Příběh dvoustý sedmdesátý devátý - Black metal není mrtvý
Nevím jak jinde, ale my zatím všichni poslouchali všechno. Každý metal, který byl dobrý, u nás měl místo. Kdybyste mě tenkrát navštívili a prohlédli si moji rostoucí sbírku CD, našli byste vedle sebe thrashovky, doomařinu, heavík a poslední roky hlavně death metal. Ten zase tolik lidí v mém okolí neposlouchalo. Byl jsem spíš výjimkou. Člověk sice začínal na polských kazetách a na všem, co mělo na obalu lebku, ale časem si začal vybírat. Někdy tak v roce 1995 mi připadalo, že zájem o metal začal trošku opadat. Bylo to vidět hlavně na koncertech českých kapel. Už nevyprodávaly vyloženě velké haly.
Jak se otevřely hranice, tak začali i metalisti podléhat módě. Já byl ortodoxní, mí kamarádi taky, ale takových nás moc nebylo. Říkali jsme tenkrát, že Nirvana zabila metal. Já ji nikdy moc nemusel, celý grunge mi přišel jako hrozná póza, což bylo s podivem, protože třeba u Manowar mi to nikdy nevadilo. Nikdy jsem nebyl z těch, co podléhají momentálním trendům. Jel jsem si svoje a bylo to hlavně díky Sabathovi. On věděl, co mi dělá dobře. A tak jsem přirozeně a samozřejmě objevil skvosty jako Hellhammer, Sarcófago, Emperor. Prostě vždycky přišel a dal mi něco do ruky. Jak byl technicky na výši, tak měl jednu z prvních vypalovaček na CD. Poslechl jsem si dobrotu, někdy ji odložil a víckrát neslyšel. Ale většinou se mi trefil do vkusu. Znal mě jako vlastní táta, možná i víc.
Věděl, že mám rád, když hudba řeže do živého. Když má v sobě temnotu a chlad, určitou magii. Tohle je taky zajímavá věc. Mám třeba za ty roky vypozorované, že ženským se líbí úplně jiná škála tónů. V metalu klidně skousnou šílený prasárny, ale jakmile třeba chlap kvičí do mikrofonu, vadí jim to. Tedy alespoň v mém okolí to tehdy tak bylo. Samozřejmě, že dají i na to, jak kapela vypadá. Moje holky měly vždycky rády rebely. Rozdrbaný vlasáče, co se s tím na pódiu moc neserou. Žádný nažehlený panáky. Prostě metal vole, nic moc neřešit, přijít, vyložit náklad a pak se všichni poserte. Markéta v tomhle byla ale trošku jiná. Mé první setkání s norským black metalem proběhlo kdysi v hospodě U Hymrů, když mi jedna pomatená dívka půjčila kazetu Mayhem.
Nechci se nikoho dotknout, ale black metalisti, co jsem zatím potkal, byli vždycky trošku divní. Ono je to asi hudbou samotnou i všema těma sračkama okolo, který ji provázejí. Má milá milovala norskou a švédskou klasiku. MARDUK, MAYHEM, DARKTRHONE, DISSECTION a spoustu dalších. Pořád mi je pouštěla a vedli jsme nekonečný debaty o tom, že jako hudba super, ale ty věci, co je provází, mě moc neimponují. Mě zkrátka ta nenávist vadila. Death metalisti mají svý hrobečky, roztrhaný těla, ale k ničemu nevybízejí, provokují spíš temnotou. Její bývalej, který jí k blacku přivedl, byl navíc fakt magor. Stylizoval se (tak jak to bylo a dodnes dost často je) do hlavních postav norský scény, byl děsně záhadnej, temnej, bílej, průsvitnej a když se opil, tak se chtěl pořád řezat do zápěstí.
Na jednu stranu jsem to chápal. Mladý se snaží vymezit, sám jsem nebyl výjimkou, ale já byl spíš pro každou neplechu, udělat bordel, ale abych ničil svý krásný tělo, to po mě nikdo nemůžete chtít. Proto třeba nemám žádný tetování. Měl jsem rád srandu, zábavu. Jasně, že metal přitahuje díky své agresivitě i spoustu pomýlených ovcí, které vůbec nechápou o co jde a jen se snaží ze sebe vymlátit démony. Já bral hudbu jako relax, vždycky jsem chápal, že jsou i důležitější věci. Zrovna mě moje holka učila poslouchat SATYRICON a IMMORTAL. Kýval jsem spokojeně hlavou, ale když se ke mě otočila zadkem a povyhrnulo se jí tričko, tak šel black metal stranou. Dokonce bych řekl, že mě trošku rušil. Markéta měla ráda (stejně jako Kačenka) horory, černej kov a mě. Vždycky jsem si říkal, že jako zdravotní sestřička toho musí vidět za den spoustu ošklivého, že bych ji klidně romantickej film odpustil.
Aby si odpočinula, ale to ona ne. Místo toho přinesla videokazetu od Sabatha, na který se proháněli maníci s motorovejma pilama, lidojedi, upíři jedli syrové maso a každej chlap přes padesát byl úchyl. Někdy to bylo moc i na mě, odcházel jsem raději do své metalové ulity ke sluchátkům, ale ona vždy všechno dokoukala. Otrlý divák, řekl bych. Člověče, ti IMMORTAL nejsou vůbec špatní. Chci ji udělat radost a taky se mi album fakt líbí. Black metal nebyl ještě rozhodně mrtvej, to spíš heavík a k mé nelibosti i thrash. V death metalu se teprve začaly dít věci. Musel jsem ale uznat, že ze severu stále přicházejí ti pánové s pomalovanými obličeji (to nejsou Kiss vole) s fakt jiným, parádním zvukem a spoustou skvělých nápadů. Markéta ale byla první, která tuhle hudbu poslouchala a byla normální.
