Příběh dvoustý třicátý druhý - Ples metalistů
Abyste si nemysleli, že byl náš vztah úplně dokonalý a pohádkový, tak jsme se také hádali. Asi jako každý. Ono je hrozně důležitý tohle umět. Všechno si vyříkat, třeba i s emocemi, ale potom si sednout a promluvit si. Moc lidí to nezvládá, ale my když jsme vychladli, tak jsme se nejdřív jen tak oťukávali, opatrně našlapovali a nakonec si padli do náručí. Netančím, respektive, umím to, ale nemám to rád. Baví mě pogo a mosh-pit, ale představa, že se zase budu muset obléknout do slušného a dělat přesně předem připravené pohyby, se mi vůbec nelíbila. Ale všichni se spikli proti mě. Holky, moje máma i Kristýnka. Tak jsem zase jednou vypěnil jak pára nad hrncem.
A že prý musím na ten sraz (maturák) se zemědělkou jít. Vždyť jsme si to s klukama před lety slíbili. Pro mě ale nebyla střední škola s naplno doznívajícím socialismem a buzerací zrovna vzpomínkou, ke které bych se chtěl vracet. Bylo to tam jak na vojně, poslední křeč komunistickejch učitelů. Oáza šikany v kolem bující svobodě. Prej se mám naučit odpouštět, všechno nebylo přece tak špatný (bylo!), určitě tě všichni rádi uvidí (mimo pár kamarádů asi ne). Hele na rovinu, vysvětlovat všem těm sedlákům proč a jak zemřel můj i jejich spolužák Kytka mě také docela děsilo. Byl jsem kvůli tomu nevrlej, nervózní a nakonec i sprostej. Všechno špatný se mi vrátilo v hlavě, ty hnusný nástupy, hlášení, šeď, beznaděj.
A že prý musím na ten sraz (maturák) se zemědělkou jít. Vždyť jsme si to s klukama před lety slíbili. Pro mě ale nebyla střední škola s naplno doznívajícím socialismem a buzerací zrovna vzpomínkou, ke které bych se chtěl vracet. Bylo to tam jak na vojně, poslední křeč komunistickejch učitelů. Oáza šikany v kolem bující svobodě. Prej se mám naučit odpouštět, všechno nebylo přece tak špatný (bylo!), určitě tě všichni rádi uvidí (mimo pár kamarádů asi ne). Hele na rovinu, vysvětlovat všem těm sedlákům proč a jak zemřel můj i jejich spolužák Kytka mě také docela děsilo. Byl jsem kvůli tomu nevrlej, nervózní a nakonec i sprostej. Všechno špatný se mi vrátilo v hlavě, ty hnusný nástupy, hlášení, šeď, beznaděj.
Byl jsem měkkej a podlehl jsem. Měl jsem ale několik podmínek. Rozhodnut, že nebudu tancovat, jsem chtěl, aby se mnou byla Kristýnka. Sice představa, že budu každýmu říkat, proč chodím s holkou na vozíku, nebyla úplně příjemná, ale na tohle jsem byl už dávno zvyklej. Většinou jsem odpovídal, že ji mám prostě rád a takovejm těm vtíravcům a hledačům senzací, že skvěle šuká. Připadal jsem si jak paňáca. I holky v práci byly nadšený a že si koupí lístky, protože vidět mě tančit si rozhodně nenechají ujít. Zkrátka, komukoliv jsem to řekl a nebo se to dozvěděl, tak ihned běžel pro vstupenku. Divný, ale bylo to tak. Kdysi jsem sice chodil i do pokračovaček v tanečních, ale to bylo jen kvůli tomu, že mě moje tanečnice dala pěstí do břicha, když jsem řekl, že ne, že mě to nebaví.
Pořád dokola mi všichni opakovali, že cítím hudbu. Můj tanec není dokonalý, ale prý do toho dávám pokaždé všechno. V tomhle jsem jim musel dát za pravdu. Jinak tančit ani neumím.
Potkáme několik dní před plesem partičku metalistů a po pár uvítacích frázích a optání se na život se dozvídám, že jdou také. To bude maso. Informace o tom, že budu tajtrdlovat, se mezi známými a kamarády roznesla jako mor nebo informace o tom, že za komančů dostaly banány. Přijdeme domů, tam už je babinec a všechny drsný metalistky najednou řeší šatičky, oblečky, botičky, kadeře. Jdu si dát radši pivo a naschvál si jak jouda dám triko do džínů a předvádím valčík. Máte se na co těšit. Nakonec jsem se vlastně ani moc nebál tance, po pár pivech je to vlastně jedno (i když mě to nebaví), ale spíš setkání s učiteli a některými spolužáky. Uff. Nemohl jsem kvůli tomu spát, hlodalo to ve mě.
