Měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl tak skvělé příbuzné. Z poloviny byli Židé a prožili si toho tolik, že je to vyprávění na několik knih. Jako malej kluk jsem měl hrozně rád, když jsme byli na chalupě a vyprávěli mi. Můj strejda, co si prošel několika lágry za obou režimů. Babičky, co za války jedly jen brambory a tuřín. Povídalo se, když jsme přišli ze sáněk, z lyží. V kamnech hořelo a my seděli a poslouchali. Bylo to velmi často smutné, ale takový už život někdy bývá. Své tetičky z Rozvoje jsem měl hrozně rád. Měly velkou vilu se spoustou temných zákoutí. Pokaždé, když jsem tam spal, tak jsem se trošku bál. Vlastnily několik knihoven se svazky, které mě nic moc neříkaly. Připadl jsme si vždycky u nich, jak ve starých časech.
Byl leden a já jim to slíbil. Přivezl jsem v pátek večer Kristýnku k nim a byli jsme ubytováni nahoře pod střechou. Byla tam neskutečná zima, ale v duchnách jsme se zahřáli. Mé tetičky byly dvojčata a prošly si nejdřív Terezínem, aby pak byly poslány do polského lágru. Vybral si je sám doktor Mengele a zkoušel na nich nějaké léky. Byly to malý holky, vyděšený, bez mámy. Prošly si transportem, viděly věci, na které by se nemělo zapomínat. Tolik nakumulovaného zla se totiž pohromadě jen tak nevidí. Dostali jsme koláče, sedělo se a povídalo. Tetky byly rády, že tu někoho mají, já jim říkal pomněnky moje, ani nevím proč, asi že je měly tak rády. Samy nemohly mít děti, o to se už doktor Mengele postaral, přitom děti tolik milovaly. Každý rok v létě se jim taky na 14 dní vracely boláky, které jim obsypaly celé tělo. Nikdo nevěděl, co s tím, tak dostávaly jen utišující léky a trpěly jako zvířata. Už to snášely hůř a hůř.
Nevím koho to vlastně napadlo, možná se chtěly jen s určitými částmi svého života vyrovnat nebo třeba jen obnovit vzpomínky, to já nevím, ale slíbil jsem jim, že je vezmu do Terezína. Ještě ráno, když jsem vstával, tak jsem netušil, že se bude jednat o jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Staří lidé cestování samozřejmě prožívají, tak jsem čekal s nastartovaným autem půjčeným od Jany snad půl hodiny. Klasika. Musely být svačinky, pití, přece nebudeme něco kupovat, všechno je tak drahé. Obě tetičky byly učitelky, vzdělaný a moudrý ženský, ale to víte, peněz moc nebylo. Měly třeba vždycky slepici Rebeku, která snášela vejce, ale nikdy z ní neudělaly polévku, pokaždé dožila svůj slepičí život a já jí pak pochovával na slepičím hřbitově v rohu zahrady. Důvod jsem se dozvěděl až po letech. Když se za války balily do transportu, tak před nimi jeden esesák ustřelil z legrace slepici, kterou měly jako děti rády, hlavu.
Vezmu to přes Bezno, pozdravíme prababičku, ale nechceme se moc zdržovat, čeká nás ještě spousta kilometrů a zážitků. Jedeme skrz Mělník, zastavím na chvilku na soutoku řek Vltavy a Labe, stojíme tam nahoře nad vinicemi a tetičky začínají snít. To víte, taky měly své vztahy, své nápadníky, kamarády, ale všechno nakonec ztroskotalo. Nikdo nechtěl žít se ženskýma, co nemohou mít děti. Taky se jim samozřejmě celý život vracely noční můry o týrání, o bičování, o mrtvolách, naskládaných na hromadě. O zimě, nekonečném chladu a tahání kamení. O tom a o mnohém jiném začnou vyprávět už v autě. Chvílemi je mi tak blbě, že musím zastavit a jít se nadýchat čerstvého vzduchu. Pořád nedovedu pochopit, jak mohl někdo ubližovat, znásilňovat, dvě tak malý krásný panenky. Měly v načančaných šatičkách tančit ulicemi a smát se na celé kolo, rozdávat radost, jak to jen malý holky umí. Místo toho jím vzali dětství. Vlastně spíš ukradli celej život.
