Stavili jsme se s holkama u mojí mámy. Sedíme v pokoji, posloucháme DEATH. Naschvál jsem bráchovi vyházel od věže všechny ty jeho Nirvány a podobný nesmysly. Byl naštvanej a zamlklej, ale takhle ho znám od malička. Uklidil se stranou a kouká na mě jako na vraha. Rozproudí se rozhovor a Kristýnka si stoupne mezi futra a paří. Je dneska hrozně šikovná. Poprvé bez vozíku přešla ze Starýho města až na sídliště. Sice má s sebou pro jistotu berle, ale zatím se drží. Vyrabovali jsme otcovi ledničku s pivem a teď řádíme. Je veselo, má maměnka září. Je ráda, že nás tu má. Ale pak přijde ten, jenž mi dal také život a seřve nás, že děláme bordel a že posloucháme nahlas hudbu, která se ani poslouchat nedá.
Zmizíme jako pára nad hrncem. Čeká nás klasické zevlující kolečko. Jde se do parku. Mezi panelové domy. Džíska vedle džísky, lahváče v rukou a kazeťák na ramenou. Jak už jsme tohle dlouho neprováděli? Přidávají se další, většinou už mladší. Vtípky létají vzduchem. Holky se řehtají a piští. Ty vole, ty ASSASSIN jsou vynikající. Řveme jak na lesy a budíme dost pozornost. Metal pyčo! Někdo sebere Kristě berle a paří s nimi jako s kytarou. Jeden klučina obíhá v kruzích holky, dělá letadlo a pokaždé, když se k nějaké přiblíží zezadu, štípne jí do zadku. Mám na tváři blaženej úsměv. Tolik kamarádů pohromadě, to se jen tak nevidí. Jako vždy nás napadlo vyrazit spontánně. Bylo jaro, teplo, lezly na nás choutky. Tak proč si nezařádit.
Nevím, kde všechny ty babičky berou už snad sto let stále stejný hučky na hlavách, ale tyhle dvě byly ukázkový. Síťovka, šedý vlas, pohled i kabátek. Kroutí nevěřícně hlavou, jakoby ony nikdy mladé nebyly. "To nemůžete poslouchat něco hezkýho?": křičí na nás, ale my z toho máme hroznou srandu. Třeba Pepíčka Zímu, co? Milá paní, tohle je hudba, která momentálně hýbe světem. Rozproudí se debata, která je od začátku beznadějná. Střet generací nemůže z principu dopadnout dobře. Býval jsem plamenný obhájce metalu, s těma mýma brejličkama mě všichni aspoň poslouchali. Bábinky se rozdurdily, řvaly na nás, přitom jsem byl slušnej. Začali vylézat padesátníci v trenýrkách, bílých nátělnících, případně v teplákách na gumu. Ty vole mladej, co si tady honíš triko, hele, co si drzej, vypadni, tě proplesknu, neser mě.
A protože z panelových oken začalo vyhlížet čím dál tím víc hlav, usedlých občanů, jimž jsme narušili jejich televizní estrády, moudře jsme ustoupili. Jenže kam máme jít? Hola, hola, panely volají! Naschvál jsem přidal ASSASSIN, ať si ty sráči nemyslí, že jsme prohráli. Je nás hodně, jak za starých časů. Škoda, že tu nejsou Prcalík a Kytka a ta moje holka s kaštánkovými očima. Stýská se mi po nich a nejvíc to bolí, když jedu na koncert, když sedím doma sám a jdou na mě chmury a taky, když jdeme s partou ven. Už jsem si myslel, že je všechna bolest pryč, že mi bylo odpuštěno, že už nejsem prokletý, ale občas jsem míval divný stavy. Krista vždycky dokázala vycítit moje nálady a tak mi ihned vlepí pusu. Mám tě ráda, Smrťáku.
Igelitky s chlastem jsou vystaveny až nahoře, takže musíte pokaždé zdolat několik metrů, abyste si mohli otevřít dalšího lahváče. Holky se shluknou kolem mě, tedy ty moje, ostatní, mladší se drží svých kluků. Pošeptá mi, že mě chce a zajede rukou pod triko. Jsem napnutý jak špagát. Jaro má fakt asi magickou moc, máme to zakódovaný v genech. Líbám jí na krk, protože tahle to má moc ráda. Když jdeme kousek stranou do lesa, nejsme rozhodně sami. Je to tady takovej šukací parčík, říkával Prcalík. Záměrně vynechám místo pod starým dubem, ne, je pro mě a mé vzpomínky pořád posvátný. Sem jsem chodil s Káčou. Tady by to nešlo. Kristýnka, jak jí bylo čím dál tím lépe, tak byla víc divočejší. Sama si mě odvedla na mech. Já ji vážně miluju.
