Příběh dvoustý padesátý čtvrtý - Festivalový ráj to na pohled
Vždycky mě fascinuje, kolik detailů si lidé pamatují o letních festivalech. Kdo co před dvaceti lety řekl, jaké měl na sobě tričko, jak která kapela hrála. Já si nepamatuji nic. Mohl bych se asi připojit a vytvořit nějakou další legendu, ale faktem je, že jsem býval totálně mimo. Většinou to probíhalo tak, že jsem se opil už ve vlaku cestou tam a pak dle vyprávění ostatních dělal bordel. Viděl jsem spoustu kapel, zažil mnohé, ale splývá mi to v jeden celek. Jezdili jsme dost, ale na rozdíl do klubovek a kulturáků mi všechno připadá jako šedivá šmouha. Je ale jeden fesťák, který si pamatuji. Sice už moc netuším, kdo jej pořádal a jestli to je předchůdce dnes stále fungující akce na Malé Skále, ale tenkrát to bylo asi nějak takhle.
Janě se nikam moc nechtělo. Pořád si pamatovala, jak za ní v kempu lezl padesátiletý chlápek od rodiny a pokusil se jí znásilnit. Nebýt mě a Prcalíka, asi by zanevřela na celé mužské pokolení. Ne že by tedy měla štěstí, to zasejc ne, ona je moc hodná a sedne na lep každému debilovi. Přitom co se týká mých slečen, tak měla vždycky dobrý čuch. No, přemluvili jsme ji, ale dalo to práci. Léto má obrovskou výhodu v tom, že toho nemají holky tolik na sobě. To je prostě fakt. Moje zrzečka doslova zářila a užívala si pohledy okolí. Mě dělalo zase hrozně dobře, že mám takovou kost. Porada probíhala jak jinak ve Startu. Neměla žádný řád, spíš se jednalo o opilecké blábolení. Já byl stejně vždycky zvyklej, že se o mě holky postarají.
Postaraly. Neměl jsem jako vždy nic moc s sebou (stačilo žebradlo a peněženka), zato Andrea jela s kufrem. Ty vole jako fakt? Nevymluvil jsem ji to. Měla s sebou šatičky a oblečky a působila jak fiflena z Prahy. Všichni se mi smáli, ale jen do té doby, než poprvé zakroutila zadkem. Vmáčkl jsem se mezi Janu a Tomáše. Kecáme, pijeme, pak se mi zvedne kufr a pobliju se mezi vagónama. Směje se mi nějaká metla, ty vole, to začínáš brzy. Uff. Klasická cesta na festival, jede nás hodně, někdo má vedle v kupé kytaru, tak řveme jak na lesy. Samý džínový bundy, trika s lebkama. Super bylo, že se bavěj heavíkáři s thrasherama, death metal je pořád v menšině a tak se sesypeme k sobě až v nádražce. Slyšel si novou desku (doplň si název). Vycházelo toho spousta, už jsem nějak nestíhal, jak jsem neměl u sebe Kristu, tak jsem byl trošku mimo.
Jdeme do kempu, vzpomínám na plavání s Kačenkou, jdou na mě divný stavy. Může za to chlast a nostalgie. Ne že bych se pořád dojímal, na to sere pes, ale tady jsem zažil jedny z nejkrásnějších zážitků v životě. Andree vadí, že je tu špína, listí, jehličí a vlastně všechno. Je jak nějaká princezna z města, co ji vytáhli poprvé ven. Uklidní se až, když se k ní přitulím. Ona nebyla zlá, ani hloupá, ale byla rozhodně víc od rány, než všechny mé předešlé křepelky. Slyšíme, jak hraje v areálu nějaká kapela. Tuctovej heavík, tak jsem v klídku, ale Tomáš s Buddhou ihned nabíhají pod pódium, svléknou se do půl těla a točí vlasama vrtuli. Vy volové, jak můžete takové kleštěnce poslouchat? Kytarová práce je ale dobrá, tak si ve frontě na pivko podupávám. Cítím v kostech, že tohle bude fajn víkend.
Jedna skupina střídá druhou, objeví se všechny legendy, které dnes všichni označují za agro, ale tenkrát jsme s nima byli spojení doslova pupeční šňůrou. Já třeba doma takovej Vitacit nebo Citron vůbec neposlouchal, ale naživo měl ten pulsující dav něco do sebe. Taky byla obrovská výhoda, že jsme rozuměli textům. Pamatuji si, že obrovský úspěch měla slovenská Tublatanka, znal je úplně každej. Řvali i maníci s trikama Cannibal Corpse a Death. Dnes možná nepředstavitelná věc. Bylo s náma i spousta punkáčů, všichni se zkrátka a jednoduše přijeli bavit a nikdo moc neřešil, co kdo momentálně poslouchá. Bylo to spíš vzájemné škorpení, srandičky, prdelky. Ono těch akcí zase tolik nebylo a tak byl každej vděčnej. Občas se sice někdo serval, ale to bývalo hlavně kvůli holce. Vždyť to znáte.
