Příběh dvoustý sedmdesátý první - Narozeniny mistra Sabatha
Jel jsem do Prahy už týden předem. Sehnat dárek Sabathovi
bylo docela náročný. Musel jsem povolat Chorvata i Vencu. Kdysi se zmínil o
limitované edici vinylu Black Sabbath. Bylo na čase rozhodit sítě. Žádná sranda
tenkrát, to vám tedy řeknu. Jedem vlakem s Vencou do Prahy. Musíme prolézt
asi osm hospod, než najdeme člověka, který prý gramodesku má. Nojo, ale
najednou ji nechce prodat. Jsem trošku naštvanej a lituju, že s náma nejsou
holky. Umí přece jen lépe přesvědčovat. Jdu v nějakým baru na Smíchově na
záchod a číšnice mi říká, že na Pepu musíme jedině přes chlast. Venca jako
vyléčenej feťák nepije, dá si vždycky jenom pár piv, tak je to na mě. Po pěti
hodinách mě vytáhnou ven a já pobliju kandelábr. Ale úkol je splněn. Držím v ruce
desku s nějakým obalem s chybou, která z ní prý dělá velkou
vzácnost. Sběratelé asi ví své.
Je docela s podivem, že vše dovezeme nazpátek do
Boleslavi. Jak jsem byl opilej, tak jsem chytl slinu a nutil jsme chudáka Vencu
k dalším opakovaným návštěvám různých hospod a podniků. Nakonec se
probudím v parku u Hlavního nádraží. Véna mě hlídá a je naštvanej. Nešlo
mě naložit do vlaku. Byl jsem vyloučen z přepravy. Prý jsem paní průvodčí
nabízel orální sex a navrhoval různé scény ze starých pornofilmů. Jedeme tedy
ráno. Je mi blbě. Suma sumárum mě zatím stál dárek něco k tisícovce, což
byly tenkrát pořád slušný peníze. Jako bonus dostanu doma céres, kdeže se to
toulám, proč jsem opilej a že mě nic neomlouvá.
Usnu, vstanu, pobliju se a znovu usnu. V podobném tempu vydržím až
do sobotního večera, kdy přijdou holky s tím, že budeme plánovat Sabathovi
45 narozeniny. Ty vole, to je fakt tak starej, pomyslím si a je mi najednou
divný, že si s ním tak rozumím. V jeho věku už býval spousta lidí
dědama nebo babičkama. Sabath měl ale těžkej život. Nemocný srdíčko a v hlavě
pořád běsy z komoušů, který jej kdysi vyslýchali. Stará mánička, která si
žila dál po svým. Nikdy se neohnul. Pořád bojoval s větrnými mlýny.
Musíme na nákup, řeknou holky a je to zase na mě. Pivo a
víno, všechno Sabathovy oblíbené značky. Jana si vzpomněla, že jednou vzpomínal
na dort, který dostal od svý mámy. Snad jenom jednou, brzy mu zemřela. Taková obyčejná
věc a on o ní snil a pořád dokola si jí představoval. Slečny se tedy rozhodly,
že budou péct. Plány byly velký, ještě jsme vyrazili s Vencou, Tomášem a
Buddhou do antikvariátu. Pořád tam dělala jedna dívka, co jsem s ní byl
před lety málem nevěrný Kačence. Bývalo to krásné jemné mladé pískle a najednou
mě s úsměvem přivítá nádherná ženská. Plná života, se rty k zulíbání a židovsky kudrnatým řezaným obličejem. Asi chvilku moc čumím, protože se mi směje, hezky, zvonivě.
Zrudnu. Pořád bych si nechal říct, ale nejde to. Proč nemůže mít člověk víc
ženských? Já bych se spravedlivě rozdělil s oběma, třema, možná i čtyřma. Z představ
mě vytrhne drcnutí od Tomáše. Koukáš jak puberťák, pojď raději něco vybrat.
Sabath měl rád historii a tak jsem mu koupil Hyeny od pana
Pospíšila. Knížka o odboji proti náckům i komunistům na Zlínsku. Pamatoval
jsem si, že ji měl hrozně rád můj strýc, který si za obou režimů vytrpěl svoje.
Tohle je přesně ono. Teď už zbývalo jen čekat na den D. Ten nastal další
sobotu. V pátek jsme naschvál zůstali všichni doma, abychom byli čerství.
Jenže díky tomu jsme se probudili brzy ráno a s dárky se přemístili k Hymrům.
