Příběh dvoustý sedmdesátý druhý - Hurá na Plzeň
Velkým problémem každého mladého muže byla pořád vojna. Asi bych ji zvládl, ale nechtělo se mi. Máma se pořád hádala s otcem, cítil jsem se přikovanej, některý chvíle byly fakt o strach. Nesmí s ním zůstat samotná. Aspoň do doby, než se rozvedou. Už jsem nestudoval a zelený gumy po mě šly. Ostré dopisy, začaly vyhrožovat soudem. Vyhýbání se vojenské službě. Co mám jako dělat? Já už nechci do školy. Nebaví mě to. Ale musel jsem. Jiné východisko nebylo. Andrea mě prozřetelně donutila rozeslat pár přihlášek. Do Liberce na strojárnu jsem se dostal bez přijímaček, do Plzně taky, ale nejzajímavější byl pohovor na filozofii do Prahy.
Vůbec nevím, co mě to napadlo se tam hlásit. Ale úkolem bylo sepsat esej o budoucnosti. Sedl jsem si a v rohu hospody a vyfikl apokalyptickou vizi, která dělala z lidí jen tupá zvířata. Odpověděli mi, že jsem se dostal do dalšího kola. Měl následovat pohovor, na který jsem se dostavil trošku upravený. Vedle fakulty byla studentská hospoda. Řeknu vám, od pohledu úplně jinej biotop, než jsme znal ze svého okolí. Já chodil s dělňasama do fabriky a tady seděla partička kluků se šálama kolem krku v létě, rozmlouvala rozvážně a řešila podle mě totální kraviny. Andrea, která mi dělala podporu, se jim smála. Na starost mě dostal asi čtyřicetiletý pán, řekl mi sedněte si a co myslíte, má cihla vnitřek? Odpověděl jsem logicky jak kdy, že je několik druhů cihel. Jedny jsou dutý, záleží, jakou chcete izolaci. Chvilku na mě koukal a pak se začal smát. POVEDL SE VÁM VYNIKAJÍCÍ VTIP, PANE KOLEGO. Vůbec jsem nevěděl, která bije. Přijali mě.
Asi takhle, připadal jsem si tam jako z jinýho světa. Nevím, jestli bych dokázal sedět a třeba tři hodiny řešit nesmrtelnost Ježíše Krista. Nic proti, ale já vyrostl v dělnický rodině, na sídlišti, kde na podobný věci nebyl čas. Neodpovídají mému naturelu. Rád čtu filozofické knihy, zajímal jsem se s chutí o jednotlivé směry, ale představa, že v podobném prostředí strávím spoustu času mě vyděsila. Proč kecat blbosti, když jsem mohl vzít do ruky třeba kladivo a postavit zeď? Třeba z těch cihel, který asi měly nebo neměly duchovní vnitřek. Aspoň by po mě něco zůstalo. No, smáli jsme se ještě ve vlaku do Boleslavi. Naše mise sice dopadla dobře, ale nějak jsem si nedovedl představit mladýho floutka se zálibou v pivu, metalu a ženských, že by něco takového studoval. Šli jsme radši k Hymrům a potom si udělali hezkej večer.
Liberec jsem znal jako svý boty, ale v Plzni jsem byl do té doby jen jednou v životě. Měli jsme tam z babičiný strany strejdu. Byl jsem hodně malej, ale vím, že mi to město připadalo hrozně špinavý a temný. Holky napadlo, že pojedou se mnou. Měl jsem se jen představit na studijním, chtěl jsem se kouknout po okolí a načerpat ducha místa. Poslouchal jsem hrozně moc a pořád dokola kapelu WINTER (album Into Darkness), dodnes jedno z mých nejoblíbenějších alb vůbec. Miluju jeho atmosféru. Mám jej na uších a blaženě se usmívám. Sedíme ve vlaku a mé kamarádky štěbetají. Mise začíná. Vůbec ještě netuším, že v Plzni jednou skončím, že tam založím rodinu, koupím byt, zapustím kořeny.
Je brzy ráno, už chládek. Andrea se tulí a mě to dělá hrozně dobře. Tvrdím pořád, tyhle chvilky jsou na vztahu nejkrásnější. Někdo vytáhne placatku rumu. Odmítám a pořád mě přemlouvají, jen si dej študente. V Praze máme chvilku čas, jedno pivko snesu. Směrem na Plzeň s náma jedou nějaký divný lidi. Sedí a i když patří k sobě, tak spolu nemluví. Situace se opakuje i na nádraží, když dorazíme na místo. Můj první dojem z města je hroznej. Trošku zabloudíme. Připadá mi, že jsou všichni kolem naštvaný. Zlatá usměvavá Boleslav. Já se tady bojím, řekne mi Andrea a mě přeběhne mráz po zádech. Zde bych měl jako studovat? Všechno je špinavý, spousta cikánů a to i kolem hlavního náměstí. Pak jdeme nekonečně dlouhou ulicí (Klatovská). Párkrát se zeptám na cestu, ale tázaní buď neodpoví nebo podivně zakdákají. Kurva, co to je?
