Jaro si s námi dělalo, co chtělo. Vždycky jsem si říkal, že je to hloupost, že bývají básníci ovlivnění přibývajícím světlem, rozkvetlými stromy, radostí, že se všude kolem rodí spousta mláďat. Šedivá zima byla zapomenuta a každý hleděl dopředu s hlavou vztyčenou. Na nás sluneční paprsky taky fungovaly. Řekl bych, že náš vztah s Kristýnkou byl na vrcholu. Chodila čím dál tím delší úseky, konečně se vše začalo obracet na dobrou stranu. Já zvládal předměty na nástavbě s přehledem a na pohodu. V práci jsem dostal nový počítač. Na tehdejší dobu to bylo dělo. Někde vzadu v hlavě mi sice pořád hlodal červ pochybnosti, ale byl jsem rád, že zatím spí. Konečně jsem se odvážil na rovinu přiznat, že jsem šťastný.
Nalezený otec Kristýnky se také činil, i když, dnes už to můžu napsat naplno - žárlil jsem. Vždyť já s ní byl v nejtěžších chvílích, tahal ji miliónkrát nahoru po schodech. Omýval ji, byl její zdravotní sestrou, důvěrníkem. A on si přijde, řekne, že je její otec (teď už na to měli dokonce lejstro, aby měli jistotu) a slízne veškerou smetanu. Já jsem své milé její radost moc přál, ale také jsem viděl, že je najednou víc svobodná, nezávislá na mě. Má taky někoho jinýho. No, občas jsem to nevydýchal. Asi pro to existuje nějaká diagnóza a odborný termín, ale pořád mějme na paměti, že jsem byl mladej a blbej. Jako asi každej. Kristýnka zatoužila každému z naší party svého tátu představit.
A protože to byl již pán ve středním věku, tak se jako nejlepší jevil tradiční nedělní dýchánek u Sabatha. Vyzvedli jsme tedy pantátu, zamířili nejdřív na oběd do hospody na Rozvoj a potom se vydali do doupěte našeho kamaráda. Ten byl momentálně sám. Asi měl smůlu na ženský, možná v sobě dusil až moc bolesti, asi i pil víc, než bylo chtěno. Nevím, jsou věci, který na světě nepochopím. Sabath byl snad nejhodnější člověk, jakého jsem kdy v životě potkal. Přesto měl jen krátký vztahy. Asi za to mohl fakt chlast. Od prvního podání ruky jsem viděl, že tady něco trošku neštymuje. Proti sobě stála stará mánička, kuřák trávy, beatnik, kluk, co mu dělali komouši ze života peklo a solidní pán z úřadu, který byl zvyklej celej život šlapat zařazen v davu.
Přitom oba byli holubičí povahy. Přesto byl pan otec celý večer jako na trní. Zato já jsem zářil. Byly tam holky, co si vzaly květovaný šaty, na ty jsem úchylnej a že když je retro večer, tak budou jako za hippie. Jana měla ve vlasech dokonce nějakej věneček z lučního kvítí. Všem to moc slušelo a i když Kristýnka ještě nedokázala kroutit zadkem jako dřív, tak byla nejkrásnější. Sabath rozdával lahváče, pouštěl vinyly Zeppelínů, Slejdů, Doors, Deep Purple, Hendrixe. Hele, možná jsme tam chodili hlavně za levným chlastem, ale taky proto, že jsme měli Sabatha rádi. On byl fakt zlatej. Můj druhej táta, se kterým jsem si rozuměl víc, než s vlastním. Stál tam v těch svých trenýrkách, župan rozepnutý a byl ve svým živlu. O každé kapele toho věděl tolik. Chodící encyklopedie.