Byly asi dvě hodiny a my už byli načatí. Prcalinka s Janou přišly déle a
ihned nás seřvaly. Jste nezodpovědný, hergot, co to děláte? Dobře, dopili jsme,
já si vyzvedl u výčepáka dárky, co jsem si tam schoval. Měl jsem třeba i kytku –
kaktus, takovej vtípek. A šlo se. Celá parta. Zase jednou všichni pohromadě. Nálada
byla skvělá, vtipy lítaly vzduchem. Konečně jsme dole na Rozvoji, kde v bytě
nad plynárnou pořád Sabath bydlel. Co já se tady naposlouchal muziky.
Otevře v tom jeho hnusným županu. Holky se mu ihned
vrhnou kolem krku, až je dojatej k slzám. Nečekal nás. Nevěděl vůbec nic.
Po pár známostech zůstal sám a tak tomu mělo být až do jeho smrti. Ona se žádná nechtěla dlouho starat o chlápka s vypelichanými vlasy, nadváhou, nočními můrami
a absolutně pankáčským přístupem k životu. Předává se dort, který se vůbec
nepovedl. Je sesunutej ke straně, vypadá jako rozmačkanej, ale je to
nejkrásnější dort na světě, protože je dělanej ručně, během pití vína, poslechu
doom metalu a nekonečného řehotu, který jsem slyšel celý jeden večer vedle v kuchyni.
Náš kamarád září, usmívá se, je naměkko. Gratulují buzničky, předávají trička s nápisy
Zeppelínů, Párplů a Sabbathů. Jdu nakonec, mám být zlatej hřeb večera. Podávám
svému náhradnímu tátovi balíček. Rozbalí jej a pak se chytá za srdce. Je tak
hotovej, že to s ním málem sekne. Musí si chvilku odpočinout.
A my se najednou zase cítíme neskutečně semknutí, protože
udělat někomu radost je to nejlepší, co můžete provést. Sabath je jak malý
dítě. Pořád pobíhá po bytě, nemá ani dost piva, tak musíme dojít. Pouští se jen
jeho muzika a vzpomíná se. Jak jsem kdysi jako mladej trapák seděl u něj v předsíni
a vykal mu. Říkalo se o něm, že ti nahraje jakoukoliv kazetu chceš. Jak poznal
Kačenku i všechny mé dívky. Jak mi mluvil tisíckrát do duše. Jak jsme spolu
jeli z Mácháče v bouřce do Boleslavi na kole. Jak jsme pařili na
desítkách koncertů. Jak měl Sabath pronajatej klub a byl až moc hodnej a málem na
něj přišla exekuce. Náš kamarád zářil a my byli měkkosrdcatý, že je spokojenej.
Chvílema to bylo tak dojímavý, že plakala i Andrea. Víte, ono člověk za život
moc opravdových kamarádů nemá. Většinou se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Když máte štěstí. Poznají se podle toho, že vám pomůžou ve chvílích, kdy je vám
ouzko. Když se za vás postaví, můžete za nimi přijít s čímkoliv.
Byla už tma nebo vlastně už zase světlo. Jo, vracíme se domů
až k ránu. Jde se k nám. Očůráváme rohy. Zpíváme si starý songy.
Tomáš s Buddhou si dají jen jedno pivo a zmizí k sobě. U stolu
zůstanu jen já s Vencou, Jana a Prcalinka. Andree je nějak šoufl. Usínala
v sedě. Máme rozkecáno a tak se povídá a vůbec nespí. Narozeniny mistra
Sabatha byly jednou z akcí, na které vzpomínám celý život. Byly obyčejné,
nedokonalé, se surovým alkoholem, levným pivem a bez chlebíčků i jednohubek.
Ale zanechaly ve mně stopu. Navždy. Chtěl jsem, aby to takhle bylo furt, abych
chodil do práce, plánoval život s Andreou, cítil jsem se mezi svými hrozně
dobře. Ještě jsem nevěděl, že se mi za pár měsíců zase otočí život totálně
naruby. Že zdrhnu z Boleslavi do Plzně. Ale nepředbíhejme. Ještě mě nechte
snít a vzpomínat na ty krásné chvíle. Hergot Sabathe, to už je taky let, kdy si
měl svůj poslední infarkt a odešel. Pořád mi chybíš kámo. Tyhle narozky, to ti
bylo tak milý a upřímný, že si na ně vzpomenu pokaždý, když sfoukávám svíčky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):