Nastává den D a já musím být dlouho v práci. Nějak se mi všechno podělalo a spadne nám celá počítačová síť. Nadávám a kolem se promenádují ve spodním prádle holky. Hergot, to jsem pro vás jako neškodnej nebo co? Běžte s těma prdelema pryč, musím všechno dodělat. Jenže ony popíjejí víno, mají ze mě srandu a tak raději zdrhnu domů. Bohužel, tam je situace úplně stejná. Někdo už mi vytáhl ze skříně oblek a visí přede mnou jak nějakej oběšenec. Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat? Proč radši nejdeme do divadla, činohry, opery, cokoliv (teda mimo baletu, to už je moc teploušský). Otevřu si pivo a pustím starej rock´n´roll. Jana najednou přiběhne, tahá mě z gauče a snaží se moje nohy rozhýbat do rytmu. Tvářím se jako kakabus a jsem asi dost na pěst, ale najednou stojí přede mnou všechny a musím se převléct.
Oblek je mi velkej, nějak jsem zase zhubnul. Vypadl jsem fakt jak Smrt. Musíme ti něco udělat z vlasama, zazní z koupelny a mě už tak vytočí, že zařvu - jedině přes mou mrtvolu! Přeperou mě, načechrají čupřinu, že vypadám jak úchyl. Prej vole, seš národní umělec. Celou taškařici završí bílou šálou. Najednou fakt vypadám jak mladej úspěšnej. Což vlastně jsem, ale nechci se tak tvářit. Skromnost nadevše přátelé. Jo abych nezapomněl, Kristýnka dostala za úkol povolat vozatajstvo. Když jsme vylezli před barák, tak nás šel průvod. Samý hezký prdelky a pánové i holky na vozících. K tomu se z ulic připojovaly metly, oblečený za kokoty jako já. Vypadali jsme spíš jak nějaká demonstrace, průvod, než bohabojní občané jdoucí na ples.
Pořád dokola mi všichni opakovali, že cítím hudbu. Můj tanec není dokonalý, ale prý do toho dávám pokaždé všechno. V tomhle jsem jim musel dát za pravdu. Jinak tančit ani neumím.
Potkáme několik dní před plesem partičku metalistů a po pár uvítacích frázích a optání se na život se dozvídám, že jdou také. To bude maso. Informace o tom, že budu tajtrdlovat, se mezi známými a kamarády roznesla jako mor nebo informace o tom, že za komančů dostaly banány. Přijdeme domů, tam už je babinec a všechny drsný metalistky najednou řeší šatičky, oblečky, botičky, kadeře. Jdu si dát radši pivo a naschvál si jak jouda dám triko do džínů a předvádím valčík. Máte se na co těšit. Nakonec jsem se vlastně ani moc nebál tance, po pár pivech je to vlastně jedno (i když mě to nebaví), ale spíš setkání s učiteli a některými spolužáky. Uff. Nemohl jsem kvůli tomu spát, hlodalo to ve mě.
Nastává den D a já musím být dlouho v práci. Nějak se mi všechno podělalo a spadne nám celá počítačová síť. Nadávám a kolem se promenádují ve spodním prádle holky. Hergot, to jsem pro vás jako neškodnej nebo co? Běžte s těma prdelema pryč, musím všechno dodělat. Jenže ony popíjejí víno, mají ze mě srandu a tak raději zdrhnu domů. Bohužel, tam je situace úplně stejná. Někdo už mi vytáhl ze skříně oblek a visí přede mnou jak nějakej oběšenec. Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat? Proč radši nejdeme do divadla, činohry, opery, cokoliv (teda mimo baletu, to už je moc teploušský). Otevřu si pivo a pustím starej rock´n´roll. Jana najednou přiběhne, tahá mě z gauče a snaží se moje nohy rozhýbat do rytmu. Tvářím se jako kakabus a jsem asi dost na pěst, ale najednou stojí přede mnou všechny a musím se převléct.
Oblek je mi velkej, nějak jsem zase zhubnul. Vypadl jsem fakt jak Smrt. Musíme ti něco udělat z vlasama, zazní z koupelny a mě už tak vytočí, že zařvu - jedině přes mou mrtvolu! Přeperou mě, načechrají čupřinu, že vypadám jak úchyl. Prej vole, seš národní umělec. Celou taškařici završí bílou šálou. Najednou fakt vypadám jak mladej úspěšnej. Což vlastně jsem, ale nechci se tak tvářit. Skromnost nadevše přátelé. Jo abych nezapomněl, Kristýnka dostala za úkol povolat vozatajstvo. Když jsme vylezli před barák, tak nás šel průvod. Samý hezký prdelky a pánové i holky na vozících. K tomu se z ulic připojovaly metly, oblečený za kokoty jako já. Vypadali jsme spíš jak nějaká demonstrace, průvod, než bohabojní občané jdoucí na ples.
