Report, photos, video - SYMBOLIC - Back to the Symbolic 2020 - Tři Dvory u Kolína - 28. 8.

Author of photos and videos - Jakub Asphyx.
VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

promoter: https://www.symbolic.cz/cs/

Hm, tak jste mě zase vyhnali z brlohu. Mě, starýho metalovýho medvěda, který si už hodně vybírá, kam vyrazit. Nebyl jsem nikde od února. To máte pořád roušky nasadit, roušky sundat, koncerty rušíme, obnovujeme, zase rušíme, pak taky ty prosby na sociálních sítích, abych podpořil úplně každýho. Neměl jsem chuť jet nikam. Raději jsem zmizel do lesů, na hory, tam je fajn. Nojo, ale člověku to začne časem hlodat hlavou, živá vystoupení mám rád, stýská se mu a to i přesto, že jsem doma spíš v klubu, kde mám bližší kontakt s kapelama.

Poslední víkend v srpnu léta Páně 2020 se konalo asi sedm malých festivalů. Já zvolil Symbolic. Kvůli prostředí, kvůli kamarádům, které jsem už opravdu dlouho neviděl. A taky mě nalákala atmosféra, která zde byla pokaždé neopakovatelná. Kdo pamatujete fesťáky v devadesátých letech, tak mi určitě potvrdíte. Zatím jsem taky ještě u Kolína nepotkal takový ty facebookový velkohubý metalisty. Letos mi nešlo ani tak o kapely, podobnou sestavu můžete díky pojídání netopýrů vidět vlastně každý víkend někde jinde. Bral jsem to spíš jako takovej metalovej potlach.

Krosna sbalena, stan taky. Spacák nevozím, nevejdu se do něj (a ranní erekce obzvlášť). Uvidíme, jak to dopadne. V práci jsem jak na trní a pořád si kontroluju kapsy na batohu. Co já jsem to zase zapomněl? Mám v hlavě asi padesát rad o slušném chování od manželky. Ona mě zná, můžeš být v klidu má milá, pořád se sice otočím za každou sukní, ale pak pohlédnu do plastového kelímku, ve kterém se zračí hnědobílá radost a ženský jsou mi ukradený. Jo, festival byl hodně celý o chlastu, to předesílám, proto jsem taky viděl jen pár skupin, ale o to víc jsem korzoval, kecal, povídal si, blábolil. A hlavně smál, až mě bránice pořád bolí.

Končím v jedenáct hodin v práci, kolegyně se mě ptá, jestli jedu do nějaký osady na Sázavu. Nevím teda, odkdy nosí liščí vohoni trička Entombed z limitované edice, ale budiž. Podobnej metal asi nikdy nebude natolik slavnej, aby jej znal každej. Jsme prostě starej underground se vším, co k tomu patří. Se šedivějícíma hlavama, pomalu kornatějícíma tepnama, s neskutečným bolehlavem ještě několik dní po akci. Už máme svý odkrouceno a nemusíme nikomu nic dokazovat. Taky spoustu povinností, práce, děti, rodiny. Ale pořád máme radost, když se potkáme, pokecáme, probereme žlučníky, všechny ty hnusný rakoviny, který má teď z naší generace spousta lidí (LG Petrov, Tony Lazaro, achjo, podpořte je!) a alespoň na chvilku vypadneme ze stereotypu. Jak říká jeden kamarád - utíkáme od zmrdů tam, kde je svět ještě v pořádku (ne vole, Globus to fakt není).

Já třeba jedu vlakem přes celou republiku (a na uších mám nové INCANTATION, MERCYLESS a SHRAPNEL STORM), pálí mě oči od desítek hodin u počítače, ještě několik zastávek se mi honí v hlavě jak vítr v bedně práce, ale pak si dám někde u Rokycan první pivko a je fajn. Jasně, že alkohol je potřeba. Bez toho není metal. Možná tak nějakej black pagan true vegan sagvan tofi jazz fusion grind fekal symphonic progressive post rock, tam to asi jde stát střízlivej a sledovat lehké nuance zvuků vznášejících se jako pápěří nad pódiem - muck!, ale já si chci hlavně odpočinout.

Není to lehká cesta, ale zase už mám zapnutej hloupej tlačítkovej telefon, prožívám dnes znovu tak moderní digital detox (hipster style, miláčkové!), kterej praktikuju čím dál tím častěji. Ježíšku na křížku, jak může být konstruktér se slušnou pověstí takovej neschopa, že postaví stan na po osmý? Možná to bude tím, že naposledy jsem něco podobnýho tvořil dětem před deseti lety na chalupě. Jo, je to stejnej kousek starý modrý látky a vylezou z ní škvoři. Takže tyhle milý zvířátka jsem si přivezl z Jizerek do Plzně a pak do Kolína. Snad taky nemaj chřipičku.

