"Hajdom hajdom tydlidom, Ježucha za dveřmi, Ježucha pod stromem, má milá, já tě večer vezmu svým vobuchem": vymyslím si vánoční popěvek a křičím ho do kroku. Tlačím Kristu po chodníku sněhem. Silničáři, ani uklízecí čety nestíhají. Začíná nám tradiční kolečko po příbuzných a taky první představení mé milé širší rodině. Tetičky na Rozvoji a jejich krémový dort. Rozklepané stařecké ruce, ale taky obrovské úsměvy na tváři. Ženy, co ví své a které vezmou moji holku ihned mezi sebe. Kávička, rumíček, vy jste takoví hezcí, říkají nám od srdce. A protože je mám rád, naštípu jim dříví, poklidím těžké věci, vyházím sníh. Odměnou je mi pohlazení po tváři. Jako bych byl pořád malej Kuba, co má znovu rozbitá kolena i brýle. Vzpomínky a odcházíme vyzdobenou Boleslaví směr hospoda U Hymrů.
Je to takový náš zvyk a obyčej. Každý nějaký máme. Přebíráme je z rodiny. Nadávám do jedné výlohy, letos se nějak rozmohli staří vousatí pánové v červeném a sobí spřežení. Ne, to není děda Mráz, to je Santa Klaus. Jenže víte, my jsme sice šíleně tvrdí metalisti, co poslouchají jen zaručeně temné skladby, ale když vidíme jesličky a Ježíška, tak stejně roztajeme. Máme to v sobě a je to tak správně. Kristýnka mívala krásné vánoce s babičkou a u nás se na zvyky taky hodně trpělo. Vezmeme to zadem, omluvím se a na chvilku se zastavím na hrobě Kačenky. Odříkám polohlasně pozdravy od celé party, trošku vypadám jako blázen, ale nejsem sám, i přes tmu je na hřbitově plno.
Miluji přechody mezi zimou a vyhřátou hospodou. Jsou tu už všichni. Holky se domluvily spolu a upletly pro všechny červený šály. Každému jednu, s vyšitými oblíbenými logy kapel. Jsem dojatý, muselo jim to dát hrozný práce. Pije se rum, vzpomíná a probírá celý rok. Pro mě byl zase plný velkých změn. Nová holka, pak na vozíčku, nová práce, noví lidé okolo. Taky spousta desek a nahrávek, o kterých jsme ještě nevěděli, že budou jednou legendární. Byl jsem hozený do řeky, která si říká život a několikrát se v ní málem utopil. Jenže teď tu sedíme jak u posledního soudu a hodnotíme co a jak se stalo. Když přijde řada na mě, tak se schoulím do sebe, nerad slyším nahlas slova o soukromých věcech, ale děvčátka o mě mluví tak krásně, že jim musím koupit další rundu.
Zbyl jsem tu se Sabathem samotný kluk a tak jsem středem pozornosti. Jako je fakt, že si to neskutečně užívám, kdo by taky ne, ale ona ta chvála směřuje trošku někam jinam. Hele vole, nechte toho, já vím, že mi chcete udělat radost k vánocům, ale abych nezpychl. Ony si nedají říct, mluví dál, až se začnu červenat. Vždyť nedělám zase nic tak světobornýho. Jen se starám o holku, co mám rád, co miluju, to by přece udělal každej. A jak máme srdce rozjitřená a jak je nám všem spolu dobře, tak se jde ještě k nám. Máme normálně stromek, ozdoby jen z obyčejné slámy, vyndáme dárky a položíme tajně na podlahu. Venku zase sněží a všichni mají lesk v očích. Ha, pryč jsou ty drsný výrazy, pózy a metalové obličeje. Najednou jsme zase všichni malé děti, padne na nás pokora i dobrota a je to šíleně moc hezký.
Mám rád vánoce, protože je klid. Holky pak i po letech vzpomínají, že to byl jeden z nejlepších Štědrých večerů, které zažily. Krista dostane spodní prádlo s krajkami a tak mám radost i já. Jinak tu jsou hlavně a především (jak taky jinak) knihy, vinyly, CD a trika pro každého. Koupím Janě jedno tričko s motivem jejích oblíbených Paradise Lost, ale neodhadnu velikost, tak má obří prsa hrozně moc u sebe a nahoře. Smějeme se tomu, mě je to blbý, ale dostanu tolik pus, jako snad nikdy v životě. Popíjí se, přehrávají jen samé dobré desky a nikomu se nechce domů. Pak Prcalinka vstane, podá nám ruce a my se přidáme. Kazeta dohraje a my jsme pohrouženi hluboko každý v sobě. Sklopím oči a přemýšlím si o svém. Když je zvednu, tak vidím děvčátka, jak všechna dojatá pláčou. Prý je to moc, jo až moc hezký a že nám děkují.
