Příběh dvoustý čtyřicátý první - Náhoda nebo osud?
Nebývám moc nemocný, ale tentokrát mě to na několik hodin sejmulo. Uvědomil jsem si, kolik různých chřipek jsem přechodil. Když je na vás závislý někdo další, tak musíte prostě fungovat. Neměl jsem nárok na marodění. Zaplať pánbůh jsem podědil po otci poměrně zdravý kořínek a na typické chlapské rýmičky jsem netrpěl. Vždycky jsem si vzal akorát víc kapesníků, krk propláchl slivovicí. Kristýnka sice tvrdila, že jsem skrz na skrz prolezlej mojí oblíbenou cibulí a česnekem a nemoci se mě bojí, ale mladý tělo vydrželo zkrátka hodně moc. Dnes to ale bylo jiný. Málem jsem nedolezl do postele. Usnul jsem a spal celý odpoledne i dlouho do rána druhý den. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. A že se toho stalo hodně.
Kristýnka už ušla řekněme padesát metrů. Pak si musela sednout a odpočinout, ale zvládala svůj přerod zpět do normálu velmi dobře. Všichni jsme z ní měli obrovskou radost. Já asi největší. Pomáhaly jí berle a tak jsem najednou mohl být tak trošku nemocný. Uvařila mi čaj a něco bylo špatně. Většinou se usmívala, teď tím víc, protože bylo jaro, všechno jí méně bolelo a ještě vám prozradím jednu věc - v posteli byla čím dál tím divočejší. Užívala si své zrekonstruované tělo. Znovuzrozená, tak jsem jí říkal. Jenže teď jsem byl lemra, potil se jak dveře od chlíva a neměl na nějaký tulení žádnou náladu. Proč se neusměješ, to nevíš, že by to pro mě byl ten nejlepší lék?
Většinou se v knihách píše o pohledu raněné laně a mě jiný termín vlastně ani nenapadá. Odhrnula si vlasy z čela a dala si pramínek za ucho. Dělala to vždycky, když byla nervózní. Nemám rád, když se neříkají věci na rovinu a tak jsem se ptal pořád dokola. Byl jsem asi otravnej, ale pak se mi rozplakala zničeho nic v náručí. Měl jsem v sobě nějakej acylpirin, kterej u mě vždycky způsoboval krvácení z nosu. Pár kapek se objevilo, ale nechci rušit její bolest. Tak už mi to konečně řekni! "Umřela mi máma": špitla najednou a já nejdřív nechápal. Cože? Ta paní, co u nás 14 dní vegetila, do který jsem narval šílený peníze, aby zmizela, ta necitlivá osoba, co nikdy neměla být matkou? To jsem ale Kristýnce nahlas neřekl. S tím se musí srovnat sama. Já mohu být jen obyčejnou oporou.
Když jsem byl někde v rauši, když mě zachvátila horečka, tak u nás zazvonili policajti. Předali dopis, zeptali se na pár věcí a zmizeli. A moje milá, která ještě před několika hodinami zářila a znovu se stávala zdravou sebevědomou ženou - dívkou, sexy samicí, se nejednou zhroutila jako hromádka neštěstí. Svoji mámu viděla jen párkrát v životě. Stejně jako Vencu ji vychovávala babička. Otec neznámý. Samozřejmě že měla období, kdy ji hledala, našla, nenáviděla, milovala, zavrhla, trpěla. Poslední návštěva byla pak setkáním se starou alkoholičkou, která vyžile lovila zoufalé pány. Vykotlaný zuby, dech mrtvoly, kůže scvrklá od kouře. Kdyby se chovala normálně, vypadala by o 15 let mladší. Bohužel, žila moc rychle, měla v sobě démony a teď je mrtvá.
Zvláštní, co? Některý matky si neváží svých dětí. Pro mnohé nepochopitelné, ale je tomu tak. Kristýnka nikdy nemluvila o své mámě dobře. Neměla jí ráda. Moc jí ublížila, už jenom tím, že nefungovala, neměla se u koho schoulit, komu se vyplakat na rameni, komu říct, že ten její kluk Smrťák je občas nevrlej, smrdí olomouckejma syrečkama, že nerad tancuje, že moc mluví, že si pořád čte a nevnímá. Kristýnka se zatvrdila a vytěsnila matku ze svý hlavy, ze svých myšlenek. Nojo, ale ono to úplně dost dobře nejde. Nakonec je krev vždycky krev, dědíme spoustu genů, vizáž, nemoci, milión věcí ani nevnímáme a uvědomíme si je opravdu, až když naši rodiče odejdou. Smrt byla najednou spouštěčem, vypínačem, který ten starý děda osud právě zmáčknul.
