Spousta lidí kolem mě už metal neposlouchá. Prý dospěli. Většinou se chovají podle stejného mustru. Najde si dívku, která sice může rock, ale thrash a death je na ní už moc velký blití. Následuje svatba, chomout a maník se najednou ostříhá, zhubne, ztratí koule a když mu řekneš, jestli zajde do hospody nebo na koncert, tak se vykrucuje jak kobra na flétnu. Nojo, ale já se ženit nechtěl, má milá taky ne. Na děti sice občas přišla řeč, ale já tenkrát opravdu žil hlavně metalem. Pokaždé po šichtě jsem se těšil na pár pivek do hospody, až potkám pár známých, co na tom byli podobně jako já. Kluci odebírali i nějaký časáky, já ale jenom Spark. Ten mi tenkrát vyhovoval nejvíc.
Paní v trafice už věděla, ten den se mnou o svačině, ani při obědě, nic nebylo. Někdy, když bylo méně práce, tak jsem si zalezl na hajzlík a četl si. Objevoval další kapely, abych pak mohl v hospodě machrovat s novými jmény. Pořád taky fungoval Sabath, kterýmu když jsem řekl, co chci sehnat, tak do týdne přivezl. Nevím jak to dělal, ale uměl to. Měl svý kontakty. Měli jsme svý rituály. Zajímavý kolikrát bylo, že jsem si něco poslechl a třeba odložil nebo prodal, protože to pro mě byla v tý době sračka. Jenže třeba za dva měsíce o desce všichni mluvili, vynášeli ji do nebes, tak jsem se pokorně vrátil. A bylo to tam! Víte, my jsme tehdy zase tak nepřemýšleli o škatulkách, i když je fakt, že u našeho stolu se řešil hlavně thrash a death.
Většina ale nic nevyhledávala aktivně, spíš se nechala unést tím, co momentálně letělo. Měl jsem rád všechno možný od Candlemass, Paradise Lost, přes Sepulturu, Sodom, až po Cannibal Corpse. Každá smečka byla originální, měla svůj zvuk. Poznali jste ji během několika tónů. Miláčci Voivod, k tomu starý páky Messiah. Měl jsem znovu období, kdy jsem novinky doslova hltal. Měl jsem ale taky pořád dvě ikony, ke kterým jsem se doslova modlil. Krabathor a Vader. U nich jsem měl i vypsané texty vedle na papíru a pomocí slovníku se je snažil překládat. Vznikaly z toho občas hodně bizarní slovní spojení, ale já žral kolem těchto dvou skupin úplně všechno. Plakáty, limitované edice. U Vader jsem byl v polským fanklubu. Byl jsem schopný se do krve pohádat, když si někdo jen dovolil o nich říct cokoliv ošklivého.
Být fanouškem je krásná, i když náročná věc. Hrozně mě ale mrzelo, že jsem Krabathor ještě nikdy neviděl naživo. V dobách, kdy ještě žili kluci a Kačenka, tak poblíž nehráli a když už byli v Praze, něco do toho pokaždé vlezlo. Zato Vader jsem již několikrát navštívil, pravidelní čtenáři moc dobře ví, že poprvé ve Wroclavi, když mi bylo 15. Pokaždé, když u nás hráli, vyrazil jsem. Často úplně sám. Jezdil jsem i za hranice, kde mi přišly v tamním podsvětí koncerty ještě divočejší než u nás. Stačilo se opít ve vlaku směrem na Zelenu Goru a pak už jen jít za džínovým davem. Krásný na tom bylo, že kamkoliv člověk v Polsku přijel, ihned se seznámil. Se spoustou stejně šílených, s holkama, který nebyly vůbec chladný a odtažitý, to vám povím.
Zrovna teď sedím se Sabathem na pivu a kecáme. Jsme jak dva magoři, co se nadšeně překřikují. Od Black Sabbath až po brutální death metal. Jde o hudbu. O tu především. Andrea ví, že mě má nechat na pokoji, že se pak přesuneme k nám domů a do rána budeme kecat, pít a poslouchat u toho metal. Hrozně rád na podobné večery vzpomínám. Jednak jsem se spoustu věcí dozvěděl, ale hlavně - on byl Sabath chytrej chlap. Měl už na rozdíl ode mě hodně zkušeností. Jo, byl mým vzorem. Ve spoustě věcí ano. Nejkrásnější byly momenty, když se zasnil, koukal skelným pohledem a popisoval, co cítí, když poslouchá nějakou hudbu.
