Díval jsem se na ni, jak pařila u kazeťáku. Házela hlavou a světlo z ulice se jemně proplétalo jejími vlasy. Bouchala do opěradel vozíku a já si uvědomil, že už budu muset do smrti chodit jen s holkama, co poslouchají metal. Nechal jsem ji, aby se připravila na menší procházku městem. Dělali jsme to tak pokaždé. Pokud byl klid a čas a nemuselo se k doktorům, tak se naše dlouhé výlety po okolí staly velmi příjemným zvykem. Vzpomínám na devadesátky moc rád. Vše nebylo samozřejmě dokonalé, ale lidi ještě nebyli tak nasraní. Nebo jsem je tak ještě nevnímal. Taky byl člověk mladej a možná trošku naivní. Kdo ví?
Konečně dopaří a pak na mě hodí takovej ten výraz, kterej jsem na ní miloval. Trošku pozdvihnutý ret, jakoby byla drzá, ale bylo v tom hodně vášně. Stejně jako ve všem, co následovalo potom. Byla divoká, sen každého muže. Joj. Když jsme se konečně dostali do mrazu, usmívali jsme se. Mladí zamilovaní to tak mívají. Koneckonců, v tomhle věku vám stačí fakt jen těch pár úsměvů. Víc nepotřebujete. Křupe mi pod nohama a vozík klouže. Předevčírem se sice Kristýnka poprvé sama postavila, ale její nohy byly pořád nejisté a slabé. I tak to byl velký úspěch. Měli jsme velkou radost. Sice jsme byli už vyčerpaní a skeptičtí, ale naděje se konečně taky jednou dostala ke slovu.
Dnes si pro mě Sabath i ostatní připravili překvapení. V malém sále za Černou vdovou jsem měl před lidmi přečíst pár svých povídek a básní. Ano, pořád jsem se občas zavřel do pokoje a nechal se unášet svojí fantazií. Měl jsem už tenkrát pocit, že bych měl ty naše příběhy o metalu sepsat. Aby se na naši partu nezapomnělo, aby aspoň někde to krásný i smutný zůstalo zachováno. Samozřejmě, byl jsem mladej, trošku naivní i namyšlenej. Takhle v hospodě, po pár pivech, mé příběhy na kamarády fungovaly. Nikdo mi vlastně neřekl, že je něco špatně, že se někdy moc rozkecávám, že některé věci by šly napsat trošku jinak. Nebo spíš, nejsou mezi běžnými lidmi publikovatelné.
Každý, kdo jde s kůží na trh, se svým způsobem odhaluje. Předkládá kus sebe samého, otevírá svoje nitro. Někdo to pochopí, někdo je naladěn na úplně jiných vlnách. Nikdy jsem se nepovažoval za žádného umělce. Většina věcí, a to jak hudby, tak i psaní, byla spíš legrace, básně pak přetavenou exhibicí, aby mě měly holky rády. Jenže pak mi umřela Kačenka a dva nejlepší kamarádi. Otisklo se to i do mých textů. Vypsal jsem se z toho. A mým kamarádkám i Sabathovi to imponovalo, protože to všechno prožívali se mnou. Kecáme o všem s Kristýnkou a já dostanu trému. Možná i strach. Cože, to jsem fakt slíbil, že budu číst svý nitro před partou ožralejch? Měl jsem sto chutí otočit vozík, zamknout se na několik západů a opít se doma do němoty. Ale sliby se mají plnit.
Vyzvedneme holky, který se hrozně těší a podporují mě. Zdravíme se ve Vdově s kamarády a všichni se ptají, jestli to jsem já, kdo bude dnes veřejně číst, všichni se těší. Musím si dát pivo, pak dvě, abych se u odpovědí usmíval. Přitom je ve mě malá dušička. Žmoulám v rukou desky, vzpomínám, co jsem všechno četl o Bukowském a najednou mám hroznej pocit, že chci utéct. Copak bude někoho vůbec zajímat můj život? Každej přece máme svůj kříž, svý problémy i radosti. Tak proč zrovna moje slova by měla zaujmout? Kristýnka to na mě pozná a mačká mi ruku. Tréma je na mě hodně vidět. Do čeho jsem se to zase navezl?