Plakala dlouho a nedokázala pochopit, proč nejdřív vůbec nic necítila a rozumově se jí promítaly v hlavě jen samý hnusný vzpomínky. A že jich bylo. Přesto jí bylo mámy líto, prázdný místo v srdci se stalo ještě prázdnějším. Každý dítě nakonec vždycky věří, že se bude moc ke komu vracet, obejmout, popovídat si, zasmát se. Ne kurva, tohle není přece o pravdě a lži, o špatných činech. To je o přirozenosti, o pudech, o citech. Co budeme dělat? Zeptám se, protože vůbec nevím, co říct. Najednou, ani nevím proč, se chce milovat. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, taky z ní cítím chvění, je napnutá jako struna. Potom zase pláče. Asi si myslela, že špatný myšlenky zažene tělem. Prdelka moje. Mám zase horečku a usnu.
Vstanu a jsem jako rybička. První myšlenky mám na poodhalenou Kristýnku. Pak mi postupně dojde, co jsme si všechno včera říkali. Bude asi potřeba jednat. Když se probudí, tak se stanu zase jednou dospělým. Musíme naplánovat pohřeb. Čeká nás ale ještě horší věc. Jedeme dolů k Rozvoji. Pozdravím jako malej dva pískovcový lvy, kteří stráží budovu soudu. Ano, identifikace. Odvedou nás dolů do sklepa a je to jak v blbým filmu. Potvrzení totožnosti těla proběhne v rámci možností v klidu, ale když vylezeme ven, tak se mi Kristýnka zhroutí a pláče. Potoky slz. Setkání s mrtvými nebývá nikdy příjemné, ale její máma vypadala děsně, jako zombie. A to se myslím pánové na pitevně hodně snažili, aby jí dali aspoň trošku do pořádku. Přemýšlím o tom, jaký mohla mít krásný život, nádhernou dceru, třeba i normálního manžela. Cesty páně jsou ale nevyzpytatelný. Někdo má v sobě prostě démony. To nezměníte.
Odvezu svoji křehkou slečnu domů. Vidím, jak je vyděšená. Viděla svoji první mrtvolu v životě a ještě k tomu vlastní mámu. To by sundalo metrákovýho chlapa. Nevěděl jsem moc, co mám dělat a tak jsem si s ní sedl, otevřel rum a povídali jsme si. Hele, zítra všechno zařídím. Neboj se, ještě jsem tady já. Potom mi došlo, že už vlastně nikoho jinýho na světě nemá. Jen mě. To je vskutku děsivá představa. Snažím se vtipkovat, ale je to trapný. Tak jenom koukáme na televizi, ale nevnímáme, co dávají. Snažím se být oporu, přitom moc ani nevím, jak se to dělá. Hergot, byl jsem mladej cucák, jednal jsem instinktivně. Ale pomohlo to. Člověku nakonec stejně nezbude nic jiného, než žít dál. Zvednout se a jít. U Kristy to platilo ještě víc.
Řekla mi, že na pohřeb dojede autobusem. Bez vozíku, jen o berlích. Nepřemlouval jsem jí, nemělo by to cenu. Zrovna bojovala, sama se sebou, se svým osudem, s náhodou. Rvala se, byla divoška, lvice, co se jen tak nedá. Miloval jsem ji za to. Pohřební služba se mi snažila vnutit pohřeb za desítky tisíc, ale ty jsem neměl. Zvolil jsem a snad jsem udělal dobře, protože se Kristýnka nechtěla vůbec zúčastňovat, klasiku. Krematorium, urnu pohřbenou vedle babičky. Nastoupíme na Starém městě, včera jsme poděkovali svým kamarádům za účast a zaplatili v hospodě útratu za všechny. Na pohřeb jsme ale chtěli jen sami dva.
