Příběh dvoustý sedmdesátý čtvrtý - Jak mě zase jednou neměl nikdo rád
Babička mi vždycky brala hlavu do dlaní a štípala mě do tváří. Já jsem to hrozně nesnášel, ale pak říkávala něco o tom, že budu na ženský. Že mám dolíček v bradě. Dělal jsem, že se stydím, ale holčičky se mi líbily už ve školce. Někdy sice moc řvaly a přemejšlely úplně jinak než já, ale bylo mi s nima fajn. Kluci se červenali a předváděli a já byl klidný. Kolem mě bylo spousta tetiček, babiček, který jsem miloval. Každá moje milá byla jiná. Zažil jsem klidnou sílu, dobrou vílu, chodil jsem s děvčaty, která se ze začátku ostýchala nebo byla jako uragán. Třeba zatím má poslední, u které ještě trošku žiju. Andrea, její druhé jméno je Divoká. Byla taková v posteli, ale i jinak. Horká hlava, teď jsem to měl poznat.
Už jsem si tisíckrát říkal, že se dám radši na muziku. Ženský prokletý mi ale nedaly spát. Teď zrovna Markétka. Temný sluníčko. Minulý týden jsem ji potkal na metalu v Hradišti. Připadalo nám, že se známe odjakživa. Jedno tělo, jedna duše. No tělo, ještě mi nedala. Byl jsem z toho nervózní. Měla by, ne neměla, chodím přeci s Andreou. Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsem se na jaře rozešel k Kristýnkou, jak to ji i mě bolelo, jak se s tím nikdy nevyrovnala. A teď budu ubližovat další? Proč? Možná jsem zase nepřemýšlel hlavou. Taky jsem chtěl zdrhnout. Od všeho pryč. Jako vždycky. Proč se stavět problémům čelem, když je lepší utéct? Máma s otcem, to byla kapitola, co mě hodně moc bolela. Už jsem byl dospělej, ale když jsem přišel na návštěvu, tak jsem pokaždé odcházel a měl jsem na krajíčku. Fakt že jo. Rodiče by se neměli rozvádět. Prostě ne.
Mezi naschválama a problémama jsem se proplétal teď vlastně pořád. Když už si Jana s Prcalinkou i všichni mí kamarádi zvykli na Andreou, která byla metal jen na půl, tak si měli zvykat na někoho jinýho? Včera jsem už nevěděl, kudy kam, tak jsem se ožral. Šel jsem z baru rovnou do práce a usnul na záchodech. Padla mi ve dvě a za půl hodiny už jsem zase seděl ve Startu a vedl chytrý řeči. Měl jsem v sobě pět piv, když teprve přišli ostatní. Musel na mě být smutný pohled, protože Jana vzala do rukou moji hlavu úplně stejným způsobem, jako to dělávala babička a promlouvala mi do duše. Asi jsem měl fakt chodit s ní, dala by mě možná do kupy. Vždyť si máme co říct, je to krásná holka, všichni kluci jsme ji milovali. Možná jsem to tenkrát měl udělat. Jít do Jany. Měla mě ráda a třeba by časem přišlo i něco navíc. Kdo ví? Možná bych byl doteď v Boleslavi. Jenže to já ne. Stačily dva rumy a vypařil jsem se.
Jako bych měl v hlavě (nebo v rozkroku) kompas. Pořád mě to táhlo na Starý město. K jednomu oprýskanýmu baráku. Jakože půjdu náhodou kolem a potkám ji. Mě na Markétce hrozně fascinovaly její oči. Tmavý, hnědý, podobný jako měla Kačenka. Moc takových dívek se nerodí. Myslím, že jsem jí nebyl lhostejný. Byla široko daleko jedinou osobou, se kterou jsem se cítil v klidu. Žádný pojď na to, žádnej sex v podchodu. Normální chození, oťukávání. Měla zatím jen jednoho kluka. Proto taky poslouchá black metal. On byl ale divnej, v nekonečných depresích. Rozešli se, dělal jí problémy, takovej obyčejnej příběh. Prdelko moje, pojď ke mně. Byl jsem najednou romantickej, zase jsem chtěl psát básně. Od Andrey jsem kvůli tomu dostal několikrát přes pusu. Itálie hadr. Dělala mi scény doma, na ulici, v hospodě, ptala se proč, pak zase prosila, plakala a nakonec jsme skončili v posteli. Kdybyste věděli, jak já se cítil nečistej. Nešlo to vydržet.
S Andreou se nedalo domluvit v klidu a proto jsem se musel odstěhovat k Janě. Měla teď byt kousek od kolejí. Ale prskala. Všichni prskali. Připadal jsem si jak malej kluk, co ho chytli při šmírování na koupališti. Ještě vytahat za uši. Nevěděl jsem co říct, byl jsem v nemilosti. Nikdy jsem nechtěl nikomu vědomě ubližovat. Tyhle věci se asi nedají řešit úplně v klidu. Proto jsem si brával ještě častěji sluchátka na uši a objevoval další a další kapely. A abych se dostal víc do přízně Markéty, tak byl na pořadu dne hodně severskej black. Sabath měl shodou okolní také podobné období, tak jsem měl i spoustu informací. Trvalo mi 14 dní, než jsem svoji novou vílu přesvědčil do postele. Bylo to s ní úplně jiný. Jemnější, procítěnější. Nebyla tak dravá, spíše přijímala, bylo to zase jako hrát na hudební nástroj. Mám rád obliny, rád je hladím a ona se napoprvé trošku styděla. Bože ty oči, utopil bych se v nich, vlastně jo, už se topím. Hráli nám k tomu NECROPHOBIC.
Co chceš jako dělat? To budeš pořád jen střídat holky a chodit do hospody? Co nějakej normální život, co? Podívej se na sebe. Tvý spolužáci chodí hezky oblíkaný, mají rodiny, děti. Podnikají (to tenkrát bylo doslova zaklínadlo). Ožiješ akorát, když je někde nějakej koncert. V práci se taky neposouváš. Seděl jsem a nevěděl, co na to říct. Už mi dneska mluvila do duše máma, Jana, Prcalinka, Tomáš. Andrea taky, ale ta k tomu měla ještě hysterický vystoupení. Asi bych nad sebou taky zlomil hůl, ale já se měl pořád rád. Něco jsem hledal, jen jsem nevěděl co? Je to klid, duševní rovnováha nebo kaštánkový oči, který jsem od Kačenky u nikoho neviděl? Snažil jsem se všechno převést ve srandu, zlehčit, co je na tom špatnýho, že se nechci ještě usadit? Copak musíme být všichni stejní, zařadit se? Dal jsem mámě pusu, holkám taky, Tomášovi jsem jen podal ruku a zmizel jsem. Na Starý město, mezi oprýskané baráky, k dívce, která zase vrněla jako kočka. Ona ta bábinka asi fakt měla pravdu. Přemýšlel jsem nad tím, když jsme se tulili v peřinách. Tady byl klid a pohoda. Ženský jsou asi fakt mým krásným prokletím. Vůbec mi najednou nevadilo, že mě za to asi nemá nikdo moc rád.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):