Boleslav pro mě začínala být jen městem, kde se hlavně pracuje a řeší problémy s otcem alkoholikem. Pořád jsme sice chodili s partou na akce, řešili jsme nové desky, toulali se jen tak městem, balili holky, ale já měl pořád vzadu v hlavě takový divný tlak. Prostě jsem se tolik nesmál. Nějak jsme nevěděl, jak mámě a bráchovi pomoc. Byl jsem široko daleko jedinej trošku větší chlap. Dědové i strejda už byli po smrti a tetičky zůstaly svobodné. Někdy jsem si myslel, že se mi rozskočí hlava. Navenek jsem se sice smál, dělal vtípky, ale občas mě přistihli, jak sedím a smutně koukám. Hele, když máte opravdový kamarády, tak ti to vycítí a snaží se vám pomoc.
Šli jsme na návštěvu k Mirce. Už mezi dveřmi jsem dostal vyplísněno. Nojo, s matkama a jejich uřvanýma dětma se nechce nikdo bavit, co? Pak jsme se obejmuli a já z ní najednou cítil velký klid. Ona už byla jinde. Měla smysl a cíl. Malej pohrobek byl celej Kytka, celej můj kamarád. Můj bývalý nejlepší kamarád. Hele, je to těžký, nemám moc peníze, ale žijeme a jsme zdraví. To je nejdůležitější. A já se vedle v ložnici, když jsem s capartem stavěl kostky, málem rozbrečel. On se na mě totiž v některých momentech podíval stejně jako jeho táta. Najednou jsem si vyčítal, že za Mirkou nechodím častěji. Nějak spontánně, aniž bych to tedy Andree řekl, jsem jí nabídl, že vezmeme malýho na víkend na hory. Aby si odpočinula. Nejdřív, že jako ne, že je to blbý a že je raubíř, ale nakonec kývla. Byla utahaná. Bojovnicím se musí pomáhat.
Dostal jsem trošku kapky od Andrey, která začínala být na moje stavy z otce docela alergická. Pomotala to, jak už to ženský dělávají, všechno dohromady a doma jsme se pohádali. Hele, tak tam pojedu sám, my to nějak zvládneme. Starat se o dvouletý dítě jsem sice vůbec neuměl, ale věřil jsem svým instinktům. Pohrobek mě měl navíc rád, často jsem mu nosil dárky a dělali jsme spolu spoustu blbostí. Taky potřeboval alespoň nějaký mužský (rozuměj post pubertální) faktor v životě. Prostě s mámou nejde flusat z balkónu, to se nesluší. Odvezla nás Jana. Mě, prcka a uraženou Andreu, která nakonec vyměkla. Ale nedalo jí, že bych se sám toulal po lesích s dítětem, fotříci jsou totiž prý, hrozně sexy. Achjo. Já ženský myšlení asi fakt nikdy nepochopím.
Zaparkujeme na chalupě a já ihned běžím na půdu, abych snesl nějaké hračky po nás. Takové ty staré, otřískané, dřevěné, které by se dnes asi ani nemohly prodávat. Taky nafouknu bazén. Mám toho hodně. Malej chodí všude se mnou, ještě nějak moc nemluví, jen na všechno říká dobjýýý. Řekne to i na sousedku, která přijde pozdravit v plavkách, ze kterých jí víc kouká, než je ukryto. Andrea si moc nevěděla rady, byla ve věku, kdy ještě ani netušila, jestli dítě chce. Ale postupně se oťukávali a během několika hodin, když se přišel záprdek několikrát obejmout, tak roztála. Mateřské pudy byly probuzeny. Já byl ve svým živlu, v každým chlapovi je kuse malýho kluka. Jezdil jsem s autíčky, dělal brrrm brrrm, 1548 krát jsem dělal baf, už jen kvůli tomu, že jsem rád viděl ten řehot na tváři. Krásný to bylo.
První den jsme usnuli vedle sebe na posteli a Andrea nás musela přikrýt. Ráno malej kupodivu vyspával a já vymyslel svůj tradiční výlet na Ještěd. To jedete autobusem do Jablonce, pak tramvají do Liberce, další pod Ještěd a pak vás čeká buď krpál po zelený nebo 4 kilometry po modrý, kdy to není takový masakr. Moc lidí nebylo, tenkrát ještě nebyli lovci selfie, spíš turisti a turistky. Cestou nahoru nám řekli desetkrát jaká jsme krásná rodinka. A cože je mladej blonďák, když je máma zrzavá. Pohrobkovi se to hrozně líbilo, fakt si to užíval. Koupili jsme nějaký limonády a vrátili se do Liberce. Tradiční oběd kousek pod náměstím, děláme to tak už od dětství a usnul mi v náručí. Nesu jej až na chalupu.
Sedneme si ven, sokolíka uložíme do postele. Mám hnutý rameno, ale stejně Andreu chci. Navíc tu byla před chvílí sousedka, ona mě má moc ráda, taky byla mojí častou erotickou představou a pořád je to kost a přinesla nějaký maliny pro malýho. Zatáhnu Andy do chodby vrhnu se na ní. Už to skoro je, ale ozve se dobjýýýý. Jdu a skočím do potoka, co nám teče pod chalupou. Vrátím se a večeříme, hezky venku a na mě vám jde taková ta pohoda, domácí krbová. Koukáme na Ještěd, na kterým jsme před chvílí byli a je nám fajn. Docela bych si lehl, ale malej je plnej energie. Tak ať si užije. Blbneme a potom nemůže spát. Pořád se budí a chce mámu. Mě odstrkuje, asi zlej sen. Uspí ho až Andy, když ho vezme do náručí.
Víkend se zdá být hrozně krátký, druhý den jen vyběhneme na Černou Studnici a pak pro nás přijede Jana. A protože je Mirka dobrá máma a mámy tohle dělají, tak přijede s ní. Stejně jí to nedalo. Ale je odpočatá, aspoň dvě noci se vyspala a usmívá se. My s Andreou potom několik dní mluvíme o dětech a pohrobka víc hlídáme. Asi bych tenkrát chtěl vlastní dítě a asi bych jej měl s Andreou. Jenže otec začal blbnout tak, že to bylo neudržitelný. Byl na pořadu dne rozvod, problémy, právníci, obviňování a já nechtěl do toho temnýho chaosu přivést potomka. Když dnes pohrobka potkám, tak je z něj velkej skvělej chlap. Pozdravíme se, já se zasním a hlavou mi prolétnou všechny vzpomínky. On si samozřejmě nic nepamatuje, ale pro nás to byl rozjasněný víkend. Alespoň chvilku jsem totiž zapomněl na otce alkoholika.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
