Příběh dvoustý třicátý třetí - Metalová noc, metalový den
Přes týden musel být člověk dospělej. Vstávat do práce, platit daně, poslouchat šéfa. Já navíc makal vlastně za dva. Krista byla pořád někde po nemocnicích a tak to bylo na mě. Dělal jsme to rád, jen nechápal, jak zvládají obyčejný život ostatní její kamarádi na vozíku. Možná jsme si měli zažádat někde na úřadě o peníze, dotaci, ale byl jsem hrdej a taky trošku blbej, tak jsem raději dělal přesčasy. Aby bylo na byt, na léky, na život. A taky samozřejmě na metal. Bez toho by jsme to nebyli my. Panely byly už sice většinou prázdné, ale to neměnilo nic na tom, že pokaždé, když měl být někde v okolí koncert, tak se jelo. Nikdo moc neřešil styly. Šlo o to, kopnout do vrtule, vypnout.
Občas jsme se promíchali s ostatními. Někdy s námi šli punkáči ve starejch kabátech po dědovi, sem tam nějaký normálnější skinhead v bombru a martenách. Ty jsem jim neskutečně záviděl. Byl to můj sen, vlastnit jedny boty s kovovou špičkou z hovězí kůže. Kanady byly taky super, ale nebylo to ono, to věděl každý. Problém byl v tom, že pokaždé, když už jsem si nasyslil peníze, tak přišla Kristýnka s nějakou rehabilitací a tak jsem sáhl do železných zásob a obul si zase čínské kecky. Pár holek objevilo glády, ale to šlo tak nějak pochopitelně mimo mě. Stejně jako několik odpadlíků, kteří začali poslouchat Depeche Mode, případně Petra Muka a jeho Oceán. Mě zkrátka ty podmalovaný oči děsily a jejich bledost mi připadala nezdravá.
Základna byla v Černý vdově, kterou Sabath zuby nehty držel. Klub mu nevydělával, on nebyl zrovna silnej ve financích. Každý měsíc dotoval spoustu ze svého, bylo jen otázkou času, kdy bude muset zavřít. Zatím to ale šlo a hrály tam kapely, o kterých se jiným podnikům mohlo jen zdát. Osobně si ale nejvíc vzpomínám na naše výjezdy do okolních vesnic, kde na zábavách zářily místní skupiny hrající všechny pokřivenej hard rock se spoustou pomalých skladeb, protože prý bez oplodňováků nikdo nepřijde. Prcalík si kdysi dělal prdel, že takovej vesničan toho má prostě plný kecky. Musí dojit, kydat, zavážet seno a tak mu zbude síla jen na to se ožrat a zahalekat si. Neviděl jsem na tom nic špatného, i když je fakt, že jsem odcházel ze sálu na cigáro a modlil se, aby už slečny pod pódiem dovlhly a přišla aspoň na chvíli skupina, která hrála normálně.
Tam se jelo vždy busem nebo vlakem, my měli raději vlak, protože jsou v něm záchody a dalo se víc popít. V autobusu většinou piva řezala v močáku a nemohlo se tam ani kouřit. Možná jsme potřebovali každej víkend vypnout, nebejt ty děsně svědomitý dospělí, převtělit se zase do normálního světa mezi metalisty a máničky. Třeba jedna metalová noc kousek ve vesničce s názvem Chotětov. Kdysi jsme tam jezdili s Kytkou na praxi a lovili tamní děvčata. Užili jsme si tenkrát spoustu srandy. Vlak jede jen chvilku, tak na jedno pivo bych to viděl. Prcalík by dal dvě, ale ten už mezi námi taky nebyl. My jsme ale prapor drželi dál vztyčený a i když byla zima jako prase, tak mě hřál rum zakoupený v nádražce.
Psal mi Venca z léčebny šíleně smutnej dopis. Mám ho prý vzít pryč, že už to nevydrží. Mám jej schovanej, letos v létě, když jsem měl řeč na jeho pohřbu, tak jsem z něj použil taky pár slov. Nešlo to, nemohl jsem, ještě ne. Léčba sice prý pokračuje dobře, ale musíš bejt kámo úplně čistej, jinak už nemáš šanci. Já se sice málem rozbrečel, ale pak jsem mluvil s Kristýnkou a ta mi vše v klidu a bez emocí vysvětlila. Měla pravdu, ale mě to přesto hrozně bolelo, Venca byl můj nejlepší kámoš, momentálně ztracenej v drogách. Dal jsem ji pusu a pořádně si lokl, fakt je mi kláda. Mě, klukovi, co spával jako malej bez zatopených kamen v mrazech na chalupě. Řeknu to holkám a ony se přitulí. Cítím z nich mládí, cigára a rum. Byl jsem spokojenej, ne, spíš nadšenej. Konečně zase jedeme na metal.
V Chotětově nás ihned přivítá syn cikánského barona Potora. Chudák to nemá v hlavě úplně v pořádku a tak je zároveň metalista, punkáč, skinhead i depešák. Fascinuje mě jeho rukavička s uříznutými prsty. To bejval velkej démon. Vždycky se opil a pak děvčatům ukazoval fanfulína. Má už nacamráno, tak si s ním jen plácneme, nebylo radno se s ním dávat do řeči. A když si začal rozepínat zip u kalhot, normálně jsme zdrhli do hospody. Vrazíme dovnitř. Pár chlapů v montérkách zvedne hlavu od mariáše. Sedneme si do rohu, ještě je brzy. Vesnická metla je zvláštní poddruh metalisty. Potkal jsem na vesnicích spoustu skvělých lidí, ale vždycky mě štvalo to jejich - my vám dáme do držky, protože jste odjinud.
