Příběh dvoustý osmdesátý druhý - Můj nový kámoš obušek
Můj čas v Boleslavi se pomalu chýlil ke konci. S Markétou jsme si slibovali věrnost, původně se mnou chtěla do Plzně odjet, jako zdravotní sestřička by našla práci všude, ale nakonec z toho sešlo. Škoda, třeba by se můj život ubíral úplně jiným směrem. Jana mi říkala, že pokaždé, když na mě přišly divný stavy, stesk po Kačence a mých kamarádech, tak jsem si našel novou holku. Prý si tím kompenzuji bolest. Nevím, už mi jejich smrt připadala jako pradávný zlý sen, ozvěna. Často ale s jasnými a ostře řezanými konturami. Ale teď si slibujeme u stolu U Hymrů v pátek večer lásku na celý život. Polibky ve vlasech. A vedle v rohu sedí starý máničky a usmívají se na nás.
Chtěl jsem být jako Sabath, taky tak rozervanej, upřímnej a rovnej. Měli jsme velký štěstí, že jsme ho kdysi potkali. Nasměřoval nás myslím dobře, předal spoustu informací a hlavně nás naučil muziku poslouchat. Nebyli jsme jen obyčejnými konzumenty, ale chtěli jsme o kapelách taky něco vědět, pochopit, proč a jak svoji hudbu hrají. Taky nám dal základy, co se týká starých rockových bardů, které jsem do té doby měli za smečky pro rodiče. Pokud tedy naši chlebodárci vůbec něco poslouchali. Zatím jsem byl mladý a ještě nedokázal pochopit, že někteří lidé zkrátka muziku vůbec neuctívají. Připadali mi divní a bez fantazie. Sedím vedle Markéty a Jany, asi nejlepší kombinace pro večer. Vzduchem létají vtípky. Vůbec si neuvědomuji, jaké bylo super tuhle dobu vůbec žít.
Přišlo nám samozřejmé zahvízdat na někoho před domem a on šel ihned ven. Jen tak se toulat sídlištěm, pokecat, probrat život. Skočit na pár piv, mluvit a u toho se dívat do očí. Všechno bylo takové přehlednější. Zmrdi byli zmrdama a opravdoví přátelé se cenili zlatem. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl svoji skvělou partu. Byli pro mě něco jako rodina, v některých věcech možná i víc. Prožili jsme toho tolik, že to má slova nedokáží vyjádřit. Bylo to nejdřív takové to ryzí skautské, indiánské přátelství s klukama. Pak přišla první erotika a boží stvoření holky, který spoustu partiček rozložily, ale nás ještě víc upevnily. Byli jsme neskutečně silní, občas mi připadalo, že je mezi námi telepatie.
Vždycky jsem záviděl Sabathovi, když vyprávěl o starých časech. Jeho příběhy byly hodně syrové a často opravdu drsné, ale my byli mladí a představovali jsme si, jak taky bojujeme proti komoušům, předáváme si tajně nahrávky oblíbených skupin. Byli jsme naivní a možná si tolik nevážili svobody, kterou jsme hrozně rychle považovali za samozřejmou. Nevážili jsme si ani pana Havla, prezidenta, kterýho nikdy nikdo jiný neměl. Bylo pro nás samozřejmé, že se mluví o dobru, pokoře, odpuštění. Ještě v nás tepaly dozvuky revoluce. Bylo to mezi lidmi, ta naděje. Já vím, svině a stbáci mezitím rozkrádali stát, ale my byli mladí a bylo naší povinností věřit ve světlou budoucnost.
Vědělo se, že na kraji Jablonce, na letním parketu hned u přehrady, má vystoupit pár metalových kapel. Mohli jsme vyrazit autobusem a být tam do hodiny. Ale my měli rádi vlak. Někdo vzal kytaru, jiný zase víno. Naše parta, rum a pivo. Podobných partiček totiž bylo kolem spousta, každá se vyvíjela trošku jinak, různým způsobem nahlížela na svět i muziku. Hrozně mě bavilo vítat lidi z Hradiště, Bakova, z Kosmonos. Zdar jak je, jak se máš, ty vole vy už máte děti? Líbačky, objímání. Všeobecné veselí a popíjení často zachvátilo i ostatní spolucestující. Tisíce krásných zážitků s babičkami v šátkách, které nám neskutečně fandily. Jo, je fakt, že lidi, co si zažili světovou válku, byli většinou hrozně milí a přívětiví. Nejhorší byl prototyp nasranýho padesátníka.
