DEADLY STORM STRÁNKY/PAGES

neděle 24. května 2020

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý sedmý - Tulák samoty číslo II.


Příběh dvoustý čtyřicátý sedmý - Tulák samoty číslo II.

Utekl jsem před světem a už dva dny se toulám po lesích kolem chalupy. Jsem sám, nikdo se mnou na svatý týden nechtěl vyrazit. Kristýnka zůstala raději se svým znovu nalezeným otcem, Jana s Prcalinkou měly spoustu svých starostí a Tomáš nemohl vypadnout ze školy. Venca se dál utápěl v depresích v léčebně v Praze a Sabath? Ten mi na rovinu řekl, že na ty moje stavy nemá náladu. Tak chodím spát před chalupu, navštěvuji místa, kde jsem zažil něco hezkého, vzpomínám, čtu si starýho kámoše Dostojevskýho, poslouchám DEICIDE a jejich Legion. Je to pravé peklo a tak nějak sedne i k mému rozpoložení. Vydal jsem se na indiánskou stezku, možná poznat sám sebe a taky se rozhodnout, co budu dělat dál.

Já totiž nevěděl, fakt jsem vstával i usínal s pocitem, že jsem ztracenej. Najednou jsem měl spoustu času. Kristýnka začala chodit a nemusel jsem s ní trávit tolik hodin staráním se o ní. V práci pohoda, nový počítač, nové programy, dámy a slečny mě měly rády. Šéf taky a když jsem přišel do hospody, tak jsem tam vždycky někoho potkal. Peněz jsem měl taky dost, ve škole mi to šlo, nějak jsem nechápal, proč jsem vlastně smutnej. Nechápal to nikdo. Ani moje máma, která jako každá dokázala většinou přesně vycítit, co mi je. Tentokrát ne. Byl jsem jen přejedenej mladej kluk, co mu nebylo nic recht? Nemyslím si, spíš se ode mě očekávala spousta věcí, povýšení vztahu na další level a já mě strach ze zodpovědnosti, ze života, sám ze sebe. K mládí rozervanost patří, ale já byl v tomhle trošku opožděnej. Kolem měli všichni už děti, žili si ty svý krásný posraný životy a já jim vlastně i trošku záviděl.

Možná jsem ještě nechtěl dospět, možná se bál, že mi Kristýnka zemře jako Kačenka, Prcalík a Kytka nebo se ztratí v temnotách jako Venca. Jo hergot, měl jsme strach a tak jsem utekl. Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě. Nedokázal jsem najednou jak starej indián spát pod střechou, dusil jsem se, budil ze spaní. Pořád se mi vracely noční můry, o kterých jsem si myslel, že už jsou dávno pryč. Dnes by mi asi diagnostikovali, že mám post traumatický stres, ale já k doktorům ze zásady nerad chodil. Radši jsem si dal do krosny trošku jídla, rumu a vydal se neznámo kam. První, co mě napadlo, byl Tanvald. Sejdu dolů na silnici a už si to štráduju po krajnici do města. Pod Špičákem je ještě mlha, ale jinak je docela teplo. První baráčky, v dezolátním stavu.

Takový malý gheto, kde malý cikáni skáčou pod auta lufťákům a nejlépe Němcům, aby pak dostali peníze z pojišťoven a od chudáků řidičů. Je to moc dobře vymyšleno, ale já nejedu autem. Přesto vylezou z domů, najednou je jich kolem mě plno. Hele vole gadžo, dej peníze. Směju se, nedám, mě už je všechno jedno. Nějakej malej tlustej agresivní, s prasečíma vočičkama vytáhl břitvu, točil s ní a vůbec dělal hrozně krásný věci. Normálně bych měl asi strach, ale já zrovna hledal sám sebe a taky jsem byl indián, ti se nebojí ničeho. Poslal jsem je do prdele, vyslechl si spoustu sprostých nadávek a středem prošel do Tanvaldu. Vypadá to tady jak za hlubokýho socíku, Sudety nejsou Praha, tady všechno dýl trvá a tak mají v bufáči smaženky, pivo i salát. Najím se, zapálím si na lavičce před kostelíkem. 