Zatím je ale brzy, problém bude tak kolem desátý, až se pánové dostanou do varu. Pijeme a je nám moc fajn. Probírají se nové desky, staré kapely, taky řešíme, jak je skvělý, že se Kristýnce nohy zlepšují. Přiznám se, že tohle období (až na Vencu) bylo úžasný. Na rozdíl od úplného mládí a končící puberty jsme měli alespoň nějaké peníze. Člověk si mohl něco dovolit. Sice jsme nějak propásli takový ten stav - hned se vezmeme a budeme mít děti, ale to teď zkrátka nebylo na pořadu dne. Zavolám na výčepáka, ještě jednou dokola a dejte nám prosím i nějaký rumy. Kristýnka je nějaká rozevlátá. Usmívá se a začíná mávat hlavou. A to ještě nikdo ani nehraje.
Najednou se mi nikam moc nechce, v hospodě je teplo a fajn. Přijde i pár místních, vidí holky, tak si hned přisednou. Tohle bývalo super, kamkoliv člověk přijel a potkal metalisty, tak se o něj tak nějak automaticky postarali. My to dělávali taky. Ani už nespočítám, kolik u nás spávalo lidí, některý jsem viděl třeba jednou v životě. Kolik absolutně neznámých jedinců nás podpořilo, pomohlo nám, jen tak, protože chtěli, protože nás měli rádi. Vzpomínám na tu dobu hrozně moc rád. Já vím, je v tom velkej kus nostalgie, ale dávalo nám to do života opravdu hodně. Ono by se dalo vlastně taky napsat, že tyhle příběhy jsou věnovány všem dobrým lidem, které jsem potkal. A že jich bylo.
Vlastně ani nevím, co hrálo za kapely. Vím jen, že jedna skupina se snažila hrát jako Torr a nebylo to úplně špatný. Ještě, že vystupovali jako první, zbytek byly právě jenom zábavovky. Na druhou stranu, sedl jsem si bokem, přitulil se ke Kristýnce a koukal po holkách. Řeknu vám, tenhle kraj miluju. Tolik krásnejch slečen jsem už dlouho neviděl. Kam se hrabou různý vychrtlý modelky a miss. Bože, ty vlasy, ty boky, to byl takovej rajc, že to na mě začalo být vidět. Kristýnka se na oko čertila, ale protože byla pro každou špatnost, šlo se na záchodky. Podle zvuků jsme tam nebyli sami. Nedivím se. Na našem snažení sice nebylo nic moc romantického, musel jsem si sednout na vozík a Kristýnka na mě, ale mezi přírazy jsme se smáli tak nahlas, že na nás někdo bouchal na dveře a povzbuzoval. Inu mládí.
Musíme na pivko, zasloužíme si jej. Beru půllitry do rukou, otáčím se směrem ke stolu, kde sedí mé divoké děvče a dostanu rovnou dělo do ksichtu. Zase nějakej nadrženej testosteron. Pouštím piva na zem, sklo se rozlétne kolem mých kecek (škoda, že nemám marteny, probleskne mi hlavou). Kluk je docela pořízek, dobře živenej, ale já jsem zase rychlej. Tedy, v rámci možností. Nabubnuju mu do břicha pořádnou salvu, zakončím hákem na bradu. Super je, že máme všechno rychle za sebou. Pak nás odtrhnou a ostatní jsou zaplať Satan rozumní. Můžu si tedy konečně koupit nový pivka a jít ke Kristě. Dodnes nechápu, proč jsem tu ránu dostal.
Blbý je, že mi krvácí ret a Krista má málo kapesníků, respektive je použila na něco jiného, ehm. Jdu na záchod a když se vrátím, tak má kolem sebe chumel kluků. Představí mě, jsem jak na drátkách, napnutej a svírám pěsti, ale jsou normální, chtějí jen pokecat. A cože děláme večer a my že nic, že budeme čekat na vlak. Pozvou nás na seník, prý tam chodí chlastat. Metalová noc se tak postupně změní v metalovej den. Když se všichni ožereme jako žoky, tak se poskládáme na seno a spíme v šílený zimě jako zabitý. Hlavní sranda ale začne až ráno, kdy nás probudí máma jednoho spoluopilce a dořve ho na tři doby. Když se uklidní, tak pozve všechny na snídani. Jíme jako králové a labužíme si. Posbírám holky, některý se mi různě tulej k místním a uzavřu celou družbu s tím, že děkujeme moc.
Domů se dostaneme kolem poledne. A co teď? Někoho napadlo pivo. Nemám námitek a tak s Janou pro pár kousků skočíme. Pije se až do večera a U Hymrů nás hrozně rádi vidí. Uděláme tam sice trošku bordel, ale zase na druhou stranu, naše večery se většinou odehrávají v podobném rytmu. V noci, cestou domů, se mě snaží holky prodat pocestným jako gigola, ale zájem má jen jeden otylý Němec, který se potácí chudák sám a teplý Mladou Boleslaví. Asi mu je smutno. Pošlu mu na dálku pusu a se smíchem utečeme domů. Jsem jako doga, vůbec se nemůžu trefit klíčem do zámku. Nakonec pomůže Prcalinka, která se mezitím svlékla jen do spodního prádla. Asi si myslela, že už je v bytě. Takhle jsme tenkrát žili. Přes týden tvrdá práce, stereotyp a o víkendu nastala metalová noc. Vždycky jsem se hrozně těšil. Cítili jsme se totiž pokaždé u drsné muziky a milých lidí jako v lázních.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