Potkávám první kamarády a známé a padnu do toho rovnou po hlavě. Udělám zase zásadní chybu jako vždycky. Neodmítnu becherovku, slivovici, rum, ani whiskey. Pak nemám bejt rozevlátej už od začátku. Jenže, když já měl zase takovou radost přátelé, že vás vidím. Vyndal jsem se a mé kroky řídil bůh. Teda vlastně intuice a pohodová nálada. Jo a mezi pitím a pitím jsem viděl i nějaké kapely, nebylo jich moc, hodně jsem si vybíral, ale zde je pár postřehů.

Pátek

AMOCLEN (grind) - pěkně od podlahy, to já mám rád. Klasickej grind, jak má být. Nic nového, ale slušně zahrané a odeřvané. Bylo dobrý, že šli hned na začátek, protože tenhle styl vydržím vždycky jen pár skladeb. Že ale v Liberci umí zapálit doutnák, co?

PROLAPSED (death/grind) - tuhle smečku mám prostě rád. A hotovo. Kluci na to šli ostře, nekompromisně, klasicky a já si při vystoupení vzpomněl na jednu pitvu, co jsem zažil kdysi na civilce. Bylo při ní taky hodně krve, tlaku a energie. Kapela mi opakovaně zasekla sekyru do hlavy a odešla středem. Dobré to bylo, ne, vlastně výborné. Masakr!

POPPY SEED GRINDER (death/hardcore) - vidím Popíky poprvé s novou zpěvačkou Bárou u mikrofonu. Od první skladby to vypadá, že do kapely zapadla, jako by tam patřila odnepaměti. Bylo to dynamické, třaskavé a já si uvědomil, že na tyhle maniaky je vlastně pokaždé spolehnutí. Jedou si svojí cestou a já jsem rád, že je mohu pokaždé vidět. U Kolína to řezalo přesně jak mělo. Jako čerstvě nabroušený skalpel. Kopalo jako splašenej kůň. Za mě velká spokojenost.

LAHAR (thrash/hardcore) - když jsem jezdil ještě do Písku na festival, tak jsme měli s kamarády takový zvyk, že když vystupovali LAHAR, tak se chodilo na ruma vedle do hospody. Bylo na čase to zase zopakovat. Omlouvám se, ale mě prostě nebaví. Ale asi byli dobří, protože fanoušci byli dle odezvy spokojení.

FLESHLESS (death/grind) - někdo má rád tyhle bardy nejvíc v jejich grindovém období, někdo zase v death metalovém. Mě se hrozně líbí jejich příklon k temnotě, kterou lze v nových skladbách vystopovat. Byli naštvaní, devastující, jak to jen oni umí. Po lokty ve vnitřnostech nám solidně rozhodili rovnováhu v těle a odešli středem. A mě nejvíc připomínali perfektně seřízený stroj na zabíjení! Budiž smrt.

Když dohraje poslední skupina, tak se motáme v divnej kruzích a hledáme se. Často o tom ani nevíme, ale nakonec skončíme u piva a rumu. Teď začíná ta pravá zábava. Zábrany jsou odhozeny, do hry vstupují až na kost ohlodané charaktery. Je to mocné, divoké, pupíky se nám natřásají smíchem, všichni jsme krásný, milí, vtipní, sexy. Vůbec nevím, jak se dostanu do stanu. Lup, bum, prásk, škrt, hrk, oujééé, TERMONUKLEÁRNÍ JATKÁÁÁÁ, medvěd brtník spí, pochrupkává, až na něj mlaskají i z vedlejších stanů. Možná jste mě měli nechat v noře.

Sobota

Jestliže jsem ještě před pár hodinama byl mladý, ztepilý Jura s jiskrou v oku, tak teď jsem stará zmuchlaná fusekle. Včera jsem pravděpodobně pojedl nějaké ty hřebíky a mezi konverzací, šampaňským a kaviárem jsme s dámami rozebírali poslední situaci a stav moderní malby (něco jako hovno z větráku na zdi), ale pak jsem slyšel někoho na hajzlících, jak blije, tak se naše slova nasměřovala jinam. No je mi blbě, už mi není dvacet. Mám dojezd, ale zároveň rozjezd. Zajímavý je, že u stolu vždycky člověk skončí se stejnýma lidma. Převážně s těma, co pořád něco nesdílí skloněni nad obrazovkami, na kterých se většinou exkrement děje, kteří pokecají, jsou milí a hodní. To je taky věc, každej tady má kérky jak nějaká borská nebo mírovská legenda, ale všichni (až na pár jedinců, kteří to celý nepochopili) jsou fakt vyčilený (cool prej používají stejně jako fuckbook už jen geronti), jak by řekl můj syn.