Uměl ji krásně popsat. Byl jak nějaký básník, který přesně vyjadřuje svoje emoce a pocity. Žádný kurva pyčo metal jako kráva, to sype, do prdele, to je nářez. Ne, on se s riffy doslova mazlil, prožíval je, byl naštvaný, smutný, přesně podle nálady desek. Sdílel se mnou velké nadšení pro Saxon. Ti byli taková naše společná srdcovka. Vždycky si stoupl, rozpustil svoje řídký šedivějící vlasy a někdy i plakal. Asi jako každý z nás měl některé skladby spojené i s jinými zážitky. Vždycky jsem zmlkl a nábožně poslouchal. Když je pro vás muzika víc, než jen pomíjivá zábava a máte dostatek fantazie, tak asi chápete o čem píšu. Byl jsem sice na dobré cestě se stát stejným podivínem jako on, ale nevadilo mi to. Už takhle na mě všichni vždycky koukali. Dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Mezi lidma to pořád bylo.
Někdy jsme zašli z nostalgie k Hymrům a pak vyřvávali texty po parcích. Bez ženskejch, chlapi potřebují občas upustit ventil, jasná věc, ne? Jinak bychom byli nevrlí, dusili bychom v sobě vztek. Kdo někdy dělal v továrně, moc dobře ví. Prostě vás po čase začnou okolo všichni štvát. Všimněte si kolem sebe někdy spousty lidí, co mají mrtvý pohled. Pánové bez názoru, bez šťávy. My měli metal a svoje problémy jsme si dokázali vyřvat. Spolu s hudbou jsme ze sebe dostali vše zlé a naše mysl byla najednou čistá. Měli jsme své idoly a ikony, svoje modly, které promlouvaly stejnou řečí jako my. Bylo krásný se těšit na nové desky, na rozhovory, které měly hlavu a patu. V metalu šlo vždycky o peníze, ale stejně, žrali jsme jim všechno i s navijákem.
Občas se, jak už tomu bývá, nějaká skupina rozpadla a já byl smutný. Jako doopravdy jsem si chtěl sednout a sepsat dopis, jestli to nechtějí dát zase dohromady. Nikdy jsem to neudělal, ale bolelo to. Až takhle jsem metal prožíval. Musel jsem se vyhýbat tupcům a lhářům, magorům, kterých bylo jako všude také spousta. Lidé, kteří jednají zkratkovitě, jsou falešní. Jasně, že takoví byli i mezi námi. Takovej svět bohužel je. Dokázali nám hnout žlučí, pokazit radost z nových desek. Ožralí na koncertech všechno bez rozmyslu kritizovali. Pocházeli ze sorty fanoušků, kterým dělala dobře jen agresivita metalu. A já bojoval. Někdy dostali do držky oni, někdy já. Ale mě nikdo, rozumíš, nikdo na Vader sahat nebude! Občas to někdo nebyl schopen pochopit. Nikdy jsem nic nevyvolával, nikdy nedal první ránu, ale pak se mi splašily kladiva.
Kluci i holky si ze mě dělali srandu, že mám doma svatyni. Ha, vlastně měli pravdu. Polička pod plakátem s Vader, k tomu CD vyskládaná vždy vepředu. Modly a ikony, měl jsem jich víc, ale tady nebylo vo čem. Neznám nic lepšího, než když máte konečně chvilku klid. Ženský jsou pryč, myši můžou mít préé. Byl jsem mladej a jak říkal kdysi Prcalík, kamaráde, ty jednou na ty holky dojedeš. Ale ne, teď ještě ne. Teď si mě hlídala Andrea a nebyl čas. Přijdu večer domů. Lampa nám svítí do pokoje. Má odhrnutou peřinu a opravdu jí to moc sluší. Zaregistruje mě, převalí se a pozve do postele. Usměji se, pohladím Andreu po tváři, poplácám po zadečku a jdu do kuchyně. Abych nerušil, si pustím De Profundis. Netrvá to dlouho a jsem v rauši. Tahle deska zabíjí. Slyším ji snad po tisící první a stejně jsem mimo. Pařím dlouho. Sám, uprostřed panelového sídliště.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):