Příběh dvoustý čtyřicátý devátý - Andrea
Hádali jsme se čím dál tím víc. Kvůli hloupostem a drobnostem. Jak už tomu tak bývá. Byl to vlastně paradox. Přežili jsme s Kristýnkou spoustu operací, nekonečný noci plné bolesti, rehabilitace, čekání u doktorů, kdy jsme se báli dalšího verdiktu. Omýval jsem ji, nosil, pečoval o ni jako nějaká ošklivá zdravotní sestřička. Pak začala chodit a poznala svého otce. A od té doby to šlo od desíti k pěti. Jasně že jsem na tom měl velký podíl viny. Byl jsem nervní, žárlil jsem a taky jsem potkal v parku Andreu. Měla na sobě modré šaty a venčila psa. Kolem hlavy jí poletovaly zrzavé kudrny a když se přede mnou předklonila, tak jsem vyjekl nahlas.
Jako každej chlap jsem občas nepřemýšlel hlavou. Já, který zažil nevěru Moniky, jsem do toho vlítnul po hlavě. Řekl jsem jen: "Máte hezkýho psa" a ona mi odpověděla, že jestli mám čas, tak za hodinku se sejdeme na stejném místě bez psů. Odevzdal jsem Arlieho mámě a nazpátek skoro běžel. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Už dávno jsem si přece řekl, že nevěrný nikdy nebudu, že nechci nikomu ubližovat, že se musím chovat jako dospělý. Jenže jsem byl slabej, mladej a hloupej. Taky měla úžasnej zadek, menší prsa a zelený oči. Chodila jako šelma a já vůbec netušil, co mám od našeho setkání čekat. Bylo brzy odpoledne a zatáhla mě do nejbližšího sklepa. Měl jsem co dělat, abych se jí neudělal do pusy a pak už jen kňourala mezi kolárnou a kočárkárnou. "Jak se jmenuješ": zeptala se mě potom a tak jsme se konečně představili.
Domů za Kristýnkou jsem šel a cítil jsem se špinavej a použitej. Myslel jsem si, že na mě ihned všechno pozná, já se neumím přetvařovat, ani lhát, v tomhle jsem jak malý dítě. Měla zrovna dobrou usmiřovací náladu. Otevřela víno, pustila mi pořádnej thrash metal a kroutila se přede mnou jak samice. Pili jsme stylem Rusů, já hlavně abych zapomněl na to, co jsem provedl. Měla tulivou a zase plánovala celej náš život. Připadal jsem si jak v blbým romantickým filmu, který se během několika okamžiků změnil v porno. Myslel jsem na ty odpolední rudý vlasy, na kousání, na její pusu i zadek. Bože můj, co já jsem to za debila. Ale bylo to přitažlivý, byl jsem poprvý v životě nevěrnej v přímým přenosu. Bylo to špinavý, lákavý, divoký, neskutečně rajcovní.
Boží mlejny jsou ale Boží mlejny. My jsme si nikdy s Andreou schůzky nedomlouvali. Pokaždé to probíhalo stejně. Moc jsme nemluvili. Jen jsem venčil psa čím dál tím častěji. Máma byla ráda, že mě taky vidí a sídliště má velkou výhodu v anonymitě. Chtěl jsem je obě. Jednu pro život a druhou na šukání. Nedělá to dobře, to vám povím. Nejsem na tohle období moc hrdej. Zmítal jsem se zcela zbytečně mezi dvěma holkama a nůž na krk mi položila až Jana, která všechno ihned pochopila. Buď všechno ukončíš nebo Kristýnku opustíš. Smrťáku, ty si fakt dokážeš posrat život. To se jen tak nevidí. Zažil jsem slzavé údolí, kdy se mě pořád dokola ptala proč. Nevěděl jsem, asi jsem se ještě nechtěl uvázat do chomoutu, zařadit. Taky jsem byl slabej a hloupej.