My byli samozřejmě metalisti tělem i duší, ale rock je základ, to by si měl každej uvědomit. Naposlouchali jsme si při těch nedělních hudebních chvilkách poezie tolik hudby, že se nám postupně usadila v hlavě. Vzpomínám na ty chvíle hrozně rád. Obývák byl plný radosti, poctivých melodií, vzduchem létala slova nadšení. O objímání, tanec, výkřiky údivu a lehkou erotiku, nebyla nouze. Stával jsem hned vedle ledničky a hrál na imaginární kytaru. Jana s holkama poklekla a dělaly, že mě šíleně žerou. Byl jsem nejlepším kytaristou na světě, idol a šíleně sexy chlap. Aspoň těch pár okamžiků. Táta Kristýnky na nás ale koukal jak jalová kráva. Žil úplně v jiným, šedivým světě. Taky jsem zjistil, že je s ním v podstatě hrozná nuda. Po letech mi došlo, že to byl možná důvod, proč jej máma Kristy opustila. Ale, kdo ví?
Nejdřív jsem to zkoušel a chtěl jsem se zavděčit. Byl jsem hrdej na náš vztah, na to, že se umím o Kristýnku postarat. Že jsem velkej silnej chlap, na kterýho je spolehnutí. Nechtěl jsem po něm uznání, ani slova díků. Možná by mi stačil úsměv, obyčejný respekt, ale on pokaždé jen přikývl a cucal nabídnuté pivo snad dvě hodiny. Navenek vypadalo všechno v pořádku, byl to slušnej pán, ale jak šel čas, tak jsem si s ním neměl moc co říct. Kristýnka byla chytrá holka, ale představte si, že potkáte svýho tátu, o kterým jste si mysleli, že neexistuje. Na jednu stranu jsem chápal, že chce být s ním. Ale co já? Já jsem prostě chlastal, dělal blbosti. Někdy tenkrát byly položeny základy konce našeho vztahu. Zatím jsme ale vypadali jako hrdličky. Zatím.
Miloval jsem v tý době hrozně Hendrixe. Připadal mi šílenej jako já. Boural mantinely, byl svobodnej, divokej, jeho hudba v sobě měla obrovskou vášeň. Vyndal jsem se opravdu řádně. Kristýnka seděla se svým tátou a já řádil. Možná jsem na sebe chtěl upozornit, jako to dělají malý kluci, když jim někdo sebere hračku, nevím, ale popadli mě do svých spárů démoni. Pil jsem vodku z lahve, míchal ji s rumem, prokládal alkohol trávou a lahváčema. Pořád jsem si připadal relativně střízlivej, nesmrtelnej, silnej jako bejk. Svlékl jsem se do půl těla, sodoma gomora, holky se přidaly. Jsme vole hippies! Sabath se usmíval, šklebil, byl ve svým živlu. Točím se v kruhu jako káča. Metelesku blesku, brum brum, kdo mi dá další rum. Tak hej hej hej... nalejvej. Nakonec následovala tma. Dlouhej průchod chodbou a prsa, zadky, roztomilý tváře, co mě všechny chtěly. Pojď ke mě kotě!
Na Mírovém náměstí je Spořitelna a před ní dvě pískovcové sochy. Pár růží a v nich leží pan Smrťák. Do očí mi svítí slunce a kolem chodí lidé a odvracejí svoji tvář. Mám kolem sebe ukázkovou šavli a hlavu mi někdo rozsekal na tisíc kousků. Nechápu vůbec nic. Nastal konec světa? Pro mě určitě. Mám totální okno, vůbec nevím, co se stalo. Začíná pátrání po včerejším dnu. Vzpomínky nic moc, ale dojde mi, že je pondělí. Jdu rovnou do práce. Přivítá mě šéf, přísný pohled a ihned mě pošle do sprchy. Kluci z dílny mi půjčí nějaké triko a montérky. Sedím u počítače, nevím, která bije a šíleně se stydím. Oběd je za chvilku a já do sebe nemůžu vůbec nic dostat. Už nikdy, opravdu nikdy v životě nebudu pít.