"To je jako paráda, tak vy si odejdete šukat a nás tu necháte samotný": zlobí se naoko Jana a usmívá se u toho. Na jednou stranu je mi mých kamarádek trošku líto, že nikoho nemají, ale to přece neznamená, že musím být pořád jen s nimi. Možná jsem byl jedinej, kterej se aspoň z vší tý smrti a bolesti aspoň trošku otrkal, ale občas mi začalo připadat, že jsou moc náročný. Pořád nápadníky porovnávaly s bývalými, mrtvými, na spoustě jim toho vadilo až zbytečně příliš. Abyste nezůstaly na ocet, křehulinky. Pije se dál a přijde i Tomáš, kterej do naší party už patří na sto procent. Chvíli mi trvalo si zvyknout, mít za kámoše cápka, co je na kluky, ale nakonec i u mě zvítězil zdravý rozum. Navíc s nim byla legrace. A to jako fakt. Měl to těžký, být v tý době teplej, řeknu vám, žádnej med. Pořád ho někdo přemlouval, ať si najde holku, rodiče mu je cpali skoro do postele.
Trošku se setmí, ochladí a Kristýnce je zima. Dám ji svýho křiváka. Je jí velkej, trošku se v něm ztrácí, ale hrozně jí sluší. Pijeme jako Dáni a ani si nevšimneme, že se začínají kolem trousit pejskaři. Jezevčíci s křivejma nohama, tlustý bábrdle, běžci s chrtama, dámičky s pudlíky, sem tam nějaká slečna, co má ráda raději svýho vlčáka, než lidi. Protože lidi ji neposlouchají na slovo. K noze, jdi od tý špíny pryč. Fuj je to! Tomáš, jak je mladší, tak je na podobný řeči alergickej. Já už jsme si zvykl, že jsem pro ostatní jen umaštěná metla, vyvrhel a vágus, ale on ještě bojuje, řeší a obhajuje. Mladá paní, tak to teda ne! Končíme zase stejně. "To nemůžete poslouchat něco hezkýho? Vždyť je tolik pěkných českých písniček. Co třeba Michal David?" Když slyším jeho jméno, vzkypí se mi krev v žilách (husinu mám dodnes). Teď jdu do boje já.
Vyhrožuje nám policií a nekecá, protože ji vidíme, jak stojí v telefonní budce. Benga fakt jedou, ty vole, to je kráva. Zdrháme. Táhnu Kristýnku a holky do rokle. Má milá nemůže běhat, sotva po celým dni jde a tak ji nesu na zádech. Máme ze všeho hroznou srandu, jak jsme opilí. Tomáši? Kde jsi? Tady vole. Co budeme dělat? Navrhne garáž a tak se suneme zase přes půlku města. Je tam pár jeho bývalých spoluhráčů, který ale musím seřvat. Mají ještě větší předsudky k teplejm než jsem míval já. Jsem v ráži, jak rozžhavený železo. Možná mi brzy praskne žilka. Horká hlava, no. Kluci se uklidní, já taky, Klášter bývalo totiž dobrý pivo a tak jich několik proženeme hrdlem. Tomáš si sice musí protrpět klasické kolečko debilních dotazů, ale pak je fajn.
Je kolem devátý, když přijede do vedlejší garáže partička diskofilů. A hned začne prudit. Co to posloucháte za sračky. Ty vole, dej tam Madonu nebo aspoň Depešáky, ty mastnej vlase. Už se fakt naseru, jdu normálně do boje. Od rána mi každej furt jen přikazuje, co můžu a co nesmím poslouchat. Vám na to seru, rozumíš! Jak můžeš ty čuráku říct tady a POSSESSED, že je to sračka? Cože, jaká moje máma? Bylo jich pět, nás asi sedm, tak jsme vyhráli, to nebylo zase tolik těžký. Horší bylo, že pár garáží vedle ležel pod rezavou škodou 1000MB nějakej tatík, ten se zvedl a vyprseně nám nadával, ať toho necháme. A my nenechali. A on že zavolá policajty (zase). A my, ať jde do prdele už taky. A von teda šel, směrem do města, kde byla na kraji taky telefonní budka. A my zase dostali strach. A Kristýnka řekla, že už fakt nemůže, ať ji vezmu někam, kde je vopravdu klid.