Můj milý čtenáři, bývá mi občas vyčítáno, že nestojím celý den pod pódiem a nesleduji bedlivě přesný, či nepřesný pohyb prstů po pražcích. Ale moje reporty nikdy nebudou o nudném popisování jak se kdo kde spletl, uklepl. Já vnímám hudbu trošku jinak. Mě jde o předané emoce, o energii. Můžete mít muzikanty, kteří hrají jako z partesu a budou to kokoti. No a mě záleží i na celkovém dojmu, na pocitu a nemám potřebu o nich psát. My fanouškové jsme na tohle duše hrozně citlivý, podpoříme jen ty, kteří hrají srdcem (to vycejtíš můj milý příteli, to poznáš). I v sobotu jsem z toho důvodu hlavně korzoval, až mě bolely panty u huby. Přesto jsem nějaké kapely viděl.

HADEM PRO MÉHO MUNGA (garage/alternative) - kluky si pamatuji jen podle netypického názvu. Občas na mě někde vyskočí. Hudba zcela mimo můj obor, ale bavilo mě to. Hravé, inteligentní, zajímavé. Něco jako když celý rok pijete pivo a pak si dáte na dovolené osvěžující koktejl. Moc jsem si jejich vystoupení užil.

GÖTTERDÄMMERUNG (thrash) - jsme jedné krve, ty i já. Pronesl černý panter Baghéra, medvěd Balú i členové vlčí smečky (jestli tomu nerozumíš, tak si přečti Mauglího). Je to tak, pánové na mě působili jako smečka hodně hladových vlků. Takhle se má hrát thrash metal! Zkušenosti, atmosféra, staroškolský zvuk, skvělé české texty. Zase mi bylo sedmnáct a měl jsem na sobě džísku. Pro mě osobně nejlepší naše thrashová kapela posledních let a celého festivalu. Žádné zbytečnosti, žádné pózy, ale velký ocelový srdce. Válka!
Recenze na nové album "Neuschwabenland" i rozhovor brzy na vašich přijímačích!

SECTESY (death) - podepisuji vám vlastní krví, že je zpečetěno. Kapelu a jejich melodický death metal staré školy vidím poněkolikáté a dnes se stali mojí srdcovkou. Oddřeli si to u mě. Důkazem budiž objednávka trika. Zombie, nahnutý náhrobky, studený melodie. A hlavně, jako jedni z mála nezapomínají na to, že skladby taky musí mít atmosféru, náladu, nějakou záchytnou linku, chvění. SECTESY opět elegantně vykopali další hrob. Už vám někdo trhal nehty zaživa? Mě ano, v sobotu v noci kousek od Kolína. Amen!

Kluci si střihli i cover od KRABATHORU a na basu s nimi poprvé hrála i Duzl. Pomalu tak přichází k životu kapela SYMBTOMY, která bude podle všeho absolutní old school death metal. Je na co se těšit! https://www.deadlystormzine.com/2020/05/news-first-song-of-symbtomy-from.html

TORTHARRY (death) - mám je nejraději naživo. Jejich tempo je vražedné. Jejich revírem je death metal klasického střihu. TORTHARRY mi připadají každým dalším vystoupením brutálnější, šílenější, divočejší, surovější. Pořád si drží svoji laťku kvality. Na Symbolicu opět zabíjeli. Bez okolků, rovnou na komoru. Smrt!

NAURRAKAR (black) - a na konci byla tma. Pravá tma. Black metal prašivý a studený jak opuštěný katakomby. Kapelu jsem viděl už poněkolikáté, ale pokaždé někdy odpoledne, kdy jejich warpainty působily trošku legračně. Ale pod rouškou temnoty to bylo slušné. A to black metal moc nemusím.

Mám dužnatou hlavu. Určitě mám z toho chlastu dužnatou hlavu. Místo střev pivovod. Nojo, zase jsem to přehnal, ale i mozek perfektně vyčistil. Restartoval si myšlenky. O to šlo především. Odpočinout si, vypadnout od všech těch hysterických zpráv, od pozlátka, přetvářky. Vyřadit kvalt a pustit to z kopce na volnoběh. Byl jsem jak divočák. Až jsem se sám sobě divil. Někde v meziprostoru, chlast, usměvavé tváře, holky, metal, pivo, je tak krásné žít. Jen pro ten dnešní den. Vlastně to nejde ani popsat slovy, to se musí zažít. Třeba na improvizované vystoupení kluků za barem, kdy byla založena SYMBOLIC TV a jejich teleshoping s Horstem Fuchsem v hlavní roli, jen tak nezapomenu a přehrávám si jej v hlavě ještě teď.