Zastavíme u pevnosti a já jdu dovnitř domluvit návštěvu. Chvilku mi to trvá a stojí mě to nějaké peníze. Paní se nejdřív moc netváří na to, že bychom měli jít bez průvodce dovnitř. Jenže pak vidí naši sestavu s dívkou na vozíku a dvě dámy s barety na hlavách. Pomůžu tetám z auta a jdeme k mrazivému nápisu Arbeit Macht Frei. Už jen ten vstup dovnitř je děsivý. Tety se chytnou za ruce a pak už jsou na několik hodin ve svém světě a vzpomínkách. Vstoupíme dovnitř a mám najednou pocit, že mi někdo dupl na prsa okovanou botou. Nevím jak je tomu dnes, ale v devadesátých letech byl celý památník hodně syrový. Mohlo se i do místností, kde vězni spali. Dřevěné palandy, nahrubo stlučené. Spousta fotek, u kterých se dámy zastavují, diskutují. Je to všechno hrozně moc smutné.
Vyprávějí, která dozorkyně byla největší svině, jak se i mezi vězni udávalo, jak se kolikrát třeba rozšířily klevety o tom, že skončila válka. Byly to malý děti, které musely zpívat nějaký německý písně, všechno se jim to vracelo, promítalo v hlavách a já měl pocit, že jsem přímo v tom, že kolem je válka a smrt. Tak jsem nejednou viděl dvě postavy, jak na buzerplace hrají znovu divadlo. Ony to všechno znovu a opakovaně prožívaly. Hele, pamatuješ, tady tě tenkrát tak zmlátila jedna paní v uniformě, že si nemohla chodit. Přesto si ráno vstala a šla do práce, musela si. Nosit kameny, jo hele, vždycky pomohl někdo, od koho by to člověk nečekal. Jo, plakaly jsme a chtěly mámu. Jenže ta se nám ztratila a pak už jsme ji nikdy neviděly. Tátu ano, ale jen na chvilku, jestli to teda byl on. Těch hrozných výjevů a vzpomínek bylo tolik, že jsme s Kristýnkou všechno sledovali s úžasem. Bože, tolik bolesti.
Člověk se neubrání tomu, že přemýšlí o lidskosti, o nenávisti, o tom, kde se to v lidech vlastně bere? Jsme fakt jen zvířata? Vlastně, i zvířata chrání své děti nadevše. Jak se povedlo tak zfanatizovat dav? Dá se to všechno vůbec odpustit? Tetičky tu zrovna stojí a vypadá to, že teprve až teď, po tolika letech, se začínají se vším vyrovnávat. Aspoň malinko, trošku. Najednou chápu všechnu tu laskavost a dobrotu, kterou v sobě mají. Tu obrovskou moudrost, lásku i víru. Moc nevím, jak se zachovat, tak jednám instinktivně. Objímám tetičky a pláču jim do šedivých plášťů. A ony, ano, ony konejší mě. Jsem najednou na ně hrozně hrdej a všechny mé problémy mi připadají jako maličkosti. Kolikrát se trápíme, řešíme zbytečnosti, ubíjíme se a jsme malicherní. Přitom to je jen zlomek, kousek toho, co si musely tyhle úžasný dámy prožít.
Snažím se nerušit, ale na tetičky je toho už moc. Moc emocí, už jsou staré a té bolesti a vzpomínek je už příliš. Vylezeme ven a pozvu je na oběd. Tak jdeme, je to hospoda na náměstí, kam prý mohli chodit jen důstojníci. Nepamatuji si úplně všechno, ale jsem rád, že jsem to zažil. Když se totiž přes slzy poprvé usmějí po svíčkové a pivu, spadne mi kámen ze srdce. Ono je něco jiného, když o válce čtete a nebo vidíte film a úplně něco jiného je, když mluvíte s přímými účastníky. Někdy mám pocit, že se na to zapomíná. V devadesátkách se sem tam objevil někdo, kdo popíral holokaust. Mohli jste se setkat s debily, kteří začali mít stejnou dikci a kecy jako ten pán s knírkem, kterej zničil tolika rodinám život. Kurva, lidi nesmí zapomínat! Tohle se už nemůže opakovat. Nebo vy máte sílu na to vzít dvě krásný malý holky od mámy, zničit jim dětství, trápit je hlady, mučit? Dodnes mě dokáží podobní lidé rozčílit doběla.
Tetičky jsou unavené. Dnešek pro ně byl hodně náročný. Vezu je blátivou krajinou a prší se sněhem. Pustím potichu Paradise Lost, tak nějak se mi k celému dni hodí. Zaparkujeme před vilkou a ještě se necháme pozvat na kafe. Když potom musí Kristýnka na záchod, tak ke mě tety přijdou a obejmou mě. Člověk by měl dělat dobré skutky. Vždyť koneckonců, kvůli tomu tady taky jsme ne? Pak už jsou všichni ospalí, tak jen vrátíme auto Janě a jdeme s Kristou plačtivým městem. Dlouho do noci si vyprávíme, nedovedeme si vůbec představit, jak bychom to zvládli. Dokázali bychom být taky tak silní? Od té doby pokaždé, když mě sere celej život, když se kolem dějí špatné věci, tak si na náš výlet do Terezína vzpomenu. Byla to návštěva reálného pekla. Tetičky mi obě zemřely minulý rok, dvě hodiny po sobě. Byly to úžasný ženský. Silný, milý, laskavý. Dnešní příběh je věnován jim, komu taky jinému. Nikdy na vás nezapomenu, pomněnky moje. A děkuji za vše!