Vyleze nějakej chlápek v talárku a přiteplale se usmívá. Synu, co ty tady osamělý a smutný? Zamumlám něco o výletě. Chci být sám, ale on to nějak nevycítí nebo naopak ano a přisedne si. Je šikovnej, oni jsou na to školený. Asi bude fakt teplej, ale to je to nejmenší. Najednou přestane mluvit naučený hovna a jeho věty dávají smysl. Rozmluví mě, povídáme si a získám chvílemi pocit, že je tu konečně někdo, kdo mi rozumí. Dokonce přijmu pozvání do hospody na pivo. Flanďák si dá ale víno a začne se mu lesknout obličej. Sem tam utrousí něco, co by asi neměl říkat. O celibátu, o ovečkách, o Bohu. Naseru se, ty vole, kde byl tvůj kámoš, když to do nás napálil ten zasranej kamioňák a zničil jeden život úplně a jeden napůl. Kde byl, když měsíce můj nejlepší kamarád hnil zaživa a řval bolestí? Tvůj podělanej bůh zařídil, aby Kytkovi praskly vředy ve vaně a já pak musel koukat do bledé mrtvé tváře? 

Mlčel a nevěděl očividně co říct, na mě nezabíraly obyčejný kecy z křesťanskejch brožurek. V podstatě nemám nic proti desateru, nemám nic proti pravidlům, bez nich by tu byl chaos, ale netvrďte mi tady, milej pane, že je v nebíčku nějakej starej blahosklonnej pán s vousem, kterej všechno ví a je nekonečně dobrej. Hovno, někdy je pěkná svině. Na shledanou. Nechal jsem ho tam sedět a utekl ven. Našel jeden non stop a zapadl tam. Měl jsem chuť se pořádně opít, vymazat chlastem všechny vzpomínky, rozdrásat se do krve, až na dřeň. Servírka byla očividně ráda, že k nim někdo zavítal. Dali jsme řeč, bylo mimo sezónu, dali jsme cigárko na terásce, pustila mě do kuchyně, vydržel jsem u ní až do zavíračky. Pila se mnou, za celý večer tam přišel jen jeden důchodce na automat a malej kluk tátovi pro kuřivo. Bylo jí třicet let, v nejlepším věku, kozy jak zákon káže, pro mě ale samozřejmě "děsně stará."

Non stop asi není moc nonstop, protože najednou zavře těžký mříže a lísá se smyslně ke mě. Nikde nikdo, jen občas projede auto na Harrachov. Zatáhne mě na lavičku, očividně je nadržená jak stepní koza. Brzdím ji, děvče, jsem na tebe mladej, jsi moc hrrr. Hlavou mi prolítne, co bych za všechny tyhle zážitky dal v době, kdy jsem s holkama začínal. Podobně se odehrávaly představy z mých mokrých snů. Asi bych se tenkrát nechal přemluvit. Jo, jasně, že jo. Jenže ona začala vyprávět o chlapech, jak za ní jezdí kunčafti. Taková lepší kurva, dalo by se říct. Chce mě líbat a já si představím, jak ji pígloval nějakej tlustej fricek za pár marek. Uff. Mám já tohle zapotřebí? Tentokrát jsem nebyl zásadovej pan Smrťák, ale normálně se mi z ní udělalo blbě.

Než se tak ale stalo, tak jsme spolu mluvili o životě. Zajímavý bylo, že v určitých situacích se plně shodovala s panem knězem z ranní bohoslužby v hospodě. Děvka a kněz, jeden prodává svoji vagínu a celý tělo a druhej duši. Co je to kurva za svět? Existuje vůbec někde na světě místo, kde bych našel klid? Udělá se mi šíleně smutno a tak se rozloučím, nedbám opileckých slz ani proseb o to, abych s ní šel domů. Seberu si krosnu a jdu do hor. Špičák v Jizerkách je zvláštní kopec. Strmý a nehostinný. Temný jako hvozdy z fantasy knížek. Nejdřív jdu po asfaltce, abych nezabloudil a pak sejdu z cesty. Jen tak. Přes louku, rovnou do lesa. Snad mě nesežerou medvědi, říkávali jsme vždycky s holkama, když jsme byli za trampy.