Nejdřív hrály nějaký dvě kapely, jména si nepamatuji. Vím jen, že zpěvák měl kolem krku červený puntíkovaný šátek (Ferda Mravenec) a přišlo mi to hrozně vtipný. Nějak do mě nejede ani pivo, klepou se mi nohy. První veřejné čtení. Čas neúprosně běží a mě najednou dojde, že tam v sále nebudou sedět jen samí hodní lidé, ale normální dav, složený i z debilů a tupců. Jak na tyhle budou zabírat moje básničky? Dozvím se to záhy. Přede mnou čtou dva mladí kluci, tak nějak v mém věku. Retro Kerouac a Burroughs, alespoň tak mi připadají. Ty vole a nakonec přijde imitace Bukowského. To mě poser, jdu od toho, říkám si v duchu, ale pak vystoupí holčina, která když vejde na pódium, tak vzbudí šum mezi diváky jen svojí postavu. Je hodně poctivě stavěná, velká žena. Ale pak začne číst a já jsem unešen. Má krásnej hlas a to co říká, má hlavu a patu. Podmaní si mě.
Dokážu být taky tak sebejistý a dobrý? Určitě ne. Vždyť ona má potlesk! Lidi jí zobou z ruky. Uff. Najednou stojím před davem a připadám si nahý. Ještě ráno jsem měl všechno promyšlený, připadalo mi jasný jak a co budu mluvit. Ale mám hroznou trému a asi i okno, tak jednám instinktivně. Usednu na vysokou židli, loknu si piva, ale je to spíš kvůli image, než že bych chtěl pít. Hlavou mi ještě probleskne myšlenka, že dobří lidé o sobě nedávají vědět. Ti většinou sedí a jsou spokojení, občas zatleskají, zato nerváků a hlupců je plnej svět. A ti jsou hodně slyšet. Dám se do toho a zpočátku mě to hodně bolí, okřiknou mě, že mluvím potichu. První povídka, o panelech. Padají ze mě slova, nechám se unést, občas dokonce věty ještě víc rozvedu. Ne, takhle nezní Bukowský, to jsem byl fakt já, Smrťák osobně. Vítejte v mém světě, přátelé!
Povídka je krátká, následuje nekonečně dlouhých několik sekund a pak se tleská ve stoje. Rozzářím se. Spadne mi kámen ze srdce. V hledišti vidím samý džínový postavy a ty mě chápou, ví přesně, o čem mluvím. Samy to taky někdy zažily. Čtu dál, o hospodách, o výletech na koncerty, o holkách, o metalových vílách i panenkách. Není to dokonalý, ale je v tom vášeň a nadšení. V mých slovech jsou emoce. Nechávám se unést, vidím, jak mi v předních řadách visí na rtech. Jsem nadšený, že si dovolím i pár vtípků mezi povídkami. Pak Jana zakřičí do davu, abych přednesl nějaký svý básně. Jak jsem v euforii, tak jich pár hodím do placu. Fungují. Nevím proč, sám bych řekl, že nebudou, osobně básně nemám moc rád, ale lidé reagují. Hlavně teda slečny. Ty vole, splněnej sen!
Asi bylo dobře, že mi byl sražen hřebínek zrovna v tomhle věku. Že jsem si tím prošel. V davu nebyli jen metalisti a známí, ale také přišlo pár ožralých tupců. Měl jsem to očekávat. Ale bylo to moje první čtení a byl jsem mladej a naivní. Přes všechny sračky světa, který jsem nedávno zažil, tak jsem pořád ještě trošku věřil v lidskou slušnost a dobrotu. Ale jak dobře všichni víme, jsou mezi námi tací, kteří rádi jedovatě plivou kolem sebe. Sami jsou sráči, kteří by nikdy neměli na to, jít s kůží na trh, odhalit se, ale umí křičet z davu. Ze tmy. Mě se to bohužel stalo ve chvíli, kdy jsem četl báseň o Kačence. Měl jsem slzy na krajíčku, víte, člověk když se k tomu vracel, tak jsem si všechno znovu prožíval. Pořád mě to bolelo.
"Tak tys ji jako zabil, ty sráči?": ozvalo se ze tmy a já utichl. Veškerá radost z toho, že zde mohu číst, byla pryč. Stačilo jedno rýpnutí, neomalený výkřik a všechno bylo fuč, rozplynulo se. Cvaklo mi v hlavě a běžel jsem směrem, odkud se ten hnus ozval. Seděli tam tři puberťáci, takový ty nevycválaný hovada, ze kterých nikdy nic nebude - vymaštěnci. Byl jsem naštvaný, měl jsem pocit, že jsem před chvílí stál odhalený na dřeň před davem, že jsem jim dával kus sebe samého a oni mě sundali na zem hodně nechutným způsobem. "Cos to řekl?": skočil jsem mezi ně a popadl prvního pod krkem. Jo, strejda Bukowskej by ze mě asi měl radost. Strhla se mela, ve které jsem dlouho vedl. Měl jsem v sobě totiž velkej vztek.
