Příběh dvoustý šedesátý osmý - Budiž tma
Hrozně rád vzpomínám na letní sobotní odpoledne. To jsme mívali s Andreou jen sami pro sebe. Chodívali jsme po městě, do parku Štěpánka, inu, mladí a zamilovaní tohle dělávají. Byla divoká, jak mrouskající kočka, ale zároveň elegantní. Naschvál si brala šatičky, které jsem jí sám vybral. Budiž pochváleny všechny terásky světa. Teplý vánek, studené pivo, vosy padající jak kamikadze do pivní pěny. Mám hlad děvče moje, jak mě nakrmíš. Vzala mě do bufáče na smaženky, utopence, pečenáče, uzenáče. Nebo vlašák a rohlíky. Sklo do ulice sice měli ušmudlané, ale byli tam moc milí a chutnalo nám. Dodnes nevím, jestli jsem míval kachní žaludek, ale asi ano, protože jinak bych pak nemohl přeběhnout ulici a vypít naproti v mléčném baru jedno banánový a jahodový mlíko.
Jen tak poskakujeme letní Boleslaví. Zaklesnutí do sebe. Líbáme se v podloubích, cákám na ní vodu z kašny. Udělal bych pro její úsměv asi všechno. Zajímavé, další krásná ženská v mém životě. Jen s tím rozdílem, že nejdřív jsme si ani moc nepovídali. Byla jen postel, pot a divnej smutek, že děláme něco špatného. Ale teď je to jiné. Smyslnější, veselejší, cítím se moc dobře. Až se trošku stydím. Protože doma u mámy blbne otec alkoholik. Chce se mi od toho utéct a tak dělám kraviny, směju se naschvál hrozně nahlas a vůbec trojčím. Vyleze na betonovej sokl a chodí jako modelka. Klidně by ji mohla dělat. Mladý, pevný, pružný tělo. Otočí se a naschvál na mě vystrčí zadek. Má modrý kalhotky. Chytnu ji za boky a zabořím se jí obličejem pod sukni. Chutná tak krásně.
Okřikne nás nějaká paní s kočárkem. Prototyp vytahaný maminy. Copak, stýská se ti? Starej už na to není? Utečeme a nevíme kam jít. Co takhle na hrad? Tak jo. Vlezeme dovnitř a koupím dva lístky. Dneska se bude provázet i ve sklepení. Pan průvodce je očividně stará mánička. Taky ožralej jak zákon káže. Jdou s náma nějaký rodinky, děti poletují kolem a nás nejvíc zaujmou mučící nástroje. Je tu chlad. Občas se zdržíme, dáme pusu, zajedu jí rukou za kalhotky. Sestupujeme dolů do sklepa. Pořád se bouchám do hlavy o stropy a dělám hůůůů, hůůůů, abych všechny vystrašil. Až mě okřiknou, abych jim neplašil potomky. Někde tam vzadu bývalo prý místo pro výslechy. Má představivost nemá i díky pivu žádné hranice. Na dřevěné lavici položím svoji milou a že jí naplácám.
Zabouchnou se dveře, asi nějakej vtipálek. Plesk, plesk, vrní a kroutí zadkem. Doma ti pěkně naložím. Pojď ke mě. Ne, přijdou lidi. Jenže se nikdo nevrátí. Bouchám teda na dveře, ale Andrea mi říká, ať toho nechám, ať jdu k ní, bere mě do pusy, tahá k sobě. Tak jo, jsem rozdováděný z celého dne. Vzlyká a ozvěnou je tiché kňourání odrážející se od studených zdí. Radši bych teplou postel, ale je to velkej rajc. Udýchaní padneme na lavici. Teď jde ke dveřím i moje děvče. Ty vole, oni nás tady fakt zavřeli. Ne, to je blbost, vždyť nás přepočítali. To bude v pohodě. No, nebylo. Začíná mi říkat, ať něco udělám. To se mám jako prokousat ven? Nejdřív je hrozná sranda. Pak menší, pak další hádka. Usmiřování a další sex.
Umřeme tady? Ne, ještě je brzy, neboj, oni pro nás přijdou. Všechno je doslova absurdní. Na večer jsme měli trošku jiný plány. Chodím dokola jak šelma zavřená v kleci. V hlavě mi šrotuje, ale nic mě nenapadá. Co třeba nějakou sponku, že bych otevřel dveře. Něco vyndá z kabelky, ale zlomím vše během pár okamžiků. Pusť mě k tomu, panebože, jsi nešikovný. Naštvu se a protože je mi zima, tak poskakuju. Pořád jsem dělal karate, švihám nohama do vzduchu. Hergot, nech toho, ještě mě bouchneš. Ji jsem netrefil, ale poblikávající žárovku u stropu ano. Smrťáku, nemůžeš bejt fakt chvilku v klidu? Co teď budeme dělat? Pomalu mi zamrzá úsměv na tváři. Navíc je opravdu kláda. Copak já, já jsem odkojenej horama, ale Andrea má jen šatičky. Je na mě hodně ostrá, ale pak se schoulí a pláče.
