Příběh dvoustý čtyřicátý třetí - Garáž číslo dvě
Byli to kluci z panelů, co se postupně taky dopracovali do hospody U Hymrů. Kdysi jsem je znal ještě v době, co jsem chodil s Kačenkou. Když jsem se s nima bavil, tak mi přišli jako mladý písklata a já starej fotr, co už má něco za sebou. Holky si ze mě dělaly srandu, že ke mě vzhlíží jak na nějakej vzor. A víte co, to není přece žádnej med, mít za ikonu Smrťáka. To vám nemusím vysvětlovat. Ale je fakt, že když jsem mluvil, tak nábožně naslouchali, jejich holky sklápěly oči a spoustu věcí, co jsem řekl, tak druhý den opakovali a vzali je za své. Jasně, že mi to lichotilo, nejsem z kamene. Ale už jsem měl taky něco za sebou a nějaký ty zkušenosti taky, tak jsem na ně byl hodnej. Trošku jsem v nich i viděl sebe samého.
Někde se doslechli, že jsme s Prcalíkem a Kytkou hrávali v garáži u Štěpánky. Nebylo tedy nic divnýho, že najednou přišli a jestli se nechceme podívat k nim do kutlochu na Krásnou louku. Nebylo na tom nic divnýho, snad každej metalista chtěl někdy na něco hrát. Ti trpělivější u toho vydrželi a my ostatní jsme mezitím pili, balili holky a užívali si. Projít si tím musel každej. Zrno se oddělovalo od plev. My byli s klukama spíš ty typy, co v hospodě domluví padesátou osmou kapelu, styl co bude hrát, jméno (to je nejdůležitější vole!) a ve zkušebně se dvakrát sejdou a děsně ožerou. Nebylo nám souzeno a teď, když tu kluci nejsou, tak ani nemám chuť, začít zase někde hrát.
Ale s nadšením si, kór, když je jaro, sednu na paletu u garáže, neodmítnu nabízeného lahváče a zasním se. Představuju si, že jsem já ten kudrnatej kytarista a zpěvák, protože jemu to na rozdíl ode mě jde. Umí hrát líp než kdokoliv z nás. Ještě ke všemu je to přesně kluk, kterýho by na pódiu žraly holky. Démonickej a tajemnej. Pánové se trošku stydí, puberta od toho je a když dohrajou první song, tak všichni koukají na mě. Co já na to? Copak já jsem nějakej arbitr, hlava pomazaná, bylo to super volové. A neříkal jsem to jen tak, abych jim udělal radost. Dostal jsem druhý pivo a probírali jsme všechno možný. Měl jsem nějaký prachy a protože už jsem nebyl nejmladší, tak jsem nemusel pro basu, připadal jsem si s touhle partičkou jako doma.
Možná jsem chtěl vrátit věci, které nikdy vrátit nejdou. Oni byli jako kdysi my. Snad budou mít víc štěstí a nikomu z nich se nic zlého nestane. Chlastejte kluci, dneska platím já. Študentíci měli jako vždy zásadní problém, peníze. Já už makal, holky taky a tak jsme jim přispívali. Na vybavení, na pivo. A protože mě vždycky bavilo dělat rukama, tak jsem jim celou garáž vymaloval, sehnal starý gauč, ledničku (ta jim udělala samo největší radost). Občas podplatil pána ze sousední garáže rumem, protože jsme dělali takovej bordel, že on to nemá zapotřebí poslouchat. Naše procházky s Kristýnkou směřovaly na Krásnou louku čím dál tím častěji. Kousek od areálu, kde se pořádaly výstavy psů, se znovu učila chodit. Vyčerpaná, zničená pak seděla se mnou na paletě a tulila se ke mě.
Postupně se kolem Garáže číslo II. utvořila partička skvělých lidí. Na nic jsem nehrál, svých starostí jsme měli až nad hlavu, ale bylo nám tam šíleně dobře. A takhle v pátek se dělávaly i ohně. Kytáry a vlhký oči i klíny dívek. Dole pod městem, u řeky, která byla špinavá a žlutá. Někdy jsme zůstali až do rána. Jen tak, pro radost, pro těch pár prchavých okamžiků. Měl jsem to tak každé jaro. To mě vždycky začínala hospoda U Hymrů štvát. Lákala mě příroda, lesy a louky. Vypadnout. Usnout, zatímco se vedle kytaristu pokouší svést jedna křepelka. Ona ho chce, on ji ne, nekonečný příběh opakující se s pravidelnou kadencí v celým vesmíru. Hele Tomáši a proč ty všechny holky pořád odmítáš? To se ti žádná nelíbí? Takový kočky. Co bych za to dal, já je musel vždycky ukecávat.
