Je fakt, že možná jsme někdy pili až moc, ale taky byly dny, kdy jsme byli úplně střízliví. Doma jsem měl sice vždycky pár lahváčů, ale pařili jsme hlavně o víkendech. Dělala to tenkrát celá Boleslav. Dělnický hospody, ve kterých lidé střízlivěli z revoluce a chlastali snad ještě víc než dřív. Potkal jsem za svůj život nepřebernou řadu různých trosek s vymletými zuby, brával jsem svoji princeznu do pajzlů, do kterých ostatní svá děvčata nebrali. O to víc bylo překvapivé, že jsem si ruku naštípl odpoledne cestou z práce, kdy jsem byl čistý jak panna. Možná ty čínský kecky, který se na první led příliš nehodí nebo ty rezavé železné schody, po kterých jsem si zkracoval cestu domů.
Hodil jsem záda a ruku si dal instinktivně pod zadek. Ozvalo se křup a pak už jsem jen řekl do prdele. Vstal jsem a nejvíc mě bolelo někde v oblasti kříže. Vypustil jsem z huby nadávku a nade mnou se ozval smích. Tohle jsem nikdy nepochopil, proč se všichni smějí cizímu neštěstí? Různým pádům, skejťákovi kterej si dá na koule, klukovi, kterej spadne hubou do železného zábradlí? Dobelhal jsem se domů a musel si lehnout. Docela sranda, když se o vás stará vozíčkářka. Pomáhat jsem měl přece já jí a ne aby kolem mě jezdila, pořád se ptala, co mi je a kde mě co bolí. Pak mi našla podlitinu na temeni hlavy, o které jsem vůbec nevěděl. Usnul jsem z důvodu lehkého otřesu mozku a prý jsem vypadal mrtvý.
Probudím se a chci na záchod. Pořád mě bolí víc záda a kedlubna, ale na záchodě zjistím, že mám nateklou ruku a obyčejná hygiena je najednou nadlidský úkol. To jsme dopadli, dva polámaní v jednom bytě. Co budeme dělat? Ty si musíš dojít k doktorovi. Hele, neblbni, já vím, že nesnášíš bílý pláště, ale já tě potřebuju. Tak jsem šel a byl naštvanej. Byl jsem naštvanej ještě víc, když mě dali ruku do gypsu - diagnóza naštípnutá kost. Ordinován mi byl klid na lůžku, nějaký prášky na bolest, který jsem vyhodil hned před nemocnicí do koše. Nikdy jsem je nebral a nesnáším je. Domů se přibelhám jak zmoklá slepice. Problém není se mnou, ale s největším nepřítelem každého vozíčkáře - se schody.
Jak teď budeme chodit ven? O několik dní později, když měla mít večer rehabilitaci, jsem ji zkoušel snést jednou rukou, jenže jsem jí vyklopil v mezipatře a pořád bylo lehčí ji s vypětím sil vytlačit nahoru, než se zkoušet společně zabít cestou dolů. Obyčejný blbý schody byly najednou šílenej problém. Sabath nesměl nic tahat a holky unesly Kristu jen dvě najednou, to už je docela logistika, aby se sešly obě pohromadě. Co teď? Obešel jsem všechny její doktory, vysvětlil problém, ale oni nám řekli, že sanitáři nás rozhodně nikde snášet nebudou. Prosba u sousedů se setkala s nevolí a blbými kecy. Jako bychom byli prašiví. Prokletí. Zase jsme se jednou viděli na přímo s lidskou netečností a bezohledností. Opět jsme zaslechli názor, že postižení by měli být zavření někde v ústavech a ne mezi "normálníma" lidma. Jo kurva, přiznávám, že jsem kvůli tomu jednou brečel jak malej. Vzteky.
Byl jsem tenkrát samozřejmě mladej cucák s dlouhými vlasy a stejně jako dnes k nám měli běžní lidé spoustu předsudků. Prostě jsem nesplňoval jejich představy o mladém úspěšném muži. Měl jsem mít nagelovanou hlavou učesanou dozadu. Košilku, případně tričko s límečkem. Takhle se mě spousta lidí stranila, věděl jsem, že si o mě šeptají bokem. Měli strach z neznámého, potom si přidejte závist, protože já se pořád usmíval. Byl jsem svým způsobem spokojený, že mám svojí Kristýnku, práci, že jsem se konečně vyhrabal ze sraček. Ale podle nich jsme obcovali na hřbitovech a jedli malé děti. Předsudky proti těm, kteří nešli v řadě, nebyli stejní jako ostatní, pořád kolem mě bujely, jako nějaká zlá nemoc.
Potom taky, a to se mi píše fakt hodně špatně, vozíčkářů se štítili. Buď Kristýnka zažívala soucit, často jen předstíraný, ale i posměšky, naschvály a nekonečnou řadu blbých řečí. Člověku to na sebevědomí moc nepřidávalo, kór když třeba mě rodiče vychovávali spíš v tom, že lidi jsou ve své podstatě hodní. Moc jsem to tak momentálně necítil. Tlačil jsem tedy Kristu levou rukou, druhou v sádře popsané logy metalových kapel. Víte, pokaždé, když jsme zažili něco podobného, uzavřeli jsme se do ještě větší ulity. Pouštěli jsme si pak doma nekonečné smyčky skladeb, ve kterých byl úplně stejný vztek a frustrace. Možná to tak mělo být, měli jsme si všechno prožít, abychom byli v budoucnu ještě víc silní.
Nakonec pomohli nejvíc vždycky kolemjdoucí, od kterých byste to nejmíň čekali. Ožralej punkáč, babička věchýtek, partička osmáků jdoucích ze základy a věřící ještě v lepší svět. Chlapi vychovaní indiánkama, znovuzrození skauti, malinký hubeňoučký holčiny, který musely plápolat ve větru. Někdy jsme stáli před domem a doufali, že půjde okolo dobrá duše. Byli jsme jak dva žebráci, kteří se klaní kvůli prokletým schodům. Skláněl jsem hlavu a prosil o alespoň malou kapku soucitu. Málokdy jsem od někoho něco v životě chtěl a pokud ano, tak většinou ne pro sebe. Styděl jsem se a učil se nekonečné pokoře. Často ponížený jsem sledoval sklopené oči padesátníků, kteří si mysleli, že se jedná o nějakou provokaci. Odvrácené tváře, postavy, které dělaly, že neslyší.
Ruka se mi postupně zahojila, srdce už hůře, ale dělal jsem to kvůli jedný krásný holce na vozíku. Stejně, když si to vezmete, co může být někdy problém. Pro nás to bylo pár schodů a lidská netečnost. Muzika potom duněla ještě o několik decibelů hlasitěji, metal byl ještě větší modlou. Někteří okolo již nebyli tolik ortodoxní, mluvili o vývoji, o tom, že chtějí poslouchat i něco jiného. Mnozí si ostříhali vlasy, propadli Nirváně nebo se jen rozplynuli v obyčejných životech. Manželka jim prostě řekla, že by měli konečně dospět, shodit džísky a oni si pak po večerech vzpomínali na krásné časy mládí. Jenže nám pořád někdo stavěl do cesty různé překážky nebo až příliš vysoké schody. A metal byl jediná muzika, která nám dodávala sílu. Nešlo jinak, museli jsme pokračovat v jediné pravé cestě. Prokletí bylo až příliš velké. Muzika do nás byla zarytá tak hluboko. Metal si nevybírá, metal se žije.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)