Bývalo to kdysi šílený, psát na pohledy adresu domů Neubrandenburgská. Nikdy jsme nechápali, kdo ten název vymyslel. Zrovna se o tom bavíme, když jdeme kolem nápisu U Stadionu. Tak se to tady jmenuje teď. Jednoduše a jasně. A každej hned taky ví, že se tady vedle hraje fotbal. Támhle kousek před vstupem do areálu startovala vždycky Škoda rallye. Jako děti jsme žebrali u zahraničních jezdců o samolepky. Camel, Marlboro, ty se cenily nejvíc. Nebavilo mě se rvát s ostatními, tak na mě vždycky zbyl jenom Castrol. To už je ale všechno hrozně dávno. Na rozdíl od spousty lidí okolo nijak po starých časech neteskním. Ono když vám strejdu málem nejdřív utýrají nacisti a hned potom komouši, tak vám přijde alespoň lehké svobodné nadechnutí k duhu.
Osobně jsem ale příliš socialismus vs kapitalismus kolem nevnímal. Mívali jsme s klukama jiný starosti. Třeba takovej fotbal, ten jsme vždycky hráli, ale nikdy na něj nekoukali. Pro nás to byl symbol hroznýho fotrovství. Válení u televize, případně domluva s kamarády v panelácích, které stály hned okolo stadionu a řvaní z oken, povzbuzování a černá svině, rozhodčí je píča. Před tímhle jsme utíkali ven za město, na Radouč. Hráli jsme si na indiány, pak na vojáky a když jsme postupně zjistili, že holky jsou taky na něco dobrý, tak jsme tam s nima chodili a balili je. K tomu nás provázel tak nějak automaticky metal. Přišel k nám sám, postupně. Pivo se dostavilo spolu s ním a po hospodách jsme s naší partou nic jiného neřešili.
V Boleslavi jsme ale byli výjimkou. Metalisti z města, punkáči, skinheadi a vlastně všichni dohromady, se pokaždé "spojili", když se u nás hrál fotbal. U nás v rodině tomuto sportu nikdo neholdoval, sledování fotbalu v televizi bylo považováno za ztrátu času a tak jsem vlastně celý život mimo. Jakmile na mě někdo zahlásí slova jako Sparta, Slavia, plus nekonečnou řadu dalších jmen, tak se jen nejistě uculím. Na zápasy nemám dobré vzpomínky. Vždycky jsme museli přeparkovat auto o několik ulic dále a v hospodách nebyl najednou klid. Třeba tuhle, jedno nedělní odpoledne. Už cestou na Radouč jsme zaznamenali pár maníků ožralých jako doga a provolávajících jakási hesla. Jak tomu nerozumím, tak po mě nechtějte přesná jména klubů, přijde mi to prašť jako uhoď. A když se mě někdo zeptal, komu fandím, tak jsem odpovídal, komu chceš.
Copak o to, většinou nás nechávali na pokoji, policajti si to nějak pošéfovali, ale tentokrát to bylo jiné. My seděli v hospodě U Startu, u svýho stolu a bylo nám fajn. Pak ale někdo přišel a mluvil o peklu, o běhání lidí po autech, demolování výloh, převracení popelnic v naší ulici. Už jsem to párkrát viděl, ale to bylo z okna. A to měl zápas teprve začít. Někdo pustil televizi a jelikož ji v hospodě nemám rád, navrhl jsem své milé romantickou procházku na Staré město. Teď tam nikdo nebude, všichni čumí na bednu a my budeme mít klid. Propleteme se mezi několika partami, jedna řve jedno heslo, druhá druhé, samej plešatec a lítají jim sliny od huby. Utečeme uličkama pryč. Jde z nich strach a potom taky, mě tohle fakt nebaví, možná spíš děsí. Jak mám sport rád, tak aktivně. Navíc jsem pár fotbalistů zažil osobně a i když vím, že nejsou všichni stejní, tak tohle byl opravdu výkvět inteligence. Nic proti, ale kdyby tupost nadnášela...
Vezmeme to směrem k hradu. Naschvál procházíme co nejvíc temnými kouty, abychom se mohli muckat. Je nám veselo, pohodička. Plánujeme, kam vyrazíme, kde je nějaký další koncert, jaké vyšly nové desky. Z obýváků se k nám ozývají výkřiky nadšení, nadávky, všichni zápas očividně prožívají. Vylezu pod Mírákem na hřbitovní zeď a dělám klauna. Andrea se směje. Prázdné ulice, jak po nějaký epidemii. Běháme, jen tak, z rozmaru mládí, z přebytku síly. Ještě nejsme opotřebovaní, chycení do spárů, ještě máme dostatek energie. Moje holka a já. Přemýšlím o tom, jak jsem mohl Andy křivdit, zpočátku jsem si ji zařadil do škatulky povrchních sexy děvčat. Ale nebyla taková, pálilo jí to jako nikomu. A to většinou mívám velmi dobrý odhad na lidi. Někdo zařve góóól...a my na sebe dostaneme velkou chuť. Zamíříme zpátky na sídliště.
Fotbal skončil a proti nám jde dav tatíků. Asi to nedopadlo dobře, protože všichni mumlají, pobrukují a gestikulují divoce rukama. Mluví o lemrách, debilech, ty vole ten to pískal, jak magor. Kličkujeme mezi partičkami. "Hej konečně tě zase vidím, zmrde": ozve se proti mě. Zatrne mi. Ámos. Uff. Vlastně dodnes nevím, proč mě tenhle pokřivenej skinhead nesnášel. Možná jsem byl na něj kdysi drzej, fakt si to nepamatuju. Tupej, vymaštěnej blbec, kterýho zase po nějaký době propustili z vězení. Napadení, pobodání, rvačky. Přitom takovej malej hajzlík. Připomíná vzteklýho ratlíka. Asi jsem jak zkoprnělej, už jsem si myslel, že ho nikdy neuvidím, že už je po všem, že kdysi dostali skinheadi od punkáčů a metalistů tak na prdel, že skončili.