Byl leden a já jim to slíbil. Přivezl jsem v pátek večer Kristýnku k nim a byli jsme ubytováni nahoře pod střechou. Byla tam neskutečná zima, ale v duchnách jsme se zahřáli. Mé tetičky byly dvojčata a prošly si nejdřív Terezínem, aby pak byly poslány do polského lágru. Vybral si je sám doktor Mengele a zkoušel na nich nějaké léky. Byly to malý holky, vyděšený, bez mámy. Prošly si transportem, viděly věci, na které by se nemělo zapomínat. Tolik nakumulovaného zla se totiž pohromadě jen tak nevidí. Dostali jsme koláče, sedělo se a povídalo. Tetky byly rády, že tu někoho mají, já jim říkal pomněnky moje, ani nevím proč, asi že je měly tak rády. Samy nemohly mít děti, o to se už doktor Mengele postaral, přitom děti tolik milovaly. Každý rok v létě se jim taky na 14 dní vracely boláky, které jim obsypaly celé tělo. Nikdo nevěděl, co s tím, tak dostávaly jen utišující léky a trpěly jako zvířata. Už to snášely hůř a hůř.
Nevím koho to vlastně napadlo, možná se chtěly jen s určitými částmi svého života vyrovnat nebo třeba jen obnovit vzpomínky, to já nevím, ale slíbil jsem jim, že je vezmu do Terezína. Ještě ráno, když jsem vstával, tak jsem netušil, že se bude jednat o jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Staří lidé cestování samozřejmě prožívají, tak jsem čekal s nastartovaným autem půjčeným od Jany snad půl hodiny. Klasika. Musely být svačinky, pití, přece nebudeme něco kupovat, všechno je tak drahé. Obě tetičky byly učitelky, vzdělaný a moudrý ženský, ale to víte, peněz moc nebylo. Měly třeba vždycky slepici Rebeku, která snášela vejce, ale nikdy z ní neudělaly polévku, pokaždé dožila svůj slepičí život a já jí pak pochovával na slepičím hřbitově v rohu zahrady. Důvod jsem se dozvěděl až po letech. Když se za války balily do transportu, tak před nimi jeden esesák ustřelil z legrace slepici, kterou měly jako děti rády, hlavu.
Vezmu to přes Bezno, pozdravíme prababičku, ale nechceme se moc zdržovat, čeká nás ještě spousta kilometrů a zážitků. Jedeme skrz Mělník, zastavím na chvilku na soutoku řek Vltavy a Labe, stojíme tam nahoře nad vinicemi a tetičky začínají snít. To víte, taky měly své vztahy, své nápadníky, kamarády, ale všechno nakonec ztroskotalo. Nikdo nechtěl žít se ženskýma, co nemohou mít děti. Taky se jim samozřejmě celý život vracely noční můry o týrání, o bičování, o mrtvolách, naskládaných na hromadě. O zimě, nekonečném chladu a tahání kamení. O tom a o mnohém jiném začnou vyprávět už v autě. Chvílemi je mi tak blbě, že musím zastavit a jít se nadýchat čerstvého vzduchu. Pořád nedovedu pochopit, jak mohl někdo ubližovat, znásilňovat, dvě tak malý krásný panenky. Měly v načančaných šatičkách tančit ulicemi a smát se na celé kolo, rozdávat radost, jak to jen malý holky umí. Místo toho jím vzali dětství. Vlastně spíš ukradli celej život.
Zastavíme u pevnosti a já jdu dovnitř domluvit návštěvu. Chvilku mi to trvá a stojí mě to nějaké peníze. Paní se nejdřív moc netváří na to, že bychom měli jít bez průvodce dovnitř. Jenže pak vidí naši sestavu s dívkou na vozíku a dvě dámy s barety na hlavách. Pomůžu tetám z auta a jdeme k mrazivému nápisu Arbeit Macht Frei. Už jen ten vstup dovnitř je děsivý. Tety se chytnou za ruce a pak už jsou na několik hodin ve svém světě a vzpomínkách. Vstoupíme dovnitř a mám najednou pocit, že mi někdo dupl na prsa okovanou botou. Nevím jak je tomu dnes, ale v devadesátých letech byl celý památník hodně syrový. Mohlo se i do místností, kde vězni spali. Dřevěné palandy, nahrubo stlučené. Spousta fotek, u kterých se dámy zastavují, diskutují. Je to všechno hrozně moc smutné.
