Příběh dvoustý dvacátý osmý - Můj smutný stín
Do nového roku jsme vstoupili sami dva. Chtěl jsem se vsadit, že se společně uděláme přesně ve chvíli, kdy odbije dvanáctá, ale museli jsme se tak smát, že to nevyšlo. Jedli jsme moje milovaný oříšky a křupky a plánovali o sto šest. Od Hymrů jsme zdrhli kolem osmé s tím, že Kristě není moc dobře. Byla to tak trošku pravda, jak jí nohy pomalinku přicházely k sobě, tak zažívala velké bolesti. Často jsem ji přistihl v kuchyni, jak pláče. Brával jsem jí hlavu do dlaní a trpěl s ní. Jsem moc měkkosrdcatej, babička mi to říkala pořád. Jinak ale bylo všechno v nejlepším pořádku. Dokonce i můj otec byl právě ve fázi - sekám dobrotu. Spát jsme šli až někdy k ránu, pořád jsme si toho měli moc co říct.
Pamatuji si, že mrzlo, byl svátek a všude bylo zavřeno. Vzal jsem brusle a dole na Krásné louce se vylila Jizera, tak jsem byl za krasobruslaře. Pořád jsem padal, Krista se mi smála. Obouchanej jak stoletá hračka. Jednou jsem padl hubou tvrdě na zem a lekl se, koukal na mě v ledu zamrzlý kapr. Nějací kluci hráli hokej a tak jsem se přidal. Jako za dávných časů s Prcalíkem a Kytkou. Já ty kluky pořád viděl před sebou. Jak byli veselí, jak jsme řešili holky, jak metal. Dostal jsem kvůli tomu góla a prckové se mi smáli. Smrťák zase přemýšlí, volala na mě Kristýnka a ihned dodala, ať koukám hrát. Jel jsem sólíčko, hezky tvrdě zavěsil do branky. Nakonec moje mužstvo vyhrálo. Jeden klučina to nemohl unést, hrozně se vztekal. Tak jsme ho zkoulovali. A má to.
Jdeme se ještě projít kolem řeky. Křupe mi pod nohama a najednou řekne Krista pšššt. Zastavím. Ledňáček je krásnej pták. Zrovna loví. Máme obrovský štěstí. Kolem zima jak od Lady, jsme spolu, těšíme se na další společnej život. Všechno se zlepšuje, lidi nás mají rádi. Já jsem ale pořád ostražitej. Vždycky, když jsem se někdy takhle cítil, tak se něco posralo. A to většinou hodně. Jakoby byl někde nahoře fakt bůh, kterej si vždycky řekl: "Tak to ne chlapče, už ses měl moc dlouho dobře, chtělo by to zase trošku utáhnout šrouby, vymačkat z tebe trochu krve." Mé obavy se vyplní ihned jakmile přijdeme domů. Na schodech tam sedí Venca a pláče. Nejdřív ho chci odehnat, ale jak jsem již psal, jsem měkkosrdcatej, nemám na to nervy, ani sílu. Vždyť je to, byl, snad ještě je, pořád kamarád.
Vencu propustili z Bohnic, prý na zkoušku a měl se léčit ambulantně. Taky mu zemřela o vánocích chudák babička. Fakt jsem mu nemohl říct, že ji vlastně utrápil, sám si to pak vyčítal celej život. Hele, byly svátky, naivně jsem si myslel, že už bude všechno v pořádku. On Véna dokonce i dobře vypadal. Byl sice šíleně hubenej, ale to já taky. Pořád dokola se omlouval, plakal, žebronil a já nemohl říct ne. Kristýnka, která mi ještě před chvílí slibovala lásku navěky věků, teď doslova dštila síru. Byla jak papiňák, ona mu nevěřila ani slovo. A měla samozřejmě pravdu. To jsem ale ještě vůbec nevěděl. Začátek byl super. Konečně jsem měl zase kamaráda ve svém věku a bylo mi s ním moc dobře.
Občas se sice zamyslel a mluvil o věcech, ze kterých mi i po letech běhá mráz po zádech, ale to byl úděl asi všech feťáků. Hovořil o opuštěných bytech, o prodejných děvkách, špinavých jehlách, o krádežích, o absolutním dnu. O útěcích z Bohnic, o návratech, kdy se pokaždé několik dnů zmítal v absťáku. Spoustě slov jsem nerozuměl, používal feťáckou hantýrku, ale byl u toho vždycky děsně smutnej. Byl jsem jak vrba a dělal jsem to rád. Občas mě fakt vyděsil a něco si s dovolením nechám fakt pro sebe. Faktem ale je, že jsem před sebou měl člověka, který si díky posranýmu pervitinu zažil svoje. Hledal jsem chyby i u sebe, ale mohl si za všechno úplně sám. To vím ale dneska, když už jsem chlápek ve středním věku. Vždyť já byl tenkrát ještě mládě, všechno pro mě bylo nový.
Chodili jsme teď na procházky ve třech. Venca se postupně učil smát a protože on uměl vždycky krásně mluvit, tak si postupně získal i Kristu. Plány byly velký. Sežene si práci ve škodovce, zrekonstruuje byt po babičce a třeba se zadaří a bude i nějaké to děvče. Na feťáka smělé plány a i když jsem byl už trošku ostražitější, tak mě dokázal zase strhnout. Jako začínající počítačový expert jsem měl slušné peníze, tak jsem prostě opět pomohl. Bylo hezké nás vidět, jak spolu taháme starý věci ven, nový dovnitř, jak malujeme, budujeme. Myslím, že leden byl dobrej měsíc. Sice zase zvedli daně a poplatky a v hospodách se brblalo, ale to mě nějak netrápilo. Zkrátka a jednoduše, můj kamarád mě potřeboval, tak jsem byl k dispozici.
