"Hele, na tohle jsem fakt srab. Já se klidně chytnu s největším chlapem v hospodě, poperu se s celým světem, ale pokud jde o moje tělo, tak jsem hodně opatrnej": říkám Vencovi, kterej se zase na chvilku zjevil jako duch. On stín vlastně i připomínal. Měl propadlé tváře, vystupující žebra a oblečení na něm divně vlálo. Taky měl novou kérku. Na rameni a zádech. Vytetoval mu ji nějakej kamarád z Prahy. V Boleslavi pořád bylo modré označování těla jen poznávacím znamením vězňů. Všichni ale koukali na klipy, seriály, byla svoboda a každej si přece najednou mohl dělat se svým tělem, co chtěl. Václav měl na sobě nějaký děsivý démony, šel z nich doopravdy strach. Aspoň tak jsem je do doby, než trošku vybledli, vnímal já.
Přijdou holky a hned, jé, Venco, ty si zase tady. Chvilka výčitek a oťukávání se postupně mění v důvěru. On vždycky uměl mluvit, dokonce i teď, kdy snad každýmu dlužil a provedl něco ošklivého, jej vzali všichni na milost. Co je novýho a protože o detoxu a drogách slušní lidé nahlas nemluví, tak se celým večerem neslo téma tetování. Je to moc hezký, říkali všichni kromě mě a Kristýnky. Možná to bylo tím, že my jsme si zažili už tolik bolesti, že nás jakákoliv další děsila, unavovala a snažili jsme se jí vyhýbat. Janu s Prcalinkou ale obrázky na těle fascinovaly. Já to nechápal, já jsem na tohle hroznej srab, neměl jsem dokonce jako jeden z mála ani náušnici. Jednou jsem měl na hajzlících Na Rychtě namále, jehla byla nahřána nad zapalovačem, ale nepomohla ani vodka v mém těle. Utekl jsem.
Probíraly se klipy, kterým já nikdy moc nedal. Mám raději muziku jen tak v prostoru, bez rušivých obrázků, mě nebaví ani prohlížet fotky z koncertů. Chybí mi k ním zážitek, těžký vzduch, světla, lidi kolem i momentální hladina alkoholu v krvi. Vnímám zkrátka spíš ušima, než očima. Dokonce i ženský si pouštím k tělu hlavně díky hlasu. Může být sebekrásnější, ale když mele hovna a má jedovatej hlas, utíkám pryč. Mé kamarádky ale jely různý pořady o muzice, metalový klipy. Tohle mě po počátečním nadšení nějak nebralo. Já si dokonce pamatoval jen jména muzikantů z kapel, co jsem měl rád, ostatní, co mě vyloženě nebraly, jsem neznal. Ženský ale vnímají i to, jak muzikanti vypadají. A spousta z nich měla na sobě modrý rukávy z kérek.
Vždycky jsem nechápal a dodnes tomu nerozumím, jak mě dokázaly všechny cácorky nakonec vždycky přemluvit. Asi jsem se jako děsnej tvrďák jen tvářil, možná to patří i k věku, nevím, ale pokaždé to probíhalo tak, že jsem řekl rezolutní ne, pak se naštval a odešel. Problém byl v tom, že jsme si toho spolu prožili už tolik, že jsem nakonec pokaždé podlehl. Pamatuji si, že jsem byl překvapenej, když měly všechno domluvený dopředu. Počítaly s tím, že mě přemluví. Achjo. Mám já tohle zapotřebí? Místo toho, abych si v sobotu četl, vytáhl Kristu na procházku a řešil něco rozumnýho, jsem ráno vstal s tím, že pojedu s holkama do Prahy, někam k Václaváku, kde měl tetovací studio chlápek, co prý dělá fakt zaručeně dobrý kérky.
Byl jsem nasranej v autobuse cestou na hlavní nádraží v Boleslavi. Byl jsem nasranej ve vlaku až někam k Všetatům, dokonce jsem nechtěl ani rum. Kristýnku bolely nohy, tak jsem jel jen s Prcalinkou a Janou. Připadal jsem si fakt divně. Holky si naproti mě pořád šeptaly, dělaly na mě obličeje a lákaly na pivo. Neumím bejt dlouho naštvanej, většinou vychladnu fakt rychle a tak jsem samozřejmě podlehl. Mluvil jsem jim do duše, co blbnou, nechat si počmárat tělo, vždyť je to napořád, děsil jsem je infekcema. Proč si budete hyzdit ty vaše krásný záda, jemnou a hebkou kůži, kterou na vás tolik obdivuju. Byl jsem jak starej dědek, fotr od rodiny, co už není pro žádnou srandu.