Kulturák v Boleslavi byl již obležen pokuřujícími studenty a mými bývalými druhy, se kterými jsem si neměl vlastně nikdy moc co říct. Všichni na nás čumí a nedivím se, metalisti byli vždycky hluční, srandičky lítají vzduchem a na rovinu, nikdo není moc slušnej. Vypadá to na pěknou rotyku, pošeptá mi Prcalinka a zamrká na mě jako nějaká pornoherečka. Pánové u vchodu mají nejdřív trošku kecy, cože prý budou dělat vozíčkáři na plese, ale máme vstupenky a chceme se bavit. Jeden obzvlášť nepříjemný pán je usazen do patřičných mezí a jde se na pivo. Obsadíme bar a kolem se promenují paničky a dámičky, který na nás koukají jak na nějaký zvířata. Přeběhne mi mráz po zádech. Fuj, co se to děje. Všimnu si, že na mě kouká nějakej chlap. A, pan učitel. Vzpomínám si, jak si nám jeden den vnutil přihlášky do SSM a druhej přišel s plackou Občanskýho fóra připnutou hrdě a vyzývavě na prsou.
Lidí, co převlékli kabáty, byli najednou děsnejma disidentama a nikdy, ale opravdu nikdy v životě nevěřili v socialismus, byla opravdu velká spousta. Pamatoval jsem si je, vnímal tu jejich přeměnu zrovna ve věku, kdy je člověk hodně citlivej. Kurva, co takhle přiznat chybu, postavit se rovně? Nikdo přece nejsme dokonalí. Z podobných myšlenek mě nakonec vytrhnou holky, že máme jít ke stolu. Prý se už hraje a tančí. Sedl jsem si zády ke zdi a pil divný pivo. Aspoň něco. Metly dělaly trošku bordel, smály se, ale taky chodily pro holky a protáčely je v kole. Já seděl jak pecka, srkal vodnatý chmel a tvářil se nasupeně. Nemám rád tyhle promenády, připadá mi to jako jedna velká přetvářka. Lidi se celej rok nesnášej, pomlouvaj, dělaj si naschvály, aby se pak na sebe usmívali a objímali se. Neumím se přetvařovat. Což je mimochodem špatná příprava pro život.
Potkám jen 3 své spolužáky, jinak nepřijel nikdo. To je parádní sraz, co? Aspoň že přišli ti, se kterými jsem se bavil. Všichni máme kyselý obličeje, škola pro nás nebyla žádnou velkou radostí a zážitkem. Spíš se některý věci snažíme vytěsnit. Potkáváme v davu ty, kteří se o to zasloužili. Člověk by chtěl něco říct, hezky od plic. Zeptat se, proč ta šikana, proč jsme museli mít stejný oblečení na tělocvik i do dílen? Proč nástupy a ostatní kokotiny, když na jiných školách zažívali konečně svobodu? Nikdo jsme nikomu nic neřekli. Normálně jsme srabácky chodili kolem jízlivých ksichtů a chovali se slušně. Možná jsme nechtěli ostatním kazit ples, nevím, dodnes to nechápu.
Potkám jen 3 své spolužáky, jinak nepřijel nikdo. To je parádní sraz, co? Aspoň že přišli ti, se kterými jsem se bavil. Všichni máme kyselý obličeje, škola pro nás nebyla žádnou velkou radostí a zážitkem. Spíš se některý věci snažíme vytěsnit. Potkáváme v davu ty, kteří se o to zasloužili. Člověk by chtěl něco říct, hezky od plic. Zeptat se, proč ta šikana, proč jsme museli mít stejný oblečení na tělocvik i do dílen? Proč nástupy a ostatní kokotiny, když na jiných školách zažívali konečně svobodu? Nikdo jsme nikomu nic neřekli. Normálně jsme srabácky chodili kolem jízlivých ksichtů a chovali se slušně. Možná jsme nechtěli ostatním kazit ples, nevím, dodnes to nechápu.
A to za mnou přišel dokonce na bar jeden takovej učitelskej vejlupek. A chtěl se bavit. Říkal kamaráde, smál se a chyběl mu snad jenom rozeklanej jazyk v hubě. "Byly to dobrý časy, co?": povídá mi. Vzpomenu si, jak na nás tři roky po revoluci řval ráno na chodbě, že chodíme o přestávkách dokola špatně, že jsme lemry líný a že z nás ty móresy vyžene. Začal jsem tenkrát s Kytkou naschvál pochodovat a strhl i ostatní. Následovalo celodenní zkoušení a třídní důtka. Na takový jako seš ty tu nejsme zvědavý, řval na mě jak na psa. Had mlel dál a mě se normálně zvedl žaludek. Neurózu nás mělo spousta, 4 roky ve stresu. Pošlu pana učitele s láskou do pekla a najednou mám chuť udělat bordel.
