Příběh dvoustý osmdesátý první - Morbidní nálada se vznáší všude kolem.
Často jsem přemýšlel, jak se vlastně nějaká kapela stane srdcovou? Podle mého musí mít člověk spojený poslech muziky s nějakým osobním zážitkem. Na obalu "Been Caught Buttering" od PUNGENT STENCH se líbali ty dvě příšery již čtvrtým rokem a já tuhle smečku miloval. Patřila k mým hodně oblíbeným. Většinou jsme si s Markétou sehnali na videokazetě nějaký dobrý horor a ten nás navnadil na všechno "nechutné". V noci se potom album ozývalo celým Starým městem. Sousedi z nás zase nemohli a pořád si na nás někdo stěžoval. Jenže přátelé, podobná hudba se musí poslouchat pořádně nahlas.
Uzrál v nás takový šílený nápad. Vyrazit na koncert do Vídně. Sabath tam měl nějakýho kamaráda z dětství, taky máničku, která za komoušů zdrhla za kopečky. Napsali si pár dopisů a byli jsme pozváni. Měl jsem cestovní horečku a aby se mi netřásla kolena, tak jsem popíjel. Markéta balila věci, každému jen malý batoh, ale pořád ve mě byly zážitky z cest do zahraničí s rodičema. Ty blázne, teď už se bát nemusíš, máme přece svobodu. Měl jsem to ale pořád v sobě. Pamatuju si, jak nás cestou do Německa někde u Drážďan zastavila policie a museli jsme se svléknout do trenek. Ponižující, asi nás někdo prásknul. Ale to teď prý už nehrozí.
Jel jsem jenom já, Markétka a Sabath. Původně jsme chtěli autem, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Než se trápit s řízením, tak si dáme raději cestou do zobáčku. Měli jsme celou jednu velkou tašku lahváčů, která byla dopita už někde u Tábora. V Budějicích se přestupovalo a byl čas nakoupit zásoby. Těšili jsme se tak moc, že jsme měli naučený texty PUNGENT STENCH úplně nazpaměť. Můj discman byl v permanenci. Docela obdivuju svoji milou, protože ten bordel, který jsme dělali, se jen tak nevidí. Na hranicích ale pohoda, usměvavý celník nás přivítal v zemi a my se ocitli v Rakousku než bys řekl švec. Teprve teď, v podobných okamžicích, člověk cítil opravdovou svobodu.
Na nádraží ve Vídni zavládl chaos, kamarád nepatřil k nejspolehlivějším a tak vytáhl Sabath papírek s adresou a pokoušel se domluvit s místními, jak se k němu dostaneme. Neměli jsme na taxíky, respektive měli, ale bylo nám líto dávat peníze na dopravu, když nás čekal ještě koncert. Moje představa byla taková, že si pořídím triko. Šli jsme pěšky, nekonečně dlouho, ale aspoň jsme vystřízlivěli. Krásné staré budovy, opravené, udržované a všude čisto, na to si vzpomínám nejvíce. Střed města a stará zástavba byly nádherné, místní vstřícní, i když lehce odtažití. Dlouhovlasé metalové bestie to nemají nikde lehké, lidé mají spoustu předsudků, taky jsme pro ně byli ti z Východu (i když jsme od Rakouska na sever).
Krásné domy pomalu mizely a my se ocitli na periferii města. Hergot, vždyť mi ten maník říkal, že se má dobře. Chudá čtvrť, byl jsem překvapený, že tu mají taky něco jako paneláky. Názvy ulic si fakt nepamatuju, ale byli jsme trošku v šoku. Západ jsme si vždycky malovali jen jako krásný obraz, znali jsme všechno jen z fotek. A po revoluci turisté rozhodně nejezdili do podobných míst. Ale co, čeká nás koncert a to je hlavní. Kamarád bydlel v obrovském činžáku. V hnusným baráku a já si vzpomněl na cikánský domy u nás v Boleslavi. Ale usmíval se a ihned nám nabídl pivko. Kluci se zabrali do vzpomínek a my šli s Markétkou na cigáro. Koukáme ze střechy na Vídeň a představujeme si, jaký bude vystoupení. Možná jsme působili trošku jako balíci, ale aspoň jsme si na nic nehráli.
Do malého klubu jsme jeli tramvají. Ze zastávky to bylo kousek a tak jsme byli pozváni do hospody. Rakušáci tam čepovali nějaký německý pivo. Bylo dobrý, ale všechno se nám zdálo hrozně drahý. Cucali jsme pomalu a pořád všechno přepočítávali na koruny. Ale sranda byla. Kámoš Míra se ukázal být velmi dobrý společník. Stará škola, kluk, kterej si prožil svý. Já k podobným týpkům vždycky vzhlížel s velkým respektem. Oni si ještě museli všechno vybojovat. On vyměnil poměrně slibnou kariéru konstruktéra v Čechách za doplňování baget do jídelních vozů na nádraží v Rakousku, ale nestěžoval si. Možná, kdyby měl rodinu, tak by si nemohl dovolit žít podobným stylem, ale byl sám a zdál se spokojený.