Z těch jsme si dělali srandu, proti šosáctví a zaprděnosti jsme vždycky ztratili nějaké ostřejší slovo. Buranství a bezohlednost, nedostatek fantazie, to všechno byly věci, kvůli kterým jsem taky poslouchal metal. Pořádně ohulit kazeťák, ať se všichni třeba poserou. Jasně, že v tom byla určitá póza, kus rebelie. Ale to je myslím potřeba. Ještě jsme nebyli staří. Kombinace vína (přece nás neurazíš), piva a rumu ve mě dělala divy. Měl jsem rozpuštěný vlasy a pařil mezi sedadly s Markétou a Janou na Visáče. Zpívaly je takový krásný mladý holky. Těch úsměvů, bože můj jenž si na nebesích, narvi mi je do konzerv na horší časy. V Jablonci nás vystupovala už pěkná skupinka.
Potkáme pár Liberečáků, předáme si pár informací o nových albech. Už se to začínalo trošku tříštit. Připadalo mi, že v každém městě je to jinak. Někde už začal vystrkovat růžky víc modernější metal, jinde byli děsný konzervativci. Ale stačilo pár piv v hospodě na dolním náměstí, i na horním a bylo stejně veselo. Nějaký škatulky nikdo moc neřešil. Spíš se tokalo s holkama. My byli děsný samci a naše dámy se naparovaly a svými úsměvy nás odměňovaly za mnohdy trapné hlášky. Ale to k tomu patřilo, vše bylo myšleno v dobrém. Přece nebudu trávit svůj volný čas s lidmi, se kterými mi není dobře, přece nebudu pořád nasranej. Hele, je to zvláštní. Peněz bylo tak akorát, hodně z nás to mělo v rodinách úplně na nic, ale lidi nebyli tak jedovatý a zlí jako dnes. Nebo nebyli tolik vidět, nevím.
Snažím se vám psát ty svý příběhy, odhalovat nitro a samozřejmě se asi jako každý dělám možná trošku lepším, než jsem byl. Moje záliba v dívkách byla všeobecně známá. Bylo to jako puzení nebo jsem se jen nedokázal ovládat, ale když jsem viděl krásnou holku, tak jsem ji šel aspoň pozdravit. Markéta asi trošku žárlila, ale věděla, že jsem jenom její. Koncert byl moc fajn, mix punku a metalu mě ovládl. Vážný heavík si užili Tomáš a Budha, ty naše skvělý buzničky. Visáče zase Venca, my tradiční Debustrol a vlastně i ostatní kapely. Spousta jmen již neexistuje. Mě osobně zaujal hrozně Motorband, sice stylově mimo mě, ale to vám byly skvělý hráčský výkony. Kecám o tom zrovna s Janou, když přijde nějakej klučina z Liberce a hned hele vole, my se viděli v Praze na Pungent Stench.
A já na to že jo, a on hned koupil absint. Já byl rumovej, takže to se mnou zamávalo jako s klasem ve větru. Udělalo se mi blbě a šel jsem blejt. Po vzoru Vency do přehrady. A stejně jako u něj se objevili kapři, který ty moje blitky jedly a já se smál, protože jsem si představil rodinku, jak sedí u vánoční večeře a máma říká tátovi, ty si letos ale chytil pořádnýho macka, to je ten absintovej? Nechceš přidat, je toho dost. Holky, ty se o mě vždycky postarají. Sedíme na molu, kecáme o životě. Občas si ublinknu a tak skáče Prcalinka pro pivo, aby mi jako nesmrdělo z huby. Stejně, ty naše kalupinky, ty byly tak přirozeně skvělý. Žádný fifleny, ale opravdový ženský. Upřímný a hodný. Musely s náma snášet podobný příkoří a stejně se pořád usmívaly.