Nevěděl jsem, co nechat zahrát, tak jsem zvolil vážnou hudbu. Chopen a Brahms, Mozart i Dvořák. Asi těch skladeb bylo moc, ale aspoň jsme si mohli trošku utřídit myšlenky. Rozloučit se s tou paní, která nikdy svoji dceru neobjala, vlastně se o ní nikdy ani nestarala. Přesto jsme tam stáli a truchlili. Za ztracený sny, za způsobenou bolest. Ne, její máma určitě do nebe nepůjde. Byla to obyčejná děvka, kterou našli doma udušenou ve zvratkách. Jak žila, tak zemřela. A my tu teď zahaleni v černé přemítáme, proč a jak se to všechno stalo. Rakev zajede dozadu za plentu a my jdeme ven. Do hrobu se ukládá "falešná" urna, aby se pak vyměnila za pravou. O to se ale už postarají. Jsme tu sami dva a nějaký pán v brejličkách. Má stydlivý těkavý pohled, drahý plášť. Profesůrek, co má rád pohřby?
"Ona taková nebývala vždycky": řekne najednou a my se lekneme. Mluví tiše, vlastně za mě řekne smuteční řeč. "Když jsem ji poznal, byla mladinká, taková panenka, ale v očích měla čertíky": pokračuje mazlivě. Zamilovanej kunčaft, napadne mě. "Já se učil na prodavače, prodával jsem na praxi v drogerii a ona si za mnou přišla koupit obyčejný hadr na podlahu": zasní se a mě dojde, že tady se jedná o něco jiného. Zvednu konečně oči a vidím výraz v jeho tváři. Hergot, kde já ho už viděl. Vždyť já toho chlápka znám? Copak chodím do drogerie? Vypráví nám, co si pamatuje, Kristy matka se v celém jeho životě zjevuje a znovu mizí. Stojí tam vedle sebe, Kristýnka a pan profesůrek z drogerie a mě to najednou celý secvakne. Ne, to není možný?
Náhoda je někdy blbec, osud je jako lepidlo, kterým jsme přilepeni k časové ose. Nevěřím na záhady, na tajemno ani na čáry máry. Jsem skeptik, ale bylo tomu tak. Jediný, co mi pořád nedocházelo, bylo, jak se mohl o pohřbu dozvědět? Vše se vysvětlilo v kavárně, kam jsme zašli. Nemuseli jsme, ale chtěli, protože Kristýnce se hrozně dobře poslouchalo, že její máma nebyla vždycky zlá a nešťastná. Chtěla, potřebovala to slyšet. Pohřební služba sama od sebe vylepila parte do vitrýnky, kam chodí starý babky sledovat, kdo zemřel a kdo ještě žije. Pan profesůrek šel okolo, potkal jednu známou, jeho oči zahlédly známé jméno. A teď tu sedí a povídáme si. Je to takový hrozně hodný pán. Nikdy se neoženil. On ji miloval, víte?
Je to celý jak nějakej blbej příběh z červený knihovny, ale je to pravda. Asi žijeme v křivkách. Jednou jsme nahoře, jednou dole. Naše životy se skokově mění a my dopředu nevíme, co se stane. Kristýnce o víkendu zemřela máma a o několik dní později potkala na jejím pohřbu svého otce. Ne, ještě to nemají potvrzené, ale cítíme to, víme. Podobu nelze zatajit a kdybyste ty dva viděli, jak si spolu povídají. Jak naklánějí stejně hlavu. Mají v určitých chvílích stejnou barvu hlasu. Říkal jsem mu profesůrku vlastně pořád. Měl jsem ho tak zafixovaného. Byl to šíleně hodnej chlap. Jak ze starý školy. Milej, pracovitej a s obrovským srdcem. Vidíte to, vyplatí se věřit. Doufat, že se vše v dobré obrátí. Občas ryjeme držkama v zemi, ale sem tam nám osud a náhoda přihraje do cesty i něco dobrého.
Kristýnka najednou měla na světě i někoho jiného než mě. Ztracený a znovu nalezený otec a dcera. Museli si toho říct hrozně moc. Celý svý životy. Dohnat čas, pokud to jenom jde. Za pár měsíců Kristýnka začala normálně chodit. A odešla. Ale to ještě předbíhám, na to je ještě čas. Pozvu pana profesůrka k nám, sednu si naproti nim a sleduju, jak si povídají. Teplo domova, radost až na kost. Lehké úsměvy, oba jsou ještě smutní, ale to přejde. Za okny zuří jaro, jsem šťastný a zároveň se trošku bojím. Zatím si byla jenom moje, moje, moje. Nechci se o tebe s nikým dělit. Ani s tímhle hodným chlápkem, kterej se tu zjevil jako anděl. Přemýšlím o osudu, o náhodě, o tom, kam mě život zavane dál. A protože se se mnou nikdo skoro nebaví a zároveň jim to jejich vymodlený štěstí moc přeju, tak se zpiju do němoty.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