Čas se pomalu chýlil ke konci a najednou se rozrazí dveře do hospody a vchází Don Cochino. Jsme jak na trní, PUNGENT STENCH pro nás byli fakt tenkrát velký hvězdy. Podíval se na nás a pozdravil. Normálně nám podal ruku. Choval se jako obyčejnej kluk, co si přijel koncert taky užít. Pro mě, pro nás to byl velkej zážitek. Byli jsme fakt vydření. Navíc si kapela sedla vedle ke stolu. Za chvíli se od nich ozýval smích. Těšili jsme se na vystoupení o to víc. Zklamáni jsme rozhodně nebyli. I když je fakt, že čeští fanoušci mi přišli divočejší. Fascinoval mě absolutně profesionální zvuk a potom věšáky. Normálně jste přišli, pověsili si křiváka kousek od dveří a vůbec neměli strach, že vám ho někdo ukradne. Všichni byli takoví slušnější a taky vážnější.
To ale neplatilo o kapelách. To byl neskutečnej nářez. Naplno se ukázala síla klubových koncertů. Ďábelská hudba, vskutku podmanivá. Stáli jsme kousek bokem, vlasy rozpuštěný a pařili jako o závod. Nějaký rakouský holky se s náma daly ihned do řeči. Hlavně tedy se mnou. Moc jsem jim nerozuměl a těch pár frází mi moc dlouho nevystačilo, ale bylo to parádní. Pár posledních skladeb jsem byl já, Markéta a naše nové známé dole pod pódiem. Několikrát se přidávalo a pokud jste byli někdy v pekle, tak asi víte, o čem píšu. Vystoupení mělo neskutečný grády, byl jsme zpocenej a i Sabath s kámošem byli rozjaření. Parádní večer, který ale ještě zdaleka neskončil.
Nevím, jestli to bývalo dobrým zvykem, ale když Rakušanky zjistily, že jsme z Čech, tak se o nás postaraly. Protáhly nás noční Vídní a dodnes na tu jízdu vzpomínám. Šňaps, vodka, tenkrát u nich fakt letěla vodka. Já moc tenhle tvrdej pít neumím, jsem spíš rumovej a tak mi bylo neskutečně blbě. Ihned jsem ale mluvil plynně anglicky a dokonce jsem oprášil i němčinu, kterou jsem měl ze základky zasunutou někde vzadu v hlavě. Zajímavý je, že jsem kdysi patřil ke zdatným němčinářům a dnes si nepamatuji skoro nic. Byli jsme dokonce na striptýzu, což byla prdel, protože tam každá druhá striptérka uměla česky. Byla to sranda, ale pak jsem měl zase okno.
Nechme tedy vyprávět Markétu: "Jako Smrťáku, vyndal ses zase jak carskej důstojník, to se nemůžeš trošku ovládat? Hele, chvílema jsem nevěděla, která bije. Stojíš tam s rakouskejma holkama, mě si nevšímáš, naparuješ se, tokáš jak mladej tetřev. Nebejt tu Sabath a jeho kamarád, tak tady stojím jako solnej sloup. Taky si blil na ulici a na sídlišti provolával ty svoje hesla. Pořád každýho objímáš, usmíváš se jak měsíček a miluješ celej svět. Ono to vypadá roztomile, ale tak hodinu, pak je to fakt otravný. Nablil si i do vany a pak se ke mě chtěl tulit. Osprchovala jsme tě studenou vodou a vůbec to nepomáhalo." Z toho je doufám vidět, že jsem se fakt dobře bavil. Ráno se mé opici, bolehlavu a křečím kluci smáli. Markétka už méně.
Ale nějak jsem se srovnal a přežil i prohlídku města. Vídeň je nádherná, různá zákoutí, historie na člověka dýchá z každého domu, náměstí. Loučení bylo dlouhé a smutné. Nějak jsme si padli všichni do oka. Kamaráda Míru jsem pak viděl až na Sabathově pohřbu. Ale musím říct, že se jednalo o maníka stejné krevní skupiny. Myslím, že svět podobné rebely potřebuje, jinak by všichni jen seděli v bačkorách u televize. Hypotéky a nasraný manželky. Z toho jsme měli hroznou srandu a bylo to to nejhorší, co se vám mohlo přihodit. Všichni ve vlaku usnou a já jsem jediný, koho na hranicích kontrolují. Nechají je normálně spát, chápete to? Svoboda byla najednou tak šíleně sladká. Usmívám se až do Prahy, kde přestupujeme. Koupím ve stánku párky v rohlíku a celou cestu do Boleslavi pořád dokola děkuju Sabathovi za skvělej zážitek.
Tak o tomhle jsou u mě srdcové kapely. Musím je mít spojené s nějakým osobním zážitkem. Třeba CD, který si hýčkáte jako malý mimino. Pořád jej protáčíte v přehrávači a nemůžete se jej zbavit. Pak vyrazíte jako my na koncert a kapelník vám podá ruku. Stačí milé slovo, kotel dole pod pódiem a jste ztraceni. Já vlastně ani nevím, proč zrovna PUNGENT STENCH. Možná proto, že se musí poslouchat pořádně nahlas, možná proto, že hráli přesně podle mého gusta, nevím, ale na výlet do Vídně vzpomínám hrozně rád. V hospodě U Hymrů jsme byli potom několik týdnů za hrozný hrdiny a ty, kteří se nebáli a vyrazili tak daleko na koncert. Spali jsme snad jen hodinu. Skočím do krámu pro čerstvé rohlíky. Markétko? Ano? Co mám pustit ke snídani? Myslím, že je to úplně jasné. Morbidní nálada se najednou zase vznášela všude kolem nás.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):