Byl jsem zpět, doma na sídlišti. Mezi šedivými panely, uprostřed davu dělníků na skládačkách nebo pěších. Rozednívalo se brzy a nad Škodovkou byla pokaždé rudá záře. Jak za komoušů. Některý věci se prostě nemění. Jinak ale bylo všechno jinak. Nové pořádky, zavedené Němci, typický český bonz, ohnutí hřbetu, prostě jsme se přizpůsobili. Nebylo jiné cesty. Pro peníze všechno. Aspoň jsem měl klid. Chlapi mě přivítali a bylo na nich vidět, že jsou rádi. V nástrojárně měli místo mě jednoho taky mladýho, ale byl to typ svazák. Lezl každýmu do prdele a byl křivej jak nohy staré paní ve skladu. Na šestou do práce, moc jsem nespal. Andrea no, co dodávat.
Byla zrzavá jak zákon káže a moc nemluvila. Vlastně jsem ji ani moc neznal. Ale když jsme nebyli v posteli, tak mě nechávala na pokoji. Problém trošku byl, že chtěla pořád. Chlapi mi jí záviděli, ale já byl vysátej jak od nějakýho upíra. Doslova. Tak jsem na ní vždycky skočil a pak zdrhnul do Startu. Pár pivek s Vencou, probírali jsme všechno možný. Večer pro mě chodila a bylo to jak z blbýho vtipu, znáte to - přijde manželka pro starýho do hospody...No, ale ona nebyla moje manželka. Andrea byla moje milenka, se kterou jsem zůstal. Spoustě lidem to bylo trnem v oku, ale já si nemohl pomoc. Zrovna jsem neměl náladu přemýšlet něčím jiným než, ale vy víte čím. Usrknu pěnu a usmívám se. Jsem odřenej mezi nohama, ale teď už mě nic nebolí. Pivo je lék.
Venca nikdy o léčebně pro feťáky nemluvil. Spíš jen naznačoval. Všechno mi řekl vlastně až po mnoha letech, to už jsem bydlel v Plzni a můj život se ubíral úplně jiným směrem. Tenkrát ale na moje zvědavé otázky nereagoval a nebo jen mávl rukou. Každopádně, pak přišly naše buzničky Tomáš a Buddha a bylo veselo. Pijeme si pijeme, kecáme, je pátek a to jsou plný hospody. Nejednou se v kouři objeví Andrea. Vypadá naštvaně, ale Venca to s ní umí. Přisedni si, dej si pivo. Přitulila se a pošeptala mi něco oplzlýho. Asi to měla být pozvánka do postele. Už zase? Myslíš ty holka taky na něco jinýho? Olízla si rty a já řekl ne. Tak mě aspoň zatáhla na pánský záchodky. Ty vole, mám tohle zapotřebí? Přemýšlel jsem, když jsem ji bral zezadu. U žlábku chcali dělňasové a ona naschvál kňourala. Někdo zabouchal na dveře a ona se smála. Achjo. To je jak v blbým pornu.
Vrátíme se a já se cítím provinile, jsem rudej a žádnej velkej rajc to pro mě nebyl. Ale co už, pořád lepší, než si ho honit někde sám, to mi řekne na přivítanou Jana, která mezitím s Prcalinkou přijde. Holky moje, mám vás rád. Jsem navátej a tak ani moc nevnímám, že se na sobotu dohodne výlet. Visáči v Liberci. Naši heavíkáři buzničky sice prskají, Andrea má studenej pohled, ale nakonec roztaje. Hlavním organizátorem je Venca, který moc nepije a je to pro něj první koncert po příchodu z léčebny. Zkouška ohněm, ale o tom nikdo nepřemýšlí. Je to stejně nakonec jeho boj. Můžu být maximálně tak oporou. Jde se k nám, otevře se rum a pak už si opravdu vůbec nic nepamatuju. Probudím se až ráno a ano tušíte správně. Zase se ke mě vine jak mrouskající kočka. Už vím, jak se cítěj ženský, když vypnou a myslí na něco jinýho. Je nahoře a usmívá se. Hergot Andreo, já chci ještě spát.
