Příběh dvoustý čtyřicátý pátý - Vstaň a choď!
Zase jsem se toulal v myšlenkách. Fantazie, ta stará sexy děvka, mě zcela pohltila. Možná to bylo náročným týdnem v práci, kdy se tělo bránilo podlehnout nějak automaticky stresu nebo čistým vzduchem, nevím. Lítal jsem v minulosti, promítal si vzpomínky v hlavě jako nějaký nekonečný film. Šíleně mě bolely nohy, normálně jsem jí nestačil. Holce, co ještě před měsícem byla v mnohém zcela odkázaná na mě. Teď přede mnou kroutí zadkem a dokonce chce jít na rozhlednu Černá Studnice po sáňkařský dráze. To nechodím ani normálně, natož s Kristýnkou, která se má ještě šetřit. Páni doktoři z ní měli velkou radost. Já koneckonců také, jen mě trošku děsila její znovu nabytá energie. "Tak dělej Smrťáku, kde seš? Makej, ať stihneme nahoře ještě pivko!": probudí mě ze sna a já si užívám její zadek, který se v pravidelném rytmu zvedá přede mnou.
Po nekonečných dnech utrpení, po bolestech, které bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli, po rehabilitacích, u kterých řvala, po práškách, ze kterých ji bylo blbě, po hádkách, kdy jsem byl hromosvodem, vstala a chodila. Nebylo to najednou, ani žádným zázrakem, ale hlavně díky píli, trpělivosti a neskutečný vůli. Nikdy jsem nepochopil a dodnes mi zůstává záhadou, jak někdo tak křehký mohl tolik skal zlámat. Teď mám pocit, že mě chce uštvat. Víkend na chalupě je sice super, ale ještě v pátek ze mě málem v posteli dostala duši. Vstala brzy a hned, že musíme něco dělat. Já měl přitom týden na draka, moc jsem nespal a ve čtvrtek se opil jako profík. Potřeboval bych trošku klidu, dobrou knihu v křesle a ne tady lítat po horách. Jenže má milá si naplno užívá, že znovu chodí.
Byla to nová zkušenost. Po dlouhé době jsem nebyl aktivní ten já. Přijdeme z rozhledny, myslím si, že zalezeme do postele, ale chce jít dolů do hospody. Bude tam dneska diskotéka. Když si na mě sedne a začne se lísat, tak si snad poprvé v životě připadám jen použitej. Je jí to jedno, že jsem ji jen tak podržel. Asi to ale vycítí, protože je trošku nervózní. Upraví se, nalíčí a jde se. Já tedy krok sun krok, ale přemůžu se. První pivko všechno spraví, ale přesto jsem utahanej jako kůň. Hrají nějaký sračky, ale má milá chce tančit. Bože proč? Proč já metla mám poslouchat takový hrozný disko kraviny? Asi ji naštvu, protože prostě nechci. Radši jdu se sousedem na panáka a jen po očku Kristýnku sleduji, co a jak dělá.
Je samozřejmě středem pozornosti, protože je neskutečně sexy. Už jsem skoro zapomněl, jak krásně chodila. Jsou tady nějaký lufťáci, točí se kolem ní a vidím, jak jí to dělá dobře. Normálně žárlím a mám sto chutí vypadnout. Jenže pak začnou hrát starej rock a jdeme tančit. Vykrůcáme, blbneme, jsme jak malý. Kde se v ní bere tolik energie? Je skoro půlnoc a měsíc svítí jako kráva. Řekne mi pojď a já si v duchu odpovím, konečně. Má se mnou ale jiné plány. Snili jsme o tom dlouhé měsíce, představovali jsme si, že jednou vyrazíme do lesa, na jednu mýtinu s lesním kvítím. Zatančí mi tam jako víla a bude nahá. Adam a Eva, pro nezasvěcené asi blbost, ale pro nás věc, na kterou jsme se upnuli, byla snem, touhou, představou.