Třeba já jsem dostal hned první den do držky. A to řádně. Byl jsem opilej a potkal Kristýnku. Vypadala moc dobře. Fakt ji to slušelo. Její novej kluk byl vazba a plnej testosteronu. Chtěl jsem ji jen pozdravit, omluvit se, že jsem debil a vůbec, ale on to pochopil po svém. Sundal mě první ranou a mě to vůbec nevadilo. Chtěl jsem, aby mi rozsekal ksicht, protože jsem si připadal hrozně. Pořád se to ve mě mlelo. Vyčetla mi, že se nestavím ani za Britem, že ho nejdu vyvenčit. Spojovalo nás toho hrozně moc. Moc zážitků, moc emocí, asi jsem ji ještě pořád miloval, nevím, když je člověk mladej, tak to s ním mlátí ode zdi ke zdi. Zachránili/ly mě buzničky Tomáš a Buddha, kteří chlapce odtrhli. Asi bych víc ran nesnesl. Sotva jsem se zvedl, šel jsem znovu pod pódium. Vypadal jsem skvěle. Tak nějak metalově. Obličej rozsekanej, tričko Vader od krve. Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy takhle dostal, to už je fakt dávno.
Dám jednu kapelu a pak mě rozbolí celej člověk. Asi opadne adrenalin. Taky potkám Andreu, která se zděsí. Jdeme k jezu a omývá mi obličej vodou z Jizery. Dává si velkýho bacha, aby se neušpinila. Nebuď taková citlivka. Máme spolu vlastně první vážnější řeč. Poprvé se mnou mluví otevřeněji, upřímně. Naše řeč by vydala na jeden článek. Jak rockerka potkala metalistu. Shrne mi svůj život. Další ztracená duše. Máma se rozvedla, když jí bylo deset (to snad na sídlišti všichni, mi připadalo). Sem tam se objevil novej pán, ale nic vážnýho. Tak radši zůstala sama. Zapšklá a nervózní, že se nemá s kým hádat. Andrea měla průmyslovku a zkoušela to na vejšku do Liberce. Nevyšlo to. Měla pořád takovej smutnej kukuč, kterej chlapy rajcoval. Nebyl jsem výjimkou. Mám sice hubu nadranc, ale nakonec je mi hrozně fajn. Tulíme se, ano, je to div, ale poprvé se spolu fakt doopravdy na vážno tulíme.
Naše cvrlikání nám přeruší Jana, která se jako správnej strážnej anděl vydala hledat moji maličkost. Tomáš s Buddhou si prej lížou rány a máme přijít ke stanům. Dáme nějaký rumy. Na muziku, i když zrovna vrcholí hlavní kapely, nemá nikdo moc náladu. Zmrskáme se jako koně. Ráno se probudím před stanem jen v trenýrkách. Nedolezl jsem. Praží na mě slunce a v hubě mám jak v polepšovně. Tenhle fesťák má fakt grády. Jdu do umývárek, kde potkám svého soka nesoka od Kristýnky. Chvíli se prsíme, ale nakonec si plácneme. Jen mu řeknu, ať je na Kristýnku hodnej, jinak že mu dám do držky (což je teda vzhledem k včerejšku hodně odvážný). Slíbí mi to a vlastně i dodrží. Dnes jsme kamarádi a já kmotrem jejich dětí. Kdo taky jinej, žejo.
Vrátím se do stanu a holky začnou vařit. Andree to moc nejde, tak sesypeme všechno na jednu hromadu a podpoříme kečupem. Je to hrozná kejda, ale chutná jako mana nebeská. Já teda nemůžu moc žvejkat, protože mě bolí sanice, ale to se poddá. Následuje klid na lůžku. Jana s Prcalinkou jdou do vsi nakupovat, stejně skončí v hospodě, to je jasný, ale my si aspoň můžeme s Andreou skočit. Je to jiný. Zvláštní. Konečně cítím, že to není jen obyčejnej šuk, ale něco víc. Je jako struna, nahoře, aby se prej neušpinila. Ve stanu je děsný vedro a jsem po včerejšku nějakej rozlámenej, tak jsem docela rád, když jdeme na pivko. Vodácká hospoda, pádla a kánoe. Mám tuhle komunitu moc rád, tenkrát mi stejně jako trampové přišli svobodní. Sedíme s nějakejma lesníma mužema u stolu a je to moc fajn. Strávíme vlastně celej den u pivka.