Pivo i rum udělalo svý a holky se začaly ke mě tulit. Nebylo v tom nic sexuálního, spíš erotického, milého. Dělaly na mě cukrbliky, mrkaly očima, že už jsou rozhodnutý, ale že se trošku bojej. Moc mě prosily, lísaly se jak kočky a já jsem jen obyčejnej chlap, nevydržím všechno. Tak jo hergot, vy bosorky bláznivý! Jana chtěla hada a Prcalinka draka. Dokonce s sebou měly obrázky. Vyhrnovaly přede mnou trika, ukazovaly mi záda a prsa a vůbec byly takový odvážný. Říkám jim, ať neblbnou, že jsem sice kamarád a ledacos snesu, ale aby mě taky nechytl démon, to bychom pak všichni litovali. Smějeme se tomu a dorazíme do Prahy. Je fakt brzy, tetování mají domluvený až někdy kolem desátý. Kousek je jedna jediná otevřená hospoda s plzeňským, co si víc přát.
Přemlouvají mě, abych si nechal taky něco vytetovat, že to bude naše společný tajemství, jenže já se bojím jehel a taky nevím co. Pak jsem trošku nahlodanej a nějakou menší na rameno bych dal, ne? Uff. Vydáme se do salónu a jsem překvapenej profesionálním přístupem. Chlap jak hora, ale milej a rozumnej. Nejdřív si vezme holky stranou a po chvilce přichází Prcalinka, že to vzdává. Všechno je pro mě nový, jiný vůně, všude rozvěšený obrázky i tetovací křeslo. Místo mi připomíná zubaře a všude smrdí podobná desinfekce. Vzpomenu si na poslední vyšetření s Kristýnkou, která křičela, až mi do očí vyhrkly slzy. Zamotá se mi ze všeho hlava. Musím si sednout. Poslední potvrzení a Jana si sundává tričko i podprsenku. Lehne si na břicho a prsa ji všude kolem přetékají. Kluk je fakt profík, ještě jednou se zeptá a ona mu odpoví: "Vytetuj mi hada, kam budeš chtít". Trošku jej to vyvede z míry, ale je to jen vtip.
Celá procedura trvá hrozně dlouho. Janě na zádech roste pomalu krásnej had. Představuju si, jak na něj koukám, když přirážím zezadu. To není zase tak špatná představa. Jenže to se nikdy nestane. Má to něco do sebe, když se řemeslo umí, výsledek vypadá krásně. "A co ty, ty nic nechceš?": zeptá se mě tatér a já chvilku přemýšlím. Nakonec řeknu ne a jsem o tom pevně přesvědčenej. Už se sice nebojím, dokonce mě nějaký hezký obrázek láká, ale když si jej představím na svém těle, tak to proste nejde. Pravý, nefalšovaný tetování je hrozně intimní záležitost, soukromá věc. Pro někoho je jen módním doplňkem, hezkou ještěrkou, která se časem změní v rozšklebenou ropuchu, ale takhle bych to já neuměl. Možná proto jsem dodnes čistý jako lilie.
Práce je dokončena a jdeme vše zapít. Sice nám pan tatér říká něco o tom, že by měla být Jana teď s chlastem opatrná, ale my jsme mladí a ti rádi překračují jakákoliv pravidla. Zmrskáme se jako koně, že málem nestihneme vlak do Boleslavi. Doma má Kristýnka vyčítavý pohled ve tváři, pamatuju si, jak mě otáčela na posteli pořád dokola a prohlížela, jestli jsem se fakt nenechal tetovat. Jana usne v obýváku na břiše a Prcalinka si s náma celou noc povídá. Do tetovacího salónu jede na doladění s Janou za několik dní a nechá si udělat krásnýho draka. Časem, po několika letech, zůstaneme s Kristou snad jediní, kdo na sobě nemá ani obrázek. Já jsem prostě srab, klidně se chytnu s chlapem v hospodě, poperu se s celým světem, ale pokud jde o moje tělo, tak jsem hrozně opatrnej.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