Začala rocktéka. Prej pojď tančit, křepelky se vždycky rády kroutí a vlní. Věděl jsem to a za chvilku se svíjíme na parketu jako klubko hadů. Vedle se líbají Tomáš s Budhou. Každýmu je jedno, že to jsou dva kluci, stejně jako je každýmu jedno, že mám u sebe Markétu, ale dostávám pusinky i od Jany, Prcalinky a několika jejich kamarádek z Hradiště. Je to taková hezká hra, erotickej sen, kterej se vám splní. A proč zrovna já? Nevím, dodnes o tom přemýšlím, asi že ženský chtějí rebely, ale berou si pak usedlý tatíky. Hej vole, zahraj nám něco od podlahy. Kupujeme DJovi lahev rumu a on značně přitvrzuje. Megadeth, ty vole Megadeth, ty já miluju. Hangar 18, Symphony of Destruction. Svlékám se do půl těla. Jsem mimo. Muzika, pot, holky, dávám opilej pusu i našim buzničkám. Hezky na tvář, aby věděli/ly, že je mám moc rád.
Je to všechno o radosti, o tom, že jsme spolu. Pařba jako řemen. Ještě nejsem usedlej, je ve mě síla a vášeň. Jdu potom, když nás kolem třetí vyhodí, do města zavěšenej mezi holkama a připadám si jako děsnej king. Řvu starý Kryptor, moji oblíbenou písničku o hooligans, kterou pro podobné příležitosti rád a s chutí volím. Občas někdo vykoukne z okna, a zařve na nás, ale nás je hodně, tak sklidí jenom posměch. Zalez potvoro. Nahoře u kostela je nonstop. V něm pár cikánů a gamblerů. Kupujeme rum, naše pití a kolu pro holky. Skáčeme na kandelábry, dál rušíme brzkej ranní klid. Holky mě posadí do kandelábru a já sjedu horní náměstí. Jsem mistr světa a řvu jako tur. V jedné ruce lahev rumu, v druhé Markétku, Jana s Prcalinkou u mých nohou na schodech, které vedou k radnici. Připadám si jako rocková hvězda, od kterých to mám stejně odkoukané.
Zamyšleně, zasněně se podívám k nebi. Líbám se s Markétou, která krásně voní. Je vláčná, mám co dělat, abych si to s ní veřejně nerozdal. Krásně poddajná, připadám si opojený. To je to kouzlo, o kterém píší básníci, zamilovaná holka je nejkrásnější tvor na světě. Oči s jiskřičkama, rty lehce pootevřené, už jsme se sladili dohromady, byla zpočátku trošku nesmělá, stydlivá, měla přede mnou jen jednoho kluka, který sexu moc nedal, myslel spíš jen na sebe. Připadal jsem si, že jí učím, že ke mě vzhlíží, což dělá samozřejmě dobře každýmu chlapovi. Byla opět, stejně jako každá moje dívka, ztělesněním ženství. Krásná, ale takovým tím záhadným způsobem. Zajímavá, řeklo by se dneska, ale měla v sobě velkou jiskru a to nejen v posteli.
"Ty vole benga, zdrhej": vytrhnou mě ze snění. Ještě řeknu, že se sejdeme na chalupě. Vezmu holky za ruku a běžíme. Anton jak za časů Sabatha, tady v Jablonci jsou policajti nějaký ostrý. Většinou nám domluvili, když už to vůbec řešili, sem tam nechali uklidit bordel, který jsme za sebou zanechávali. Občas jsem musel svatosvatě slíbit, že nebudu čůrat do kašen, což byla moje opilecká vášeň a koníček už od mých počátků. Ale oni byli policajti většinou takoví krotcí, tedy co já mám zkušenost. V Jablonci se s náma ale nesrali. Mé dívky byly sice krásné, ale nebyly dobré běžkyně. Všichni byli už pryč a nás dostihli kousek nad autobusákem, na kamenných schodech.