Hraje se až k večeru a ten sobotní je trošku víc komerční. Dokonce zazní i několik kapel, který nemáme rádi. Dramaturgii moc nechápu, ale asi jde jako vždy o peníze. Aby mohly zahrát naši oblíbenci, musí je dav zaplatit. Tomáš, protože je pečlivej a hodnej, tak si opíše program do notesu a tak si můžeme zaškrtat těch pár jmen, které chceme slyšet. Jdeme s buzničkama na rumy. Mám kluky moc rád, jsou hrozně v pohodě. Myslím, že se fakt našli. nevím sice, jak to mezi chlapci chodí, ale příliš teplých dvojic, které by spolu byli dlouho, jsem nepotkal. Možná se o tom jen nemluví. Nevím, na mých kamarádech byste to ani nepoznali. Byli úplně normální, žádný vyzývavý děvky jak ve filmech. Prostě pohoda, samej vtípek. Jen se tenkrát raději nedrželi za ruce. Doba tomu moc nepřála.
Když hrajou srágory, tak sedíme u jezu a kecáme. Pijeme rumík a máme lenoru. Připomíná mi to situace, když jsme s Prcalíkem a Kytkou lehávali jako caparti na stohu a řešili klukovský věci. Angličáky, praky, nový kola, holky, prsa, zadky, nebe, cigára, pivo, život, smrt, hudbu. Cejtím se šťastnej, festivaly byly vždycky o setkávání, o lidech, které nikde jinde nepotkáte. Vlastně tam ani snad nemusel nikdo hrát (si dělám legraci), ale šlo fakt hlavně o to pokecat, naladit noty, vyčistit si hlavu. Všude okolo, v práci a často i rodinách, měl každej nějaký problémy, stres, svý strachy, ale tady, tady jsme byli mezi svejma. Magorů bylo o hodně méně, než všude jinde. Smradlaví, špinaví, umaštění a opilí jsme byli doopravdy šťastní. Festivaly nebyly ještě tak komerční. Třeba na debatu o tom, jak šukají kachny do smrti nezapomenu. Málem jsem se počůral smíchy.
Vy volové, hraje Debustrol! Volá na nás nějakej klučina. Najednou jsme jak struny. Teď má milá Andreo uvidíš, co dokáže metal. Jdeme na to. Nacvičený pohyby, jsme jak nějakej divokej kmen. Máme v sobě tolik energie. Křičíme slova, kterým rozumíme, který jsou naše, cítíme se tak, jsou naší výpovědí. Posíláme do prdele celej svět. Zapomněli jsme na práce, posraný sídliště, na obyčejný životy. Tady, uprostřed pařícího davu, jsme silní a svoji. Andrea je nadšená. Roztrhne si šaty, až jí je vidět podprsenka. Takhle tě mám rád, takhle si úžasná. Hele, co to vidím, přidá se Kristýnka, i všichni ostatní. Šílenství, které chápou jen naši soukmenovci. Tohle pro mě byl, je a bude metal. Kecy stranou. Padám na záda, zvedají mě. Smějeme se na celý kolo a z vlasů nám lítá pot.
Netuším, jak se jmenovali ti Finové, co hráli potom, ale bylo to utahaný a moc smutný. My byli nabuzení a tak skáčeme do vody. Normálně v oblečení, připadá mi, že jsme byli jak kus žhavého železa, který byl právě skokem pod jez zakalen. Oddychujeme v trávě, vtípky, bokem se nám nějak odvázali ti naši klučíci, ale nikdo to neřeší. Čumíme na hvězdy, počítáme je a nikdy se nedopočítáme, nejde to. Přidá se i Kristýnka a já najednou pochopím, že jsme se každej potřebovali vydat jiným směrem. Ona je svědomitá, silná, hodná ženská, kterou si momentálně vůbec nezasloužím. Je mi odpuštěno v druhém dějství. Na závěr padne ještě jedna lahev rumu. Spím spánkem spravedlivých a zdá se mi o vílách s velkými...ale vždyť vy víte co.
Ne, já nechci neděli, nechci se budit a jet pryč. Kolem se všichni balí, startují auta, přiopile vtipkují, ale mě je smutno. Nechci aby to skončilo. Vždyť jsme si toho ještě tolik neřekli. Loučíme se, objímáme, tak zase jindy a jinde. Napíšeme si (a nikdy to neuděláme). Na Malou Skálu mám jen samý hezký vzpomínky. Je mi úplně jedno, že mám spoustu modřin, podlitin a vypadám jak kdybych se porval s medvědem. Na to seru, pro mě je důležitý, že jsem zapařil, že mi Krista odpustila, že se vyčistil vzduch, že je Andrea jak vyměněná, že poznala, o čem je opravdovej metal. Důkaz dostanu hned ve vlaku, protože si sedne vedle mě, přitulí se a dokonce ji vezme na milost i Jana. Jo, festivaly jsou super, škoda, že si jich nepamatuju víc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):