Nesl jsem ji já, na střídačku s Tomem. Holky mi vzaly žebradlo i berle. Šli jsme podél Jizery, kolem domečků z klacků a starých dek. Bezďáci nás zdravili a my nevěděli, kam jít. Dokonce i u splavu bylo ležení cikánů. To je na nic, kam může v dnešní době metalista hlavu složit? Zpívali jsme smutný písně, došel nám rum. Pak mě napadla spásná myšlenka. Co tahle nakoupit v non-stopu a pokecat na Borku nad Boleslaví. Tam nikdo nechodí, pro mladý je to daleko. Borový les, budeme koukat na město, vést důležitý řeči, poslouchat muziku. Návrh schválen v prvním čtení. Holky vyšleme na nákup. Mezitím sedíme venku s Tomem a Kristou. Klasika. Betonový sokl a kýveme nohama. Hele, Kristýnko, tohle sis přece tak dlouho přála!
Mám pravdu, je sice má milá křepelka, totálně utahaná a teď už ji budu muset nést, ale pokroky udělala obrovské. Zdá se to jako obyčejná věc, ale pro nás bylo její znovuzrození hrozně skvělý. Začal jsem ji líbat a jak nám všechno došlo, tak jsme oba řvali jako želvy. Museli jsme to oslavit, stejně už zase někdo z protějšího baráku řve, že máme jít do prdele, tady žijou slušný lidi. Co to posloucháte za řev? To nemůžete dát do toho kazeťáku aspoň nějakej folk? Už ani nic neříkám, jsem stejně naměkko z Kristýnky. Kde jste byly s tím chlastem, loknu si ihned ruma. Musím se posilnit na cestu. Přes pole, louku, až do lesa. Táhneme se pomalu, Krista se pěkně pronesla. Ale když rozložíme džísky a křiváky na palouku nad městem, jsme jak u vytržení. Konečně klid.
Nějakej rozjitřenej básník by si ho asi šel vyhonit z tý radosti, ale my si jen tak užívali. Rumíček, pivečko, cigárko, vodečka. Tomáš pořád dokola opakuje, jaká je ta naše parta skvělá. A my si lehneme kousek stranou, protože se chceme s Kristýnkou tulit. Šeptáme si, koukáme na hvězdy, kterých je plný nebe. Je kupodivu teplo. Kolem voní borovice, smůlu, smůlu, tu já miluju. Říkám to své panence a ona se na mě usměje. V kazeťáku zrovna řádí Protector, když jsem nahoře. "Nejebejte pořád, pojďte chlastat!": volají na nás a tak vše urychlím. Vylezeme ze křoví a do ksichtu nám svítí obrovskej měsíc. Natáhneme se všichni vedle sebe a sníme o metovým nebi, ve kterým by nikdo neprudil, nenutil nám disko, folk, ani Michala Davida.
Vlastně ani nevím, jak usnu, jsem ve stavu blaženosti. Baterie se postupně vybijou a kazeťák utichne. Kristýnka už spí, musí být chudák úplně utahaná. Jsem já to taky blbec, pořád bych po ní chtěl jen sex a přitom sotva chodí. Holky si vedle šeptají s Tomášem, ale neslyším vůbec nic. Jsem trošku jako kněz ze sídliště, který konečně našel na chvilku klid. Probudím se brzy ráno, je šílená zima. Přikryju Kristýnku i holky a jdu se vyčůrat stranou. Postupně se všichni rozchrchlají a my o celém dni potom dlouhou dobu všem vyprávíme. Jak jsme zdrhali před celým světem. Jak jsme našli kouzelný místo v lese nad městem. Slezeme do šedivýho sídliště, u trafik už stepují kuřáci. Nasraný tatíci venčí čoklíky svým ženám, nějaká matka řve na usmrkané a uplakané dítě. Když nás všichni vidí, jak jsme umolousaní, rozcuchaní, od trávy a hlíny, tak na nás koukají jako na vyvrhele. Naschvál se usmíváme a máme je totálně u prdele. Víme totiž svý.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)