Jedeme vlakem a je to mocný. Všichni na nás čumí jak jalový krávy. Nechápu proč. Co na tom, že má na sobě ta moje zrzavá rošťanda vyzývavý šaty, který víc odkrývají, než zakrývají, co na tom, že má Jana napěchovanej dekolt jak pornoherečka, co na tom, že je Prcalinka celá v černým, namalovaná jak noc a co na tom, že se drží Tomáš s Buddhou za ruce a občas se plácnou po zadku? Ještě, že jsem tu já, vágus ze sídliště a průsvitnej Venca, my nám reputaci rozhodně zachráníme. Musíme vypadat vskutku jako podivná společnost, Adamsova rodinka hadr, ale to nic nemění na tom, že jsou všichni dobráci od kosti. Já bych si taky s nějakejma debilama nevyrazil, na to můžete vzít jed. A tak se zase cinká lahváčema, dělá bordel, křičí se, děsí, zpívá, plive z okýnka, kouří mě na záchodku do rytmu drnkání pražců. Všechno je jak má být. Nechápu sice trošku, jak to může Venca vydržet a nepít rum a vodku, ale má silnou vůli. Obdivuju jej a zároveň si z něj děláme srandu.
Nějaká hospoda u náměstí v Liberci je brána útokem. Hej nalejvej. Na punkáčský koncerty jsem nikdy nešel střízlivej, jsem metalista, ale Visáče mám hrozně rád. Vůbec mi nevadí, že neumí moc hrát, že má Mr. Haubert špatnou výslovnost. Je to hergot punk, kterej nám vládne. Bylo moc příjemný na chvilku občas vypadnout z metalu, protože na rovinu, metly se někdy moc žerou, jsou takový uzavřenější a já už vlastně metalových kamarádů zase tolik neměl. Visací Zámek má myslím na kontě už pět alb, jsou na vrcholu. Povedlo se jim spojit několik komunit dohromady. Kazety s jejich nahrávkami má snad každej. Hrozně dobře se u týhle původně studentský kapely chlastá, taky mi je blízká textově. Navíc miluju boleslavského rodáka Gellnera, jehož báseň také zhudebnili. Venca byl mezi punkáčema docela známej, respektive, měl mezi nimi spoustu známých. A to je vždycky dobře.
Zvu nadšeně všechny k přespání na chalupu. Jedeme tramvají do nějakýho kulturáku. Plný vagon džísek, křiváků, čír, trik Sex Pistols, The Exploited, Plexis (ti také Visáčům předskakují nebo Visáči jim, no, to už si nepamatuju). Stojíme před betonovou příšerností a jsem překvapenej, kolik metalistů potkávám. Visací zámek jsem sice už párkrát viděl, ale to bylo v době, když ještě nebyli tolik slavní. Víte co je nejlepší? Já byl v tý době doslova pohlcenej death metalem. Vlastně jsem si k němu sem tam dal nějakej thrash, občas black, ale jinak nic. Nic jinýho mi nesmělo přes práh. Ale Visáči ano. Mohl jsem si s nima zazpívat, byla to prdel, nic neřešili a svými texty pokaždé ťali do živého. Byla to i moje výpověď a dodnes na ně nedám dopustit. Byl to skvělej koncert.