Piju panáky, chci přechlastat všechen ten svrab, kterej se mi vrací v hlavě. Byl to blbej nápad, vracet se někam, kde mi nebylo dobře. Ještě, že tu mám svoji metalovou kavalerii. Obsadíme bar, vypijeme skoro všechno pivo. Pořváváme na slečny, občas se někdo popere. Slyším pořadatele, že se nás mají snažit držet v předsálí. Začínám dělat ostudu. Rozepnu si kravatu, já vám na nějaký konvence a předpisy seru. Dodržoval jsem je celou dobu studia, byl jenom číslo, jak voják. Nesu si to s sebou celej život a odcházím, když někdo mluví o střední škole, když vypráví vtipný historky. Taky začnu tančit. Podle svého. Mám rytmus v těle, ale nedodržuju pravidla. Jak jsem opilej, tak třeba chytnu jednu dámičku kolem pasu a dáme si na valčík polku. Směje se tomu a její pán je rudej jako rak.
"Jdeme na to, zadejte si vocasové": křičím na kluky, který jsou na tom asi jako já. Vrazíme do sálu, těch několik páprdů, co se nám v tom snaží zabránit je odstrčeno stranou. Zrovna se stužkuje a pan řídící má řeč. Zarazím všechny, hele, volové, klídek, tohle jim kazit nebudeme, nejsme hovada, ne? Všechno bude časem. Všichni mají šerpy, tváří se důležitě, jsou objímáni svými milými. Obřad je u konce a začíná peklo. Myslím, že na tenhle ročník jen tak někdo nezapomněl. Dělali jsme blbosti, dokonce jsem měl předtančení, když kluci drželi předtanečníka ve svých spárech, nalévaly jej rumem a já tu jeho starou kocábku vyvedl sám. Pletl jsem trošku nohy, ale jinak to prý nebylo tak hrozný. Nastal totální punk.
Kapela tvořená samými šedivci ihned pochopila situaci a začala prokládat klasické tance rychlejšími kousky. Najednou jsem pařil na Elvise, ten mi šel vždycky, užíval si se Schellingerem, co vám mám povídat, rozparádili jsme všechno pěkně. Fotříci povolili své vázanky, dámy výskaly, protože metalisti se toho tenkrát nebáli. Kristýnka mi potom říkala, že to vypadalo, jakoby na ples přijela parta motorkářů. Zlatým hřebem celého večera ale bylo, když jsem nechal zahrát ploužák, oplodňovák a vyzval Kristu. Kamarádky vyvedly zase všechny na vozíku a bylo to celý až dojemný. Dokonce jsem zaslechl, že prej nejsme úplně ztracený a totální hovada. To víte že ne.
Musím na záchod a potkám pár spařených učitelů. Všichni na mě divně koukají, nevím, jestli je to chlastem nebo vzpomínkami, ale pobliju se. Spraví to rum a slaný tyčinky. Sálem se kývá čím dál tím méně postav. Myslím, že jsme všem ukázali, jak dokáží pařit metalisti. Tak vidíš Smrťáku, já ti říkala, že to nebude tak hrozný. Slabí odpadají, volají si taxíky a loučí se se mnou. Je to krásný pocit, když vás mají lidi upřímně rádi. Objímáme se, klucka a holky na vozíku mě do jednoho obejmou. Takhle se už dlouho nebavili, říkají. Usmívám se a nechám se přemluvit do non-stopu. Sedíme hned vedle automatu a pijeme pivo. Slečny si sundají střevíčky. Pálí je nohy a jsou spokojený. Myslím, že se nám metalový ples vydařil. Rozjeli jsme to opravdu poctivě.
"Už chápu, proč o střední škole nikdy nemluvíš, ty učitelé jsou fakt divný. Takový slizký, zákeřný, fakt jak hadi. To si fakt nezávidím, ty můj tanečníku": šeptá mi do ucha, když konečně zalezeme do postele. Nechal bych se přemluvit k nějaké nepleše, ale vedle spí holky a Kristýnku bolí celej člověk. Udělá dobře jenom mě a zase mi řekne, jak by ráda znovu jednou tančila. Ve snu jí pořád dokola odpovídám, že to teda nevím s kým, vždyť mě znáš, já už jinej nebudu. Potom se moje snová metalová víla svlékne a tančí jen pro moji maličkost. To zase není úplně špatný, říkám si vlastně až do rána, než vrazí do pokoje Jana, prohlásí, že máme přestat vrkat, spát a šukat a že se jde ven.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