Doslova jsem kluky vykopal ze sálu. Roztrhli mi sice triko a krvácel jsem ze rtu, ale na pódiu mě čekal potlesk. Dal jsem už jen pár dalších básní a najednou se cítil hrozně vyčerpanej. Začal jsem v tu chvíli obdivovat všechny dobrý herce, muzikanty i všechny ostatní, kteří dělají svoji práci srdcem. Přišla mi dokonce poděkovat dívka, co četla přede mnou. Seděl jsem v koutě a plácal si rukou s příchozími. Byl jsem hrozně rád, že mé povídky o kamarádech fungovaly, ale bylo to naposled, kdy jsem četl veřejně nějaké básně. Přeci jen, jsou až moc intimní. Bolí. Přijde za mnou Sabath, poplácá mě po ramenou a pro mě je to největší vyznamenání. Jen lituji, že tu není Venca, hergot kámo, zrovna tebe bych chtěl u svého úspěchu mít.
Vylezeme do mrazu, jdeme domů dřív, Kristýnku bolí nohy. Kamarádi mi pomohou vynést vozík a poděkují za hezký večer. Vy volové, taky díky moc. Lepší publikum jsem si nemohl přát. Byli jste úžasní, cejtil jsem se jak nějaká hvězda. Krista je taky nadšená a všem říká, že jsem její kluk, hehe. Pak dostanu pořádně do držky. Kousek za rohem na mě čekají ti tři kluci. Odstrčí moji holku stranou, že nabourá vozíkem i nohama do popelnic. Křičí, ať mě nechají. Ale oni do mě buší a mlátí a pak kopou a já jsem nakonec jen v poloze skrčence, aby mě neroztříštili lebku a koule. Vysvobodí mě až obrovskej metalák, co si odskočí chvilku na vzduch a cigáro. Mám vlastně velký štěstí, protože tihle klučinové jsou fakt tupci. Asi by mě domlátili do bezvědomí.
"Hej dobrý? Hele, to si ty, cos tam před chvílí četl, viď?": dává mě do rychtyku obr a skloní se i ke Kristýnce. Vypadá jak nějakej zabiják, ale mluví hlasem, že jej musíte mít rádi. Já v tuhle chvíli rozhodně. Nabídne nám pomoc, stejně už chtěl jít domů. A tak se vydáme na cestu mrazivou Radoučí, přes uspané město, kolem blijících opilců u non-stopů. Dokonce mi pomůže vynést Kristu nahoru do bytu. Jsem mu moc vděčný a pak už jej nikdy nevidím. "Pocem, ukaž, ty zase budeš mít monokla": ošetřuje mě má milá a já dělám, jakože jsem hrdina, ale nejsem, bolí to jako čert. Asi mě zase kopli do žeber, protože sykám a nevím, jak si mám lehnout. A tak jsme dva, co nemůžou spát. Raději si povídáme. Připadám si šíleně utahanej, dobitej po všech stránkách. Rozjitřenej, znovu odhalenej až na dřeň. Venku už svítá, když usnu. Cítím, jak mi čechrá vlasy. V polospánku se těším na další den, až mi má víla na vozíku zase zapaří u kazeťáku. To je pro mě momentálně stejně nejdůležitější.
Čtení naživo pro mě znamenalo hrozně moc a jsem rád, že jsem jej mohl podstoupit. Ověřil jsem si, že ty mý slova na papíře nejsou úplně marný, získal i větší sebejistotu, kterou potřebuje každý, kdo něco tvoří. Jít s kůží na trh není žádná legrace, to vám povím. Ale naučil jsem se větší pokoře. A taky to, že se musím připravit na těch pár debilů, které potkáte všude. Jsou hodně slyšet, na rozdíl od všech hodných, milých, dobrých lidí. Ti když vám zatleskají nebo poplácají po ramenou, tak víte, že nežijete zbytečně. Jsem moc rád, že jsem v životě potkal víc pohodářů, než magorů. Zaplať Satan za to. Opatrujte se a děkuji moc všem svým věrným fanouškům. Dnes je tento příběh věnován vám, moc si vás vážím!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