Veškerá únava ze mě spadla ihned, jakmile jsme vstoupili do lesa. Vystřízlivěl jsem, nasával vůni stromů, naslouchal zvukům noci. Šeptala mi slova díků a slzela. Už mě nic nebolí, už znova chodím a nebýt tebe, tak tady asi dávno nejsem. Najednou byla opravdu vílou, bosá a smyslná. Svlékla se a tančila. Bez hudby, jen v odlesku měsíce. Ne, nebyla to jen romantická představa, éterický sen, ale živočišný tanec mládí, ženskosti a neskutečné vnitřní síly. Seděl jsem na pařezu a klepaly se mi ruce. Vstala si a začala chodit, jak kdybys potkala Ježíše. Svým způsobem to byl zázrak. Špatné bylo zapomenuto a byly tu jen nohy, co našlapovaly jedna vedle druhé. V jednu chvíli měla měsíc mezi půlkami a já na ten pohled nezapomenu do smrti.
Byl to splněný sen, kus touhy přeměněné v realitu. Snil jsem o tom dlouhou dobu. Jarní louka, ještě trošku chladná. Vlasy pode mnou, rozprostřené do vějíře. Byla divoženkou, tajemnou bytostí ze ság a pověstí. Byla pro mě ženou, se kterou bych chtěl být navěky. Chtěl jsem, aby byla matkou mých dětí, aby se mi poddala, nechala průchod veškeré energii a touze. Usmívala se a měla v očích divoký oheň. Kroutila přede mnou zadkem jako mrouskající se kočka. Takhle nějak podle mého probíhaly dávné rituály plodnosti. Byli jsme součástí přírody a děkovali jí, že se vše v dobré obrátilo. Věděl jsem, že tu strávíme celou noc, že počkáme na ranní rosu, že si pak zalezeme do teplých peřin a nikdy na všechno nezapomeneme.
Druhý den jsme oba mlčeli. Měli jsme pocit, že se zakončila jedna fáze našeho vztahu. Dala mi pusu a pustila si Led Zeppelin. Pili jsme kafe a usmívali se jeden na druhého. Každá holka v mým životě musela obstát na horách na chalupě. Tady je život ještě jinej. Syrovější, odhalí se špatný vlastnosti, není čas na nesmysly. Po včerejší noci jsem si představoval, že budu s Kristýnkou navěky věků, amen. Když s někým zažijete sabat v lese, mělo by tomu tak být. Jenže nebylo. Jakmile jsme se vrátili do Boleslavi, připadalo mi, že kouzlo postupně vyprchává. Pořád jsme zažívali skvělej sex, stále jsme si měli co říct. Jen občas na povrch vybublaly hádky o zbytečnostech, o kterých jsme se, když byla na vozíku, hádat nestíhali. Jo, byl jsem občas za debila, trošku víc pil a asi ji zanedbával.
Možná se ode mě očekávalo, že teď, když chodí, tak se vyslovím, vezmeme se, založíme rodinu a zařadíme se do davu. Byl jsem hloupej, dnes už to vím, ale tenkrát jsem měl hlavu plnou ideálů. Moc často jsem snil, ztrácel se ve fantaziích. Myslel jsem si, že mám na víc, než se jen stát obyčejným fotrem od rodiny. Ne, nevadila by mi zodpovědnost, vždyť jsem se staral o tuhle krásnou dívku na vozíku tak dlouho, tak nekonečně dlouho. Spíš jsem měl trošku strach, ze zodpovědnosti, sám ze sebe, ze svých nočních můr, které se mi zase začaly pomalu vracet. Ona čekala na další fázi, na další skok. Teď už přede mnou mohla kroutit zadkem. Vstala a chodila a byla víc svobodná. Žárlil jsem, byl morous, nechal jsem si spoustu věcí protéct mezi prsty. Svět se zase začal točit trošku jinak. A mohl jsem si za to tentokrát jen já sám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