Stejně je zvláštní, co s člověkem udělá pár hodin ve tmě. Snažím se uklidnit emoce a klidným hlasem vyprávím vtipné historky. Nezabírají a začnu tedy s horory. Naschvál měním hlas, hele, přízraky. Budou nás mučit. Tady se musely dít věci a my teď budeme oběti. No blbec, vyplašil jsem slečnu opravdu pořádně. Neboj se, neboj, přinejhorším mám nůž. Nosil jsem ho pořád, v kapse. Děda mi jej dal. Krájel jsem s ním svačinu v práci, loupal jabka, měl vždy po ruce. Byla tma. Podobná jako na chalupě, když zhasnou všechny lampy. Pravá nefalšovaná tma. Lidé se bojí tmy, děti se bojí tmy, Andrea se opravdu bála. Sahal jsem ji jako slepec na obličej a měla v něm děs. Chytal ji amok a já nevěděl, co s ní. Začala hysterčit, bouchat do mě, mlátila mě pěstí. A měla opravdu sílu. Ze strachu.
Musel jsem ji chytnou za ruce a zkroutit. Pak ji trošku "nařezat" na zadek. Pořád vzlykala a nadávala mi. Co blbneš, panebože, vždyť se zase tak nic neděje, jsme na hradě ve sklepě, ne někde v opravdovým hororu. A tenkrát mi konečně řekla, proč bývá občas smutná. Bože můj, proč trestáš hodný lidi? V naší kobce bylo najednou hodně hnusně a děsivě. Milý strýček od rodiny, který ji jednou zavřel ve fotokomoře a zhasl. Nejdřív jakože hra, jenže pro malou holku šílený zážitek. Konečně přišel a ona měla radost, skočila mu do náručí. Zatnul jsem pěsti tak, že jsem si zasekl nehty do dlaní. Po tom všem strachu nepřišlo vysvobození a další hra, ale osahávání od strejdy, kterýmu jako dítě tolik věřila. Pak jsme mlčeli. Jen se nám zdálo, že podél zdi se ozývá tiché cupitání. Pořád ještě hlasitě oddychovala, ale už byla u mě. Smrťáku, jsi první chlap, se kterým se nebojím. Tak vidíš, vždyť je to jen tma, přízraky máme každej pouze ve svý hlavě.
Svléknu se do trenek, jako je to ode mě hrozně gentlemanský, ale po chvilce toho lituju, stejně jako horalky, kterou jsem své slečně přenechal. Mám fakt hlad a je mi zima. Nejhorší je ale stejně žízeň. "Já potřebuju čůrat": řekla najednou a já musel jít s ní. Sedla si, držel jsem ji za ruku. I když nebylo nic vidět, instinktivně jsem se otočil na druhou stranu. "Áááááá, tady něco je, přeběhlo mi to přes nohu!": zaječela, že mi málem pukla hlava. Blbost, co by tady bylo? Snažím se uklidňovat, ale moc tomu sám nevěřím. Víš co, vlezeš si na lavici a pokusíš se usnout. Uklidníš se a budu tě hlídat. Lehne si a kupodivu za chvilku oddechuje pravidelně. Občas se jí sice zrychlí dech, ale zmáčknu ji ruku a jen zabrouká. Co teď? Jak tu budeme dlouho?
Snažím se vzpomenout na všechny rady, co jsem kdy dostal. Škoda, že tu není děda, ten vždycky věděl, co si počít. Šíleně se leknu, ale je to jen tričko, co spadne z Andrey dolů, když se převalí. Tak to bychom měli. Aspoň někdo je v klidu. Klepu se zimou, hlady i žízní. Mám pocit, že slyším hlasy, ale jsou jen v mé hlavě. Zbožná přání. Četl jsem už hodně knížek a tak se snažím po vzoru svých hrdinů myslet na něco hezkého. Mladej kluk má většinou bujnou fantazii. Takže prsa a prdelky. Smyšlené příběhy, takový voňavý soukromý porno. Jsem samozřejmě hlavní hrdina, všechny mě milují, obdivují. Erotické sny se mění v realitu, která pořád není realitou. Většinou po podobných představách vlítnu na svoje děvče a snažím se je všechny provést. Nojo, ale co tady, uprostřed tmy?