Nechám holky čekat před fakultou a jdu dovnitř. Paní na studijním mě neskutečně seřve. Že jsem přijel mimo dny, které nejsou určeny pro konzultace se studenty. Vůbec nevím, jak jsem si to měl dopředu zjistit. Zkusím na ní svůj šarm, ale je neústupná. Tak se naštvu a jsem nevrlej. Funguje to. Takhle se tady asi musí jednat. Vyřídím papíry a rovnou mi řeknou, že nemám nárok na kolej. Vzdálenost by si sice podle dalších pravidel odpovídala, ale jsem starej. Zatím ubytování vůbec neřeším, chytne mě slina. Navíc potřebuju jen potvrzení kvůli vojákům. Jdeme vedle do hospody k Darebákovi, pajzl jak sviň, ale tenkrát ještě dobrý pivo. Vedle u stolu sedí taková černovlasá samice, přesně můj typ. Ještě nevím, že s ní budu za několik měsíců spát, ale usmějeme se na sebe. Opravdu kusanec.
Večer mají hrát v Plzni v kulturním domě Šeříková (vůbec nevím, jestli se to tenkrát tak jmenovalo, ale asi jo) nějací TIAMAT. Šli jsme na ně vlastně kvůli tomu, že nám jel vlak až ráno. Na plakátu byl nápis, který nás jako metalisty zaujal. Čekalo nás ale ještě odpoledne. Takže věž, synagoga, pivovar. V tramvaji se chováme jako burani, protože je u nás nemáme. Ale je nám spolu moc fajn. Těším se, až skočím do mosh - pitu, že rozpustím vlasy, uděláme vějíře. Nálada je perfektní. U vstupu nás ale ihned schladí divná atmosféra. Všichni koukají jak na pohřbu. Vlezeme dovnitř a na to, že je to město piva, tak je pěkně hnusný, nedá se skoro pít. Mám radost, že jsme si udělali výlet. Jsem zvyklej, že se chodí pařit, dělat bordel, že je to velká sranda. Tady ale stojí pod pódiem jen solný sloupy. Sem tam někdo zahrozí, občas pokývá hlavou, jinak nic. Nuda. Můj první zážitek z koncertu v Plzni teda velkej propadák.
První hrajou místní legendy Fata Morgana. Připadá mi to děsně legrační. Mezi skladbama se několikrát zatlemím, až mě někdo okřikne. Jako chápete to? Něco podobnýho jsem v životě nezažil. Tohle nebyl metalovej Debustrol s chlastem a divočinou, ale koncert vážné hudby. Musím ale napsat, že TIAMAT byli vynikající, jejich předkapelu si nepamatuji, sorry. Moje první setkání s kapelou vůbec a ihned jsem si je oblíbil. Vykoupil jsem distro a přinesl každé své kamarádce tričko. U Jany jsme ho museli ale dojít vyměnit. Prostě ji přes ty její prsa nebylo. Čekal jsem, že po koncertě bude párty, že si dáme do zobáčku, seznámíme se s místními, ale dohrál poslední song a byl konec. Hurá na Plzeň se změnilo v divnej pocit z místa. Vyhodili nás ven. Byla zima. Já, Andrea, Prcalinka a Jana jsme byli naštvaní. Co jako teď?
Ale my se nedáme. Nějak jsem si pamatoval, že když půjdeme po kolejích, tak se dostaneme na nádraží. Cestou potkáme nonstop hernu. Podobný podniky nesnáším, ale holky mě přemluví. Uvnitř jsou divný týpci se spoustou tetování po těle. Sedneme si do rohu a asi 50x někdo přijde, za kolik je prodám. Pošlu je do prdele a ke konci to dojde tak daleko, že tu máme menší strkanici. Mám bobky, zase takovej hrdina nejsem, tak zdrhneme. Zbývá nádraží. Kolem se potulují zvláštní postavy. Hrozně to tady smrdí (ještě nevím, že to jdou vagóny plné sladu). Konečně vlak. Netopí se. Jana s Prcalinkou usnou a Andrea se mě ptá, jestli chci fakt studovat v takhle hnusným městě? Nějak nevím, nejsem si jistej, ale poslední dobou mě všechno štve - z práce je stereotyp, otec má neskutečný alkoholický výstupy. Chci od všeho utéct. Taky ta vojna. Přemýšlím nad tím. Zatím mě drží v Boleslavi už jen Andrea a potom taky pes.
Hrajou mi WINTER a přidám i TIAMAT. Celé kupé spí a já koukám do krajiny. Rokycany, Zdice, Beroun. Myslím na Plzeň. Něco, ani nevím co, mě na ní přesto přese všechno láká. Je zatím špinavá, šedivá, se spoustou komínů (v Boleslavi jsme měli dva), zachmuřených lidí, je v ní ale až doom metalový genius loci. Takhle jsem svoje budoucí město vnímal při své první návštěvě. Ještě jsem nevěděl, že za pár měsíců bude mým působištěm. Vůbec by mě to nenapadlo. Vždyť kdo by byl tak hloupý, aby opustil dobrou práci a všechny své prdelky? Kterej chlap by odjel z puberťáckýho ráje? Od kamarádů, od metalu? WINTER dohrají a musím si je dát znovu. Vstávejte křepelky, plácám je po stehnech. Smrťáku di do prdele, mžourají na mě a pozvu je do hospody na snídani. Kousek od Václaváku, v Praze jednu znám. Navíc, tady se všichni usmívají.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):