"Kde hergot jsi?": zavolá si mě k telefonu Kristýnka. Prý jsem s ní odmítl jít domů, doprovodil ji táta. První střípek do skládanky. Když končím, přijdou pro mě Jana s Prcalinkou. Ujistit se, že jsem přežil. Odvedly mě prý domů před dveře. Vlál jsem jim cestou jako vlajka, pořád se na ně sápal, nabízel jim spoustu oplzlých zážitků. Hrozně jsem je tím štval, protože jsem nebyl jako vždycky ten milej vtipnej a roztomilej Smrťák, ale sprostý hnusný prase. Musel jsem si všechno vyžrat až na dno. Každý loknutí rumu se mi vracelo, každej lahváč byl jak hřebík, co mi někdo zatlouká do hlavy. A to mě ještě čekalo setkání s Kristýnkou. To jsem jako fakt odešel zpátky na Mírák? A vůbec si to nepamatuju?
Snad poprvé, vlastně ano, úplně poprvé mi dala facku. Udělal jsem jí ostudu před jejím otcem. Choval se jako blbec, dokonce jsem prý i žárlil. Tuna trapných keců. Smrťáku, co s tebou je? Konečně mi je dobře, nohy bolí čím dál tím méně, našla jsem tátu, venku zuří jaro. Takhle ostrá na mě byla opravdu poprvé. První facák, první velká scéna. Nevěděl jsem, co říct, taky jsem neměl zrovna čistou hlavu, tak jsem se pokusil o pár vtipů. Že se jako přitulím, budu za milýho a sexem se všechno srovná. Řekla ne a poslala mě do prdele. Moje křehounká Kristýnka, andělíček strážníček mě poslal do prdele! Nasadil jsem si sluchátka a usnul. Pomalu dohrála kazeta Sodom a já spal jako špalek.
Tentokrát jsem ještě všechno druhý den urovnal. Ještě jsem si zase neposral život. Zkrotil své démony, znovu se zařadil, u všech vše vyžehlil. Omluvil se a kál. Byl znovu milým a hodným klukem, který má spíš z prdele kliku. Ale už jsem měl namále. Další neděli jsem se držel jen u Kristýnky, proléval se jenom jemně pivem, zpíval jen tak akorát a neřval jako kráva. Byl pozorný, vážil si toho pokakanýho štěstí, který bylo kolem. Chtěl pouštět spíš usedlé Stouny, než divokého Hendrixe. Má alkoholová akce se stala terčem vtípků. Zatím všechno dobrý. Ale ve mě už hlodal jako nějakej červ stín pochybnosti. Snad poprvé v životě mě napadla myšlenka, jaké by to bylo, být bez Kristýnky. Byl to jen lehký vánek, nápad, zaskřípání, které zaženete zatřepáním hlavou.
U Sabatha jsme kdysi dělávali filmové večery, ale ty rockové byly lepší. Víc se u nich povídalo, řádilo, dělaly kraviny. Vzpomínám na ně fakt hrozně rád. Vlastně se mi tenkrát dostala do uší a hlavy muzika, kterou jsem považoval za hudbu pro starý. Můj kamarád mi otevřel dveře do jiný dimenze, dal základy, na kterých vlastně stavím celý život. Vždycky jsem se hrozně těšil a občas si říkám, že bych ty chvíle chtěl zase jednou zažít. Otevřít si pivo, pozvat pár kamarádů s rozhledem i pokorou a třeba u nás na chalupě zavzpomínat. Projet si šedesátky, sedmdesátky, přehoupnout se do osmdesátek. Děláváme si dodnes retro večery o víkendech doma s manželkou, ale tenkrát, tenkrát bylo hrozně krásné objevovat něco nového, osahat si staré vinyly, sedět u repráků, číst si z rockové kroniky. Když si to vezmu kolem a kolem, tak to jaro bylo nakonec fakt nádherný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