Dosud jsem totiž potkával black metalisty s poněkud pokřiveným pohledem na svět. Podle mě tedy. Já tyhle nekonečný debaty o smrti a temnotě a o tom, jak je všechno totálně v prdeli, moc nemusím. Dodnes nedám dopustit na VENOM a první "vlnu" blacku, ze které Norové pak čerpali. Ono taky, spoustu věcí jsme znali jen z časáků, případně nějakého pořadu v televizi. Myslím tím teď vyhořelé kostely, sem tam nějakou tu vraždu. Mě to zkrátka nepřišlo přitažlivý. Nevadí mi si "hraní na vraždu", rozsekaný ksichty na obalu, ani ošklivé a nechutné texty, ale tohle mi zkrátka nešlo přes pysky. Mám asi nějakej blok, nebo co. To je to samý, jako když ve svý době všichni žrali Rage Agains the Machine. Muzika super, ale tahali do toho politiku a ještě debilním způsobem. Je to u mě o vkusu a přes něco prostě nejede vlak.
O všem jsme samozřejmě diskutovali, scházeli se, probírali to. Dneska se tomu říká facebook, dřív to byla hospoda. Někdo měl načteno, tak začal diskuzi. Často jsme se pohádali, ale byla to hlavně neskutečná sranda. Pořád v nás byl kus těch mladejch rebelů z panelů, cucáků, co se chodili převlékat do sklepa do rozdrbaných džínů, aby je máma neviděla. Mě vždycky fascinuje, jak byl každej jako mladej uvědomělej, všechno si pamatuje a přesně vám popíše každý svůj pohyb, názor, tehdejší myšlenku. Naplno a přede všemi přiznávám, že spoustu asi krásných koncertů jsem prochlastal, někdy tam ani nedošel. O festivalech nepíšu raději vůbec. Protože rum. Vzpomínání starých fotrů přeci nesmí být jen nudnou přednáškou, nemám pravdu? Vždyť jsme přece takoví nebyli nebo ano? Doufám, že ne. Já to měl třeba tak, že jsem prostě chlastal a poslouchal hudbu. Spoustu blacku se mi třeba nelíbilo. Ale to i deathu.
Často totiž mívala má první setkání s kapelou hnusnej zvuk nebo jsem na něj nebyl připravenej. Sám, aniž by mi do toho někdo moc kecal, jsem si odděloval zrno od plev. Dělal si prdelky z holek, snažil se přežít a hlavně si užívat. Neznám nic lepšího, než když jdete z hospody, máte kolem sebe partu krásnejch samiček a jedna je dokonce vaše. Jdete se vyčůrat a když se vrátíte, tak si zazpíváte. Tu naši, od Debustrolu, Kryptoru, Masters Hammeru, Krabathoru. Nebo když jedete na koncert a tlemíte se dokola jako blázen a bolí vás pak týden bránice. Metal pro mě znamenal vždycky vypnout, vyřadit, odpočinout si. A bylo mi úplně jedno, jestli byl zrovna komerční nebo underground. Třeba zrovna teď mě hrozně začali bavit IMMORTAL. Jako fakt hodně. Markéta je moc ráda. Máme společnou řeč, jdeme se ještě po knajpě projít.
Mluvíme o Norsku, o divnejch lidech tam, o muzice, která je jiná, odlišná. Syrová a chladná. Hele, koukej, není to tvůj bejvalej? Zeptám se a chci otočit směr našich kroků. Nemám nějak náladu na filozofický nihilistický kecy. Mám u něj pokaždý pocit, že vytáhne jednou nůž a propíchne mě s ním. Ale Markéta mě přemluví. Stojí tam u hřbitovní zdi a divně se kývá. Jebe mu? Je nadranej? Asi obojí. Ty vole von krvácí...zděsíme se, ale když přijdeme blíž, tak má kýbl červený barvy (říká že krve, ale podle mě krev nesmrdí syntetikou, ledaže by žral igráčky). Napíše na omítku Black metal není mrtvý, mrtvý jsi ty. Normálně česky. Aby asi všichni rozuměli. Všem je to ale jedno, chodí okolo a nikdo se ani nezastaví. Vím to, protože další dny procházím dost často kolem. Byl to jen nápis, výkřik do divnýho světa kolem.
Vždycky jsem se stavěl k blacku trošku s despektem. Spousta kapel ani neumí hrát. Jde tam hodně o atmosféru a tu asi dokážete vytvořit jen, když tomu věříte fakt srdcem. Musíte být zvíře, divnej pavouk, šelma, záleží, co a jak chcete hrát. Spousta magorů nahrála skvělou hudbu a naopak. Měl jsem to vždycky tak, že jsem bral kapelu jako celek. Museli mi být sympatičtí i muzikanti. S jednou výjimkou - s černočenými spolky ze severu. Ty mě nakonec Markéta fakt naučila poslouchat. Jana si dělávala srandu, že mě svedla do Temnoty. Něco na tom bude, v hudbě určitě. Jinak to bylo moje slunce. Hlavně, když byla nahoře, ehm.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):