Po dvou a půl roce jsem vlastní blbostí ukončil vztah, který mi dal šíleně moc. Pokud byla Kristýnka na vozíku, tak jsem se o ní staral, pečoval, byl jí k ruce. Jakmile začala chodit, tak jsem to nerozdýchal. Byla najednou moc samostatná, nezávislá a navíc jsem moc nevoněl jejímu tátovi. Asi si představoval, že jeho dcera bude chodit s někým jiným, než s umaštěnou metlou ze sídliště. Náš rozchod bolel oba dva spíš uvnitř. Nedělali jsme scény ani se nehádali. Vlastně se máme rádi dodnes. Kdysi nás spojila bolest a Kristýnka mě naučila obrovské pokoře. Před životem, před nemocnými, před mnou samým. Nechtěl jsem za to metál ani svatořečení, vlastně ani nevím, co jsem tenkrát chtěl. Asi poslouchat muziku, chodit do hospody. Nevázat se, děsilo mě manželství, rodinnej život.
Zažil jsem nedávno 14 dní na horách, o samotě, kde jsem si ujasnil, co chci od života. Moje mysl byla čistá, nekonečné noční můry na chvilku zahnány a pak se přede mnou ohne jedna holka ze sídliště a přehodí můj směr úplně někam jinam. Dal jsem výpověď v práci, znovu se vrátil do Škodovky. Na stejný místo jako kdysi s Kytkou. Byt i vše ostatní jsem nechal Kristýnce. Sbalil jsem si jen CD, pár plakátů a na rozloučenou zažil jeden uplakanej sex. Má milá Kristýnko, byla si jednou z nejúžasnějších bytostí, kterou jsem tenkrát v devadesátkách potkal. Čistá a krásná. Chytrá a neskutečně sexy. Zažili jsme spolu věci, které papír nesnese a jsem ti vděčný za hrozně moc. Možná jsme mohli/měli být spolu, založit rodinu, vychovávat děti, ale já zase jednou myslel něčím jiným než hlavou. Promiň. Dodnes mě některý věci, co jsem řekl a udělal mrzí.
Zahodil a spálil jsem všechno, co jsem s Kristýnkou vybudoval během několika málo dní. Nastěhoval se k Andree. A to jsme si ještě spolu ani jednou nevyprávěli. Bylo to hlavně o sexu. Nebyl čas mluvit. Měl jsem plnou hlavu jejího zadku, prsou, hedvábný kůže, nervózního úsměvu, jak se chtěla rychle udělat. Kousala mě, drápala po zádech a stále hledala místa, kde bychom se mohli muchlovat. Byla samice, která mě jako kudlanka nábožná vysávala. Divoká a nádherná. Všichni kolem na mě byli naštvaní, celá parta mi nadávala, když jsem ji přivedl do hospody, tak si odsedli. Na prvním koncertě, kam jsem s Andreou šel, jsem dokonce dostal do držky. Ale o tom zase někdy jindy.
Včera mě představila svojí mámě. Dobrý den, já jsem Jakub. Usmála se na mě panímáma a já ihned věděl, po kom je Andrea tolik náruživá. Zatáhla mě do svého dívčího pokoje, na poličkách byli vyrovnáni mončičáci. Její máma na nás volá, jestli si dáme kafe a já se přitom udělám do její pusy. A když jsme potom srkali všichni ze šálků a vedli všeobecný řeči, tak mi pod ubrusem zase sahala mezi nohy. Utáhla mě holka, na svoji vášeň. Nechal jsem se odloudit od vážného vztahu. Chodil jsem jak v mrákotách a pořád myslel na sex. Přišel jsem domů z práce a ona už ležela v posteli. Divoká, říkali o ní, že je divoká. A byla. Úplně jsem zapomněl, že jsem poslal s Kristýnkou několik přihlášek na vysoké školy. Jednu do Plzně, na filozofii do Prahy a do Liberce na strojárnu. Vůbec jsem neřešil, že sice mám dvě maturity, ale čeká mě vojna. Ztratil jsem se v Andree, v jejím klíně, v jejích zelených očích. Tak si ji pamatuji nejvíc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
