboru je hroznej risk. Najednou máte skvělý fanoušky, ale i sortu odpůrců, kteří hledají chyby a chtějí ubližovat.
Možná že si jen léčili komplexy, ale také jsem je zaregistroval. Neměl jsem zkušenosti. Bylo to jako založit kapelu, vymyslet jí padesáté jméno, scházet se ve zkušebně, hrát s bubeníkem, který neuměl na bicí, ale dobře chlastal. No a při prvním koncertě vám kámoši namažou med kolem huby, i když to stálo za vyliž prdel. To se děje a bude vždycky dít, je to absolutně v pořádku. Ono taky záleží na pokoře. Chvíle napětí, když vaše holka čte první odstavce, odezírání ze rtů i z obličeje. Jste zvědaví, napnutí, je to pro vás šílený. Seděli jste půlku noci u PARADISE LOST, s litrem kafe a opuchlými víčky. Psali na papír a pak jej trhali, zahazovali do koše, nakonec všechno vzdali, abyste se do rána budili a ještě než všichni vstanou konečně sepsali všechno na první dobrou.
Občas se do mých povídek obtiskly stíny démonů a nočních můr. Jindy jsem zase sepsal výlet na koncert, ve kterém se všichni poznali. Tuna vtipů a zážitků. Byl jsem jako kronikář naší party, zatím jenom do sešitů A4, linkovaných, s nakreslenými logy kapel, když jsem nevěděl jak dál a neměl slinu. Každá holka, se kterou jsem chodil, dostala pár básní šitých přímo na tělo. Mé kamarádky taktéž. Vždycky jsem si je představoval nahé a to teď nemluvím jen o postavě, ale i o duši. Měl jsem dokonce dvě povídky o teplouších, které jsem věnoval Tomášovi. Byly o tom, jak jsem byl zezačátku nespravedlivý, zaprděný debil, ale pak jsem prozřel. Když je můj kámoš četl, brečel a byl na mě hrozně hrdý. Tohle všechno bylo v pohodě, ale mě nejvíc dělalo dobře, že se moje psaní líbilo Sabathovi.
Podporoval mě, fakt četl písmenko po písmeni a povídali jsme si. Byl už zkušený, měl ledacos za sebou a fakt jsem si ho hrozně vážil. Vždyť to byl on, kdo mě přivedl ke spoustě dosud neznámých autorů. Stejně jako u hudby mě opravdu hodně ovlivnil, inspiroval. Naučil mě, že nemám nic lámat přes koleno, že když to přijde, tak to přijde, když ne, tak dělej něco jiného. Psaní, stejně jako muzika, musí jít ze srdce. Je to neskutečný klišé, ale je to pravda, kterou by si měl každý, kdo chce něco tvořit, vytesat nad pracovní stůl. Králík a želva byla bajkou, připodobněním, lehkou kritikou i mým tehdejším pohledem na svět. Je zvláštní nebo vlastně ani moc ne, že většina věcí pro mě platí dodnes.
A želva se usmála. Pomalu, jak to už příslušnice jejího druhu dělávají, vysunula hlavu z krunýře a povídá: "Králíku, ty kluku ušatej, za čím se to pořád honíš. Máš prachy, krásný auto i dům, ale řekni mi, kdy sis naposledy hrál se svými dětmi, kdy si zavolal svoji mámě, kdy si objal svoji ženu?". Králík zamrkal očkama, poskočil a začal křičet, že na podobný věci nemá čas. Nemůžu se zdržovat, čeká mě jednání. O bobkách. Želva už nic neříkala. Na rozdíl od ušáka totiž viděla v dálce pána se sekáčkem v ruce. "Tak to vidíš, nestihl si nakonec nic": zašeptala do pekáče a opakovala si dokola, že musí za svými dětmi. To víte, želvy chodí pomalinku, všechno jim hrozně dlouho trvá. Ale zase za ty roky, co se šourají po světě, znají, co je důležité a na své děti nikdy nezapomínají. To se rozumí samo sebou. Nejsou to totiž králici, ale želvy. Vědí dávno své.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)