Jenže pár věrných dementů svého malého vůdce opět následovalo. Asi se potřeboval vybít. A já stál proti němu a dalším deseti sám. Velmi přesně jsem vyhodnotil svoji situaci a začal utíkat. Chytl jsem Andreu za ruku a vyrazili jsme. Za náma se ozývaly výkřiky nenávisti. Byli jsme jak lovná zvěř. Já vzpomínal na Vencu, kterýmu jsem kdysi zachránil život, když ho hololebci málem ukopali k smrti. Všechno se mi promítalo v hlavě a neznal jsem bolest. Pálilo mě na prsou. Nepomohl nám nikdo. Proběhli jsme kolem policajtů, naschvál, v naději, že provařený ksicht pana Ámose zastaví a zachrání nám život. Jenže otočili obličej na druhou stranu a nám nezbývalo nic jiného než běžet. Vzal jsem to mezi starý domy, měl jsem pár svých zkratek ještě z doby, kdy byli skinheadi na vrcholu a nás, metalisty (nebo vlastně kohokoliv), vyráželi lovit.
Andrea na mě křičí, že už nemůže, ale asi vypadám fakt vyděšený (a jsem!), že přidá. Zakopnu a narazím si koleno. Šíleně to bolí, jsem celej odřenej, ale ihned se zvednu. Krásná louka. Rovinka dole u Jizery. Teď a nebo nikdy. V dálce se ozývají výhrůžky, mám pocit, že někdo má v ruce nůž. Tohle jsou jiný skinheadi, než ty, který s náma chodí do hospody. Ti působí proti těmhle rváčům jak pokojoví psíci. Napadne mě šílená věc, která nám asi zachrání život nebo minimálně žebra a polámaný tělo. Křiknu na Andreu, aby běžela za mnou. Tady někde je zátoka. Když vlezeme do vody, tak odtud není vidět. Budeme mimo úhel. "No, ale já mám nový kalhoty": pronese zcela nemístně má milá, ale pak jen mávne rukou.
Slyšíme z dáli čuchání skinheadských zvířat. Mluví nahlas a předhánějí se v tom, co by nám udělali. O nějakém tom vykošťování a rozkopání mého ksichtu bych pomlčel, na to jsem byl "zvyklej". Vždyť mě ten magor pronásleduje s přestávkami dobrých pět let. Možná i víc. Pak ale začnou mluvit o tý jeho kurvičce. Předtím chodil s nějakou holkou na kriplkáře. Ale tuhle bychom mohli pěkně oprcat a pořezat ji na obličeji. Jednu chvíli to bylo tak hnusný, že jsem raději Andree zacpal pusu. Kousala mě do dlaně a měla tak vystrašený výraz, že jsem ji pořád musel pevně objímat. Klepala se zimou a strachem. A já přemýšlel, kde se v lidech bere tolik hnusu a špíny, jak jsou některý jedinci mimo veškerá nepsaná i psaná pravidla. Dostat se jim tenkrát do spárů, nevím, jak by to dopadlo.
Domů jdeme raději podél řeky, pak tmou přes Radouč. Andrea pořád pláče, je v šoku. Prochladlá a utahaná. Zajdeme si šíleně moc, ale ještě než ulehneme ke spaní, vzbudím Vencu (a uložím do tepla a sucha Andreu s tím, že ji slíbím, že za chvilku přijdu a budu ležet u ní), abych jej varoval. Ihned je na nohou, podá nám rum a pivo. Chvilku pokyvuje hlavou a pak mi řekne, abych se už nebál, že to zařídí. A zmizí. Ještě nevím, že na několik dní, ale je pryč. Nejdřív si myslím, že propadl zase drogám nebo dostal takovej strach ze skinů, že utekl, ale on mezitím navštívil pár kamarádů a daly hlavy dohromady. Ámos byl tupec, kterej naštval hodně lidí. Zlo plodí zlo a boží mlýny melou pořád dokola. Na to vemte jed. Dodnes nevím, jak to Venca udělal (ale tak měsíc měl Ámos šíleně rozsekanej ksicht), ale byla to poslední leč páně Ámose. Od té doby přecházel na druhou stranu ulice, když mě viděl. Hlavně mi dal pokoj. Vždycky sklopil oči.
Pamatuji si doby, kdy byli skini hodně silní. Neměli jsme se s nimi rádi. Byli agresivní, mlátili nás, cikány, mýho bráchu třeba pronásledovali cestou ze školy kvůli tomu, že měl vínový džíny. Zažil jsem počátek devadesátek, kdy jsem z nich měl strach. A nejen já. Nejhorší to vždycky bylo, když měli ve svém středu Ámose. Nácka a násilníka. Všichni jsem si pokaždé oddechli, když se rozkřiklo, že je zavřenej. Nebo třeba teď, když dostal na budku nebo já nevím, co to s ním udělali. A dal konečně pokoj. Jakoby zmizela moje noční můra. No, ona tady pořád někde je, ale už to s ní mám jako malé dítě, když se bojí příšery pod postelí. Někdy stačí rozsvítit. Ale stejně, pokaždé, když vidím někde fotbalové fanoušky, tak mi zatrne. Většina jsou samozřejmě normální lidé, ale člověk nikdy neví. Co vám budu povídat. Mám to zkrátka zakódováno v sobě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):