Aby toho nebylo málo, tak se objevila Alenka. Přišla s nějakejma mladšíma metlama k Hymrům a moc ji to slušelo. Jen tak ze sportu jsem ji oslovil, dělal ramena, jo, možná i trošku tokal, ale ve vši slušnosti. Skoro. Navrhl jsme jí procházku. Svolila a byla pěkně šokovaná, když jsme ji vyzvedl já s Kristou a Venca. Po letech mi pak řekla, že si myslela na mě. Ale všechno se schumelilo jinak. Můj kamarád asi někoho potřeboval. Kdo taky ne. Bejt sám je na prdel a oni vedle sebe vypadali fakt krásně. Blbý je, že citům neporučíte. Véna se zase zamiloval a opět do špatné dívky. Alenka byla (a je!) úžasný stvoření. Dodnes si děláme srandu, že se milujeme, akorát nemůžeme, tak je to jen platonický. Nojo, ale já byl zadanej. Venca byl k dispozici a tam jiskra nepřeskočila. Respektive ano, ale jen od něj.
Já tenkrát nevěděl, že feťáka dokážou takovýhle věci tak rozrušit. Možná jsem měl tu výhodu, že mi holky daly na základce tolikrát kopačky, že jsem byl vůči podobnejm věcem imunní. Prostě jsem byl chvilku smutnej, případně se opil a pak šel dál. Ženskejch jsou mraky, stejně jako kluků. Jde jen o to se potkat a sednout si. Václav mi začal o Alence pořád básnit. Jaká je to panenka, ta prdelka, ta pusinka, celá byla k zulíbání. Učila se na zdravotní sestřičku, měla v sobě pečovatelství, ale to zrovna Vence nepotřeboval. Už nás s tím trošku štval, to bylo pořád dokola. Samá Alenka. Už jsem se vytočil a říkám mu, ty vole, proč to hustíš do nás, jí to musíš říct. Buď chlap, kup ji kytku, lahváče, cokoliv, pozvi ji ven. Je to hodná holka, moc hodná.
Zpočátku to vypadalo nadějně. Párkrát si vyšli. Fandil jsem jim. Bylo by super mít za kamarády dvojici. Kristýnka si navíc a Alenkou moc sedly. Pořád se spolu smály, až jsem trošku žárlil. Pak jednou přiběhla Ála sama. A brečela. Ona netušila, že je Venca léčenej feťák. Asi měl jedny ze svých smutných řečí a vyděsil ji. Možná moc tlačil na pilu. Proč? Proč jste se radši nebavili o tom, jestli ještě stojí Metallica za poslech? Proč si ji nejdřív nepolíbil, ona tě měla ráda víš, ale šel z tebe kámo strach. Občas jo, když si se ocitl v těch tvých divných stavech. Najednou to začalo všechno zase stát za vyliž prdel. Chodili ke mě brečet oba dva. Krásná, jemná Alenka i Venca. Bylo to šílený.
Ještě jsme dodělali byt, měl jsem z toho hroznou radost. Šli jsme na pivko, Venca do tý doby vůbec nepil. Říkám mu, tak si jedno dej, neublíží ti. Jenže neskončilo u jednoho. Byly i rumy. Když jsem šel čurinkat na žlab, tak se Venca kýval vedle mě, říkám mu, ať se na ní vybodne, že holek je všude spousta, ale on už měl zase ten divnej pohled. On se chtěl trápit, chtěl, aby ho to znovu bolelo. Jsou takový lidi. Začal být zase smutný z podstaty. Stal se znovu mým temným stínem. Šlo to rychle. Feťáci mají na fet čuch. Tentokrát do toho spadl během několika dní. A bylo to znovu pěkně hnusný. Už s náma nechtěl chodit ven koukat na ledňáčka, už ho nebavilo zase vůbec nic. Hledal jsem ho, chtěl zachránit, ale on už se jen válel s drogou v žilách a hlavou ve sračkách.
Máme dlouhou řeč u namrzlé řeky. Já, Kristýnka i Alenka. Hele, je to blbý, ale musíme mu pomoc (jako vždycky). Ája tenkrát udělala dobrou věc. Moc mi pomohla. Půjčil jsem si od Jany auto, zastavili jsme u Vency před domem a ona mi stiskla ruku. Buď silná, musíš. A děkuji ti moc, víš on býval Venca skvělej kluk. A jednou zase bude. Věřím tomu, i když už jsem asi jedinej. Jsem měkkosrdcatej, bohužel nebo bohudík, pořád je to můj kamarád. Našel bych tisíc důvodů, proč ho poslat do prdele a vybodnout se na něj, ale neudělám to. Nemůžu, vyčítal bych si to do konce života. Otevřel snad po půl hodině. Stačilo pár týdnů a zase z něj byla troska. Už jsme ani nemluvili. Alenka plakala a já mu sbalil. Naložili jsme věci, dojeli do Prahy k léčebně, rozloučili se a můj smutný stín byl ještě víc smutnější než obvykle.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