Přijde to na mě. Hej, neříkej tomu samohana, já za to fakt nemůžu. Když je hotovo, sesunu se dolů k lavici a sednu si na zem. Asi chvilku usnu, ale příroda je mocná čarodějka, probudím se asi kvůli kdysi před generacemi zakódovanému pudu lovce. Jinak si to nedovedu představit. Něco na mě kouká. A šustí, ne, to není představa, nebo ano? Ne! Otře se o mě. Krysa nebo potkan. Teď se zase vyděsím já. Oni vidí po tmě, já ne. Oni mají ostré zuby, já nic. Počkat, vlastně mám...nůž! Stoupnu si a vytáhnu svůj zavírák. Jsem jak indián. Naslouchám temnotě. Tak pojď. Třeba jsem ho/ji fakt vyděsil a dá pokoj. Škoda, že nemám zapalovač nebo sirky, jeden z prvních pokusů přestat kouřit najednou proklínám. Cupitá kolem mě. Mám toho dost. Teď to bude kdo z koho kámo. Jdu po sluchu. Kopu do tmy, bodám do tmy. Jsem šelma. Nebo je to on, ona? Nedávno jsem četl o přemnožených potkanech v Boleslavi. Dokonce jsem viděl cestou do práce, jak napadl jeden chlápka s taškou a termoskou. Uff, mám se na co těšit.
Vyčkávám. Přikrčený. Ještě, že jsem četl tolik indiánek. Trpělivost chlapče, klidně dýchej. Znovu se mi otře o nohu. Kopnu do prázdna. Asi to nebude tak jednoduchý, jak jsem si myslel. Hlavně, aby se neprobudila Andy. Naštvu se, asi dělám chybu, ale leze mi strach na mozek. Jakmile slyším šustot, vyrážím tím směrem. Snad stokrát neúspěšně. Hraje si se mnou? Nebo jich je víc? Najednou, po jednom bodnutí pode mnou něco šíleně zapiští. Ty vole, já ho fakt trefil. Uskočím. Chcípni hajzle. Několik minut chrčení, několik trhavých pohybů (to si jen představuji). Je ticho. Vyčkávám a nevěřím tichu. Stojím napnutý. Dlouho, šíleně dlouho. Nekonečně dlouho. Klepu se zimou i adrenalinem. Zabil jsem ho? A kolik je vlastně hodin? Mě už je všechno jedno, jdu si lehnout k Andree. Cestou o něco zakopnu. Fuuuuuj.
Je konec, umřeme tu. Potkan se sem musel nějak dostat a určitě má spoustu kamarádů, kteří se přijdou pomstít. Zdá se mi o tom (nevím vůbec, jak dlouho spím), jak Londýn zachvátily obrovské krysy. To je krásný sci-fi, který jsem kdysi četl. "Ježíšmarjá, já už bych fakt měl přestat chlastat. Bože můj, omlouvám se. Jsem fakt debil": leknu se tváře v oslnivém světle. Průvodce/mánička byl pověstný tím, že opravdu vrcholově pil. Zapomněl na nás. Zabouchl za námi dveře, odvedl lidi a padnul na kavalec. Ožralej jak doga. A my strávili jednu noc v temnotě. Ohlodali jsme charaktery až na kost. Řekli si věci, které si neřeknou někteří lidé za celý život. Obléknu se, má milá mžouravě kouká a na zemi kousek od nás leží chcíplej potkan. Má vytřeštěný oči a uprostřed hlavy bodnou ránu. Dostaneme snídani, pivo, rum a slíbíme si, že to nikdy nikomu neřekneme.
"Smrťáku?": zeptá se. Venku je krásný vzduch. Ptáci zpívají, z nedaleké pekárny hrozně voní čerstvé pečivo. Mají už otevřeno. Dáme kafe a já si neskutečně užívám vyprávění o tom, jakej jsem velkej hrdina. A pořád dokola říkám, že to je přece samozřejmý, že jsem chlap, že se rozumí samo sebou (to by udělal každej), ale uvnitř se dmu pýchou. Měli jsme strach. Poznali opravdovou tmu. Bojoval jsem. Dokázali jsme si, co je v životě důležitý. Osprchuje se a já se těším do peřin. Není mi přáno a já si slíbím, že budu lovcem, protože po těch jdou ženský jako divý. Takhle divokou jsem ji snad nezažil. Když potom přijde Jana a Prcalinka na tradiční návštěvu, musím předvádět, jak chodím sklepem a bodám do tmy. Vypadám určitě hrozně legračně, protože holky se usmívají. Andrea ne, ta na mě kouká jak na svatej obrázek. Budiž radši navěky světlo.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):