Medvědy nepotkám, ale smečku toulavých psů ano. Konečně jsem pravej indián a bojuju v divočině se šelmama. Sebral jsem u cesty klacek a jsem připravenej k boji. Toho prašivýho vlčáka, toho když sejmu, tak mám vyhráno. Je to jako s lidma, musíte zničit vůdce smečky. Cloumá mnou adrenalin i chlast. Pak začnu řvát. Všechen stres, napětí, touha, bolest, všechno jde ven. Přikrčím se a vzpomenu si na starý dokumenty o přírodě, který jsem tak miloval jako dítě. Lovy beze zbraní. Kdysi můj sen, záviděl jsem kameramanovi, přírodovědcům, kteří toho věděli o hodně víc než já. Hltal jsem ty dokumenty a teď se mi hodily a díky nim jsem se nestal debilním článkem v ranních hodinách. Titulky jako - Turista roztrhán smečkou divokých psů, Podcenil přípravu a šel spát do lesa nebo jen tradiční - Smrt v lese, se nekonaly. Já byl pánem tvorstva. Vlčák zavrčel, skočil a dostal ránu přímo do čumáku. 

"Vy svině, tak pojď, někdo další, bojuj kurva, bojuj!": křičel jsem až do vyčerpání. Les ztichl, narušil jsem noční rituály. Vylezu na sjezdovku, pořád se ohlížím, jestli se mi nejdou hafani pomstít. Nahoře fouká, ale schovám se pod příklenek horské boudy. Usnu až po několika panácích rumu. Připadám si jako v nebi. Proč je mi nejlépe o samotě v lese? Proč mě štvou lidi? Proč se nedokážu bavit s knězem ani dát děvce? Proč mě nebaví nekonečný seriály v televizi, politika, hloupý ženský, nakupování, úřady, proč, proč? Nevím a odpověď mi nedal ani les a samota. Toulal jsem se i další den, vydrželo mi to přesně 14 dní, které jsem měl vyměřené na studium. Nepřečetl jsem si ani jednu učebnici, ale z knihovny vytahal staré knížky po dědovi, těžkou klasickou literaturu. Přirostli mi k srdci Rusové, možná jejich bolest, melancholie. Ony ty jejich romány měly na lesních mýtinách obrovskou sílu.

Ne, nezklidnil jsem se, ani si příliš nevyčistil hlavu. Pořád jsem nevěděl, co budu dělat dál. Ale toulky samotou mě aspoň trošku uklidnily. Indiánskou stezku jsem si prošel se vším, co k tomu patří. Narostly mi vousy, ale v očích jsem měl zase jiskru. Chtěl jsem dál bojovat a žít. A když v sobotu odpoledne přijela Kristýnka (a běžela proti mě do kopce! Bože, ona fakt běhá a do kopce, to je snad zázrak!) a zeptala se mě, jak bylo a co jsem dělal, tak jsem ji místo odpovědi zanesl nahoru na půdu. A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Vlastně žádné, jen mívám od té doby celý život stavy, kdy potřebuji zmizet. Všichni mí blízcí to ví. Nechodím za děvkama, nedokazuji si, že jsem ten velkej drsnej chlap. Vytratím do lesů, chodím dlouhé kilometry a čtu si o samotě. Možná mám někde v genech indiánský předky, nevím. Co ale vím a věděl jsem to i tenkrát, že je dobré jednou za čas vypnout, vyřadit kvalt, nechat se pohltit matkou přírodou. Pomáhá to, člověk se aspoň nezblázní. Fakt!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):