Sedíme u ohně a z kazeťáku jede nějakej death metal. Tom mi chtěl udělat radost. Kecáme a najednou všechno začne směřovat k jedinému. Asi je to pivem, možná atmosférou celého večera, ale tenhle kluk se nám svěří. Už na základce se mu líbili kluci. Chvilku nechápu, ale pak mě Kristýnka štípne do stehna a pošeptá, že je prostě teplej. V tý době si každej homosexuála představoval jako slizkýho hnusnýho zženštilýho maníka, co przní všechny okolo. Spousta z nich taky, co si tak vzpomínám, tuhle definici splňovala. Ale Tomáš byl jinej, takovej ještě čistej, zmatenej. Na rozdíl od svých kolegů měl drsnej a hlubokej hlas. Na první pohled byste nepoznali vůbec nic. Hele, nevěděl jsem co říct a to já většinou mlčím. Mluvila Kristýnka. Znovu jsem si uvědomil, jaká je to citlivá a milá osoba.
Bylo mi devatenáct a vyrostl jsem na sídlišti. Nebyl jsem zrovna vzor tolerance a pochopení. Ale učil jsem se. Pomaličku. Musel jsem si všechno přebrat v hlavě. Hergot, vždyť jsem kolikrát v garáži usnul na starý matračce a ON ležel kousek vedle mě! Bože, je tohle možný? Proto jsme si spolu tak rozuměli, proto byl tak chápavej a milej. Kurva, co teď? Druhej den jsem do garáže nešel a dával si týden radši pivko U Hymrů. Byl jsem blbej. "Tak tady jseš? Vo co jako jde, ty už s náma nechceš k řece?": křičí na mě Jana a láká mě na lahev rumu. Řeknu jí, ať se posadí a prozradím jí novou informaci, kterou už dávno ví. Chvíli na mě kouká a pak se začne smát. To máš jako strach, že ti ho tam šoupne nebo co? Smrťáku, nechovej se jako debil. Ten kluk to má už takhle těžký a on tě žere, ne nechce s tebou chodit, ale jsi pro něj něco jako vzor. Tak se podle toho chovej, to ho chceš zklamat?
Cukal jsem se a ne že ne. Mých pár setkání s teplými bratry nedopadlo zrovna nejlépe. Trochu jsem se i bál. Nechápal, tenkrát se o podobných věcech nikdo moc nezmiňoval. Zkrátka a jednoduše, holky mě přemlouvaly a já šel. Prej podejte si ruku a obejměte se. Ošíval jsem se, ještě před týdnem jsem si myslel, že by Tomáš mohl bejt můj kamarád. Moc hezky se s ním povídalo. Byl sice mladší, ale chytrej, vtipnej, metalista tělem i duší. Ale jak se svěřil, tak jsem se zase stáhnul do ulity. Nový kamarády jsem si hledal hodně těžko. Možná jsem se i trošku bál. Ale obejmul jsem ho. Usmál se na mě, smutně. Smrťáku, kdybych věděl, jak tě to rozhodí, tak bych ti to neříkal. Jako ostatním.
Zajímavý, co? Od smrti Kytky a Prcalíka jsem mohl říkat kamaráde jen jednomu feťákovi a jednomu teploušovi. Holky se mi kvůli tomu občas smály. V dobrém, ale bylo tomu tak. Tomáš byl, je a bude navždy můj kámoš. A je mi úplně jedno (radši nenapíšu u prdele), že je teplej jak zákon káže. Byl dlouho sám, během té doby, co ho znám, tak chodil občas s týpkama, který jsem chtěl zakopat na zahradě, ale pořád zůstal ryzí a opravdovej. Když řekl klukům v kapele, že není na ženský, tak se jim jejich ansámbl rozpadl. Garáž číslo 2 byla jen takovým nadechnutím, nadějí, vzpomínkou. Netrvala moc dlouho, vlastně jen jedno jaro, ale byla super. Naučila mě větší toleranci. Už jsem se nebál lehnout vedle Toma na matračku. Nikdy si ke mě nic nedovolil. Nelíbil jsem se mu, uff, ještě že tak.
Tak si to pro jistotu shrňme. Je jaro. Kristýnka čím dál tím lépe chodí. Venca je pořád v léčebně a píše mi šílený dopisy. V práci se mi daří. Ve škole taky. Objevil jsem spoustu nových kapel. Viděl několik hodin nových filmů. Přečetl jednu řadu sci-fi v knihovně. Vlasy jsem měl po prdel. 60 kg živý váhy. Měl jsem krásnou milou holku a kamarádky, co by za mě položily život. A taky jednoho teplýho kamaráda. Myslím a cítil jsem to tak, že je mi hrozně dobře. Usmíval jsem se, žárlil na tátu Kristy. Vypadalo to, že můj život se usadil do normálu. Jenže tomu tak nebylo. Lidskej mozek i povaha jsou totiž nevyzpytatelný. Ale k tomu se dostaneme, nebojte. Zatím si ale ještě zavzpomínám spíš na to hezké, protože jak známo, tak ošklivé věci člověk postupně vytěsňuje, paměť je milosrdná. Nechte mě prosím ještě chvilku snít.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