Jakej spánek vole, jakej stan, vole, a myslíš, že byli Vinnetou a Olda Šetrnej teplí a genderově vyvážení? A nebo anglicky: "My flowers are bjůůůtifuuul": Četníci ze Sant Trope jedou do New Yorku. Hlášek je tolik, že proniknou i do snů, když ležím konečně pohřbenej zaživa. Hlavně neudělat velrybu a nepoblít celej stan. Uff. Howgh, pro dnešek jsem domluvil. Navíc...Utahové jsou slepé vrány a Dunivý hrom je velký lhář! A už dobrou...

Už druhou noc mi prší přímo do obličeje. Mám jednoznačně nejhnusnější stan v dějinách festivalu. Jsem navhlej jak teenka. Ráno jsem na svoje obydlí tak naštvanej, že ho raději vyhodím. Hnusnej stan! Přejdu k okýnku, kde už dámy podávají snídani. Víte, já jsem hrozně zmlsanej, takovej ten chlápek ve středním věku, co do držky nic špatnýho nevezme. Chutnalo mi. A to nejen v neděli ráno, ale i různé obědy, pozdní obědy, první svačinka, druhá, no jak Hobit. Pomlaskával jsem si a odměnou mi budiž i vyvážený stav mých střev. To jsem nezažil na fesťáku už hodně dlouho.

Pivo z Nymburka bylo v pořádku. Sem tam sice za bary nestíhali a asi třikrát bylo pivko teplý, ale to jsou jen drobnosti. Ono v závěru jsem byl tak nasáklej rumem, že je to jedno. Píšu o chlastu a nejde si nevzpomenout i na kamarády ze Slovenska. Jako kluci klobouk dolů, takoví srdcaři se dnes už moc nevidí. Byla sranda a borovička, joj, co vám budu vyprávět.

Prostředí je na festivalu neopakovatelné. Znáte reklamy na kofolu? Taková ta pohoda, co z ní doslova odkapává. Já se prostě cítil dobře. Spokojeně.

Počasí - chcalo. Chcalo mi na záda, do obličeje, když jsem spal i když ne, ale mě tohle nevadí. Jsme metal ne? Mě takovýhle drobnosti nemůžou rozhodit. Koneckonců jsem omyvatelný, vodotěsný, recyklovatelný. Takže cajk.

Zvuk - na mnou navštívené kapely byl v pohodě. Konečně někdo, kdo pochopil, že nemusí být všechno zbytečně nahlas.

Organizace - za každým festivalem je šíleně moc práce. Obzvlášť v dnešní době, kdy se pravidla mění každým dnem. Pro mě, jako pro fanouška bylo nejdůležitější, že vše odsýpalo jako na drátkách. Nevidím do zákulisí, ale marně přemýšlím, co bych vytkl.

Návštěvnost byla dle mého solidní. Přesné číslo vám neřeknu, ale na většinu kapel večer bylo pod pódiem plno. Když si vezmete, že znám lidi, co se bojí vycházet i z domu.

Vytáhnout starýho medvěda z brlohu není žádná sranda. Něco málo o tom vím. Klukům ze Symbolicu se to zase povedlo. V tý malý vesničce, v rovině u Kolína, to byly i letos duševní lázně. Alespoň pro mě a mé kamarády. Nezbývá, než od srdce poděkovat a vyseknout poklonu. Jestli bylo hlavním účelem nám předat pozitivní energii, tak se povedlo na výbornou. Už dlouho jsem se necítil takhle dobře. Vysekl bych vám i piruetu s poklonou, ale jsem tak rozlámanej, že musí stačit jen má slova a lehké uznalé pokývání hlavou postaršího gentlemana. Děkuji!

Neděle

Rád bych nějakou dopitnou, ale nejde to. Jak odchází alkohol, tak přichází chlad, pot, lehké výčitky a vlastně i smutek, že všechno skončilo. Cestou do Plzně mi v hlavě neskutečně šrotuje. Těch zážitků, už se slyším jak za pár let říkám: " To já když byl v roce 2020, jak se v Číně žrali ty netopejři, pamatuješ, na Symbolicu u Kolína, teda plantážníci, to byla neskutečná jízda...". Tak já jdu zase zalézt do brlohu. Makat a podporovat underground. Starat se o rodinu, normálně žít. Ale Symbolic budu sledovat ostřížím zrakem. Lístky mám už i na příští rok. Bude metal, démoni! Vystoupím z vlaku, utahanej a zničenej. Přejedu Plzeň a do dveří vcházím s obrovským úsměvem na tváři...Bože, Satane i Velký Dýňáku, díky ti za ty dary!

Author of photos and videos - Jakub Asphyx.