Punkáči se uměli pořádně bavit. Ono se to tak nějak prolínalo. Prostě to byla česká kapela, kterou bylo dobrý poslouchat. Klidně jste mohli potkat maníky, co měli na triku třeba Death a vedle toho nášivku Visací zámek. Prostě jsem je neskutečně žral, ovlivnili mě opravdu hodně moc a v Liberci jsem to rozjel, co to šlo. Dokonce i Andrea, která poslouchala spíš Zepelíny, Slejdy, Sabaty a Juriáše, tančila jak o život. Řvali jsme texty, celej dav, jede traktor, jede do hor, Cigára, Domovnice, Vlasta byla zase chlap, došlo i na kanárka, Mahulenu, uvědomil jsem si v tom chumlu lítajících lidí, jak jsme všichni na jedný lodi, jak je super udělat takovejhle bordel. Teď už si vzpomínám, Plexis šli na řadu jako druzí. Ty jsem sice tolik neznal, ale bylo to hodně podobný. Já se bavil, zapomněl na všechno špatný, na ranní směnu v továrně, na sídliště.
Jdeme podél kolejí, protože vím, že musíme nejdřív do Jablonce, už jsme takhle kdysi chodívali s naší starou partou. Kolem projedou policajti, někdo na ně pokřikuje a tak raději přidají a mizí za nejbližším domem. Na mě, Janu i Prcalinku jde nostalgie, vzpomínáme a Andrea se nám chce pořád svlékat. Vezme si ji na starosti Venca, protože je střízlivej. Já bych ji jen vybízel, aby se ukázala, dělal stejnou ostudu a to bychom se nikam nedostali. Ty naše milé buzničky jdou zavěšeni/ny do sebe a občas nám zmizí. Najdeme je vždycky někde pod stromem, jak na nás čekají a dávají si pusy. Jsem zavěšenej mezi Janu a Prcalinku. Vzájemně se podpíráme a plašíme nejdřív počestné občany a potom i srny, když jdeme do kopců k chalupě. Usínám u otevřených oken, venku. Na louce, rozcapenej jak rozjetá žába. Najdou mě ráno, už lehce ožehlého sluncem. Ale bylo to skvělý, to vám povím.
Vybrakujeme špajz, někdo vytáhne kazetu Visáčů a celé ráno vyřváváme a pokoušíme se vystřízlivět. Moc nám to nejde, vlastně spíš přikrmujeme. Nádražka v Jablonci se má na co těšit. Utopenci, smažáky, tláča, potkáme nějaký metly ze včera, přisednou si a už to jede. Co posloucháš, tobě se fakt nová desky Metallicy líbí? Škorpíme se, pak už jede vlak a oni vystoupí v Turnově. Někdo usne, někdo se musí nechat zmermomocnit. Zvláštní ženská. Pořád by to chtěla, je jak dračice, ale když se jí pak zeptám, jestli se jí líbil koncert, tak moc nemluví. Ale hrozně jí to sluší, podobný typy by měly dělat porno, aby udělaly radost více lidem. Musím ji to říct a ona mě plácne lehce po tváři. Má hrozně hezkej úsměv, škoda, že si nechce povídat. Jakoby to mezi námi bylo nějak obráceně. Většinou mlčí chlapi. Mám ji svým způsobem moc rád, ale zamilovanej nejsem. Divnej stav.
Loučíme se u baráku, to je líbačka, která nemá konce. Usnu ihned po sprše a když jdu zase ráno do rachoty, tak si promítám všechno před očima. Mezi ty šedivý panelový zdi. Dře se mi vnitřní strana stehen o džíny a bolí to. Připadám si jak stokorunová děvka. Zpívám si.
Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdož pak ví.Zejtra si lehneme do rakví.
Broukám si Visáče alias páně Gellnera. "Jaký rakve, ty vole, co víkend, jak se ti šukalo mastná hlavo?": řekne mi kolega u skříněk, když se převlékáme, abychom mohli začít zase budovat kapitalismus. Odpovím mu, že dobrý, že jsem byl dvakrát v knihovně a jednou na baletu v divadle. Zasměje se tomu a pošle mě do prdele. Čeká mě další týden za ostnatým drátem, v pracovním procesu. Pokaždý, když mě to začne štvát, když uslyším nějaký nesmysl, když se budu cítit sám, vyvržený, tak si vzpomenu na sobotu. Na Liberec, na zrzavou hřívu mojí milé. Na Visáče.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):