Otočil jsem se, přišlo mi to celý vtipný a absurdní. Stál jsem tam před třemi policisty a měl na tváři provokativní rebelskej škleb. Musel jsem před holkama zachovat dekórum. Tak ty se budeš smát, ty zasraná špíno? A udeřil. Moje první rána obuškem byla přímo do hlavy. Vlastně to bylo super, protože Markéta s ostatními stačily utéct. Mě dobili na schodech, jako opravdu řádně. Byl v nich vztek. Na jednu stranu jsem si vlastně nějaký trest zasloužil. Akorát nemuseli být tolik brutální. Na sídlišti si na rány zvyknete, ale tady k tomu bylo přidaný ponížení. Já vím, že jsem dělal bordel a zasloužím si nějakou ránu, ale fakt tolik? Do hlavy, ledvin, do žeber? Ten nejhorší do mě chvíli i kopal.
Tak to bychom měli, problesklo mi hlavou, už jsem na tom stejně jako Sabath. Teď můžu v hospodě taky vzpomínat. Nojo, ale taky to musím nejdřív přežít. Našli mě Tomáš s Buddhou. Buddha se tedy hned poblije, ale Tomáš mě postaví na nohy. Jsem celej od krve. To co následuje, je nekonečný. Musíme ujít 8 km na chalupu. Vezmou mě mezi sebe a ihned jsou taky červení jako já. Cestou potkáme zmatený a vyplašený holky, který zabloudily v uličkách kolem autobusáku. Markéta je vyděšená a pláče, přeci jen, její milý vypadá trošku jako zombie, ale nakonec v ní vyhraje zdravotní sestřička. Začne rozdávat jasné pokyny. Za chvilku jsem ovázán z roztrhaných triček. Pro adrenalin a chlast ještě nic moc necítím, nejhorší je, že se nemůžu nadechnout.
Už je dávno světlo, když dorazíme na chalupu. Holky si mě zase po nějaké době vezmou do parády. Markéta vybrakuje lékárničku, ale ještě předtím si užiju lázeň v ledovém potoce. Vše přichází k sobě, chvílemi je mi do breku, fakt mě tělo bolí jako čert, ale přece nemůžu dát najevo bolest před svými kamarádkami. To se nesluší, tak raději nadávám na chlupatý, benga. Když usínám, mám v sobě nějaký prášky. Zdají se mi divný sny, občas se probudím. Když mi nosí Markéta pití a když se chci otočit. Máš asi nalomený žebra. A otřes mozku, což se potvrdí několika kýbly blití.
Po mnoha hodinách spánku se se mnou mimo Markéty všichni rozloučí. Bude už za chvilku pondělí a musí do práce. Mě vytelefonovali dole z hospody dovolenou, stejně jako Markétě. Taky přijel Sabath, naložil mě a odvezl do nemocnice na vyšetření. Neměl jsem krvácení do mozku, ani příliš velký otřes, ale žebra to odnesly. Dali mě do takovýho hnusnýho krunýře, ve kterým jsem nemohl dýchat. Sabath mi vynadal, připadalo mi, že jsem v něm probudil hnusný vzpomínky, ale staral se o mě jako o vlastního. Můj nový kámoš obušek na mě nechal pěknou paseku. Pan doktor sice říkal něco o tom, že mám policajty nahlásit, ale já nechtěl. Nejsem přece práskač a když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem fakt dělal bordel.
Týden na horách mě hodně bolel. Nemohl jsem ani číst, ale zase na druhou stranu nás moje extempore s Markétkou ještě víc spojilo dohromady. Byla velmi vzornou a trpělivou pečovatelkou. Já neumím být nemocný, jsem nevrlý, štve mě, že musím ležet. Ale byla to sestřička s několika krásnými bonusy. Jen musela dávat pozor, aby nebyla moc divoká. Když do mě mlátili, měl jsem svěšené ruce, vůbec jsem se nebránil. Myslel jsem si, že dostanu vyčiněno, ale šíleně jsem se spletl. Pod obočím mám pořád jizvu. Zajímavý je, že i po všech těch letech, když vidím policajty, tak si na ni šáhnu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)