Vyprávějí, která dozorkyně byla největší svině, jak se i mezi vězni udávalo, jak se kolikrát třeba rozšířily klevety o tom, že skončila válka. Byly to malý děti, které musely zpívat nějaký německý písně, všechno se jim to vracelo, promítalo v hlavách a já měl pocit, že jsem přímo v tom, že kolem je válka a smrt. Tak jsem nejednou viděl dvě postavy, jak na buzerplace hrají znovu divadlo. Ony to všechno znovu a opakovaně prožívaly. Hele, pamatuješ, tady tě tenkrát tak zmlátila jedna paní v uniformě, že si nemohla chodit. Přesto si ráno vstala a šla do práce, musela si. Nosit kameny, jo hele, vždycky pomohl někdo, od koho by to člověk nečekal. Jo, plakaly jsme a chtěly mámu. Jenže ta se nám ztratila a pak už jsme ji nikdy neviděly. Tátu ano, ale jen na chvilku, jestli to teda byl on. Těch hrozných výjevů a vzpomínek bylo tolik, že jsme s Kristýnkou všechno sledovali s úžasem. Bože, tolik bolesti.
Člověk se neubrání tomu, že přemýšlí o lidskosti, o nenávisti, o tom, kde se to v lidech vlastně bere? Jsme fakt jen zvířata? Vlastně, i zvířata chrání své děti nadevše. Jak se povedlo tak zfanatizovat dav? Dá se to všechno vůbec odpustit? Tetičky tu zrovna stojí a vypadá to, že teprve až teď, po tolika letech, se začínají se vším vyrovnávat. Aspoň malinko, trošku. Najednou chápu všechnu tu laskavost a dobrotu, kterou v sobě mají. Tu obrovskou moudrost, lásku i víru. Moc nevím, jak se zachovat, tak jednám instinktivně. Objímám tetičky a pláču jim do šedivých plášťů. A ony, ano, ony konejší mě. Jsem najednou na ně hrozně hrdej a všechny mé problémy mi připadají jako maličkosti. Kolikrát se trápíme, řešíme zbytečnosti, ubíjíme se a jsme malicherní. Přitom to je jen zlomek, kousek toho, co si musely tyhle úžasný dámy prožít.
Snažím se nerušit, ale na tetičky je toho už moc. Moc emocí, už jsou staré a té bolesti a vzpomínek je už příliš. Vylezeme ven a pozvu je na oběd. Tak jdeme, je to hospoda na náměstí, kam prý mohli chodit jen důstojníci. Nepamatuji si úplně všechno, ale jsem rád, že jsem to zažil. Když se totiž přes slzy poprvé usmějí po svíčkové a pivu, spadne mi kámen ze srdce. Ono je něco jiného, když o válce čtete a nebo vidíte film a úplně něco jiného je, když mluvíte s přímými účastníky. Někdy mám pocit, že se na to zapomíná. V devadesátkách se sem tam objevil někdo, kdo popíral holokaust. Mohli jste se setkat s debily, kteří začali mít stejnou dikci a kecy jako ten pán s knírkem, kterej zničil tolika rodinám život. Kurva, lidi nesmí zapomínat! Tohle se už nemůže opakovat. Nebo vy máte sílu na to vzít dvě krásný malý holky od mámy, zničit jim dětství, trápit je hlady, mučit? Dodnes mě dokáží podobní lidé rozčílit doběla.
Tetičky jsou unavené. Dnešek pro ně byl hodně náročný. Vezu je blátivou krajinou a prší se sněhem. Pustím potichu Paradise Lost, tak nějak se mi k celému dni hodí. Zaparkujeme před vilkou a ještě se necháme pozvat na kafe. Když potom musí Kristýnka na záchod, tak ke mě tety přijdou a obejmou mě. Člověk by měl dělat dobré skutky. Vždyť koneckonců, kvůli tomu tady taky jsme ne? Pak už jsou všichni ospalí, tak jen vrátíme auto Janě a jdeme s Kristou plačtivým městem. Dlouho do noci si vyprávíme, nedovedeme si vůbec představit, jak bychom to zvládli. Dokázali bychom být taky tak silní? Od té doby pokaždé, když mě sere celej život, když se kolem dějí špatné věci, tak si na náš výlet do Terezína vzpomenu. Byla to návštěva reálného pekla. Tetičky mi obě zemřely minulý rok, dvě hodiny po sobě. Byly to úžasný ženský. Silný, milý, laskavý. Dnešní příběh je věnován jim, komu taky jinému. Nikdy na vás nezapomenu, pomněnky moje. A děkuji za vše!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