Musíme, je to náš metalový zvyk a obyčej. Oblékáme se mlčky, nabalíme Kristýnku jak pumpu. Jede se. Směr dolů, na sídliště. Vozík mi klouže na ledu, moc nemluvíme. Sídliště plné blikajících světel v oknech. Představuju si, jak si všichni rozbalují dárky. Staříci s bačkorama, fotříci se štětkami na holení a mámy s novou remoskou. Kluci dostanou kopačáky a holky, to nevím, u nás v rodině žádné nebyly. Najednou jsme i my zase malí caparti, kteří se tak strašně moc těšili na Ježíška a vlastně nám to zůstane celý život. Radouč je pod sněhem. Boříme se, občas musím Kristu dokonce nést. Panely jsou bílé a nikdo tu není. Vytáhneme lahváče, dělali jsme to takhle každý rok. S Prcalíkem, s Kytkou, s mými dlaněmi v zadních kapsách džínů Kačenky. Člověk by neměl zapomínat, vánoce k tomu samy vybízejí. Zklidni své kroky, boží tvore, dýchej zhluboka a važ si každého okamžiku. Je úplně jedno, v co a komu věříš, ale rodina a přátelé budou vždycky nejvíc na světě.
Zvedni se a jdi dát pusu svý mámě, řekni fotrovi, že ho máš rád. Co jsme si, to jsme si, teď se společně koukneme aspoň chvilku na hvězdy, budeme se usmívat a čekat na řízky a salát. Protože ten kus žvance je momentálně nejvíc na světě. Mámy se s tím dřely od rána a kdo nedává do cukroví rum, tak ví prd. Babičky, tetičky, děti, bože můj, vždyť jsme všichni kdysi taky tak zářili. Vánoce nejsou vlastně vůbec o dárcích, plných krámech, ale spíš o setkáních, přiopilých tatících, co celej rok dřeli. O bahně i ledu, o hvězdách, o snech, jo, vánoce jsou pro mě vždycky jemnou pavučinou mezi sněním a bděním. Vánoce dojmou i největší tvrďáky, rozpláčou i rozesmějí, vánocům se nemá cenu bránit. Taky cítíte ve vzduchu tu neopakovatelnou vůni? Takhle smrdí láska, přátelé. Za chlapy mluví činy a ženy nás za to mají rády. Tak zvedni prdel a řekni jí, že bez ní nemůžeš žít. Protože je to vole pravda, je to takhle moc krásně zařízený...
Zvedni se a jdi dát pusu svý mámě, řekni fotrovi, že ho máš rád. Co jsme si, to jsme si, teď se společně koukneme aspoň chvilku na hvězdy, budeme se usmívat a čekat na řízky a salát. Protože ten kus žvance je momentálně nejvíc na světě. Mámy se s tím dřely od rána a kdo nedává do cukroví rum, tak ví prd. Babičky, tetičky, děti, bože můj, vždyť jsme všichni kdysi taky tak zářili. Vánoce nejsou vlastně vůbec o dárcích, plných krámech, ale spíš o setkáních, přiopilých tatících, co celej rok dřeli. O bahně i ledu, o hvězdách, o snech, jo, vánoce jsou pro mě vždycky jemnou pavučinou mezi sněním a bděním. Vánoce dojmou i největší tvrďáky, rozpláčou i rozesmějí, vánocům se nemá cenu bránit. Taky cítíte ve vzduchu tu neopakovatelnou vůni? Takhle smrdí láska, přátelé. Za chlapy mluví činy a ženy nás za to mají rády. Tak zvedni prdel a řekni jí, že bez ní nemůžeš žít. Protože je to vole pravda, je to takhle moc krásně zařízený...
Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Nakonec promluvila Kristýnka a byl jsem tomu moc rád. Ona nezažila panely v těch nejlepších letech, ale přesto perfektně vystihla atmosféru. Najednou tu bylo zase živo. Cinkaly lahváče, váleli se zde ožralí metalisti, hrál tu kazeťák a balily se holky. Pamatuješ...těch příběhů, zážitků, vtipů, radosti i problémů bylo tolik. Na několik životů, na mnoho let vyprávění. Jsem hrozně rád, že jsem to všechno zažil. Já vím, občas to bolelo a ta stará kurva smrt úřadovala až příliš často, ale přátelé, jsem hrozně moc rád, že jsem s vámi. Člověk musí žít s tím, co má. Musí bojovat, být silný. A jak se mi tohle všechno promítá v hlavě, tak mě nenapadne nic jiného, než všechny holky obejmout. Potřebují to ony i já.
A zase mi pláčou na džínovou bundu, děkují mi a jsou takový krásně vláčný. Dáme ještě rum a slíbíme si, že za rok vše zopakujeme. Odvedu je do jejich domovů a je už pozdě, když se dostaneme domů. Svíčky voní taveným voskem. Jehličí, pomalu rozmrzající těla. Ruka se mi skoro zahojila, psy nám hlídají rodiče. Pojď ke mě, počkej ještě chvilku. Dojdu se umýt. Málem ze všeho usnu, ale když přijede, tak má na sobě oblečený dárek. Hele, Kristýnko, to by nebyl špatný vánoční metalový zvyk a obyčej, co říkáš. Usměje se a když mi pak usne unavená na prsou, tak přemýšlím o tom, proč na mě vlastně mají vánoce takový vliv. Možná je to zimou, ale spíš lidmi, atmosférou. Aspoň chvilku se snaží být všichni hodnější, lepší, příjemnější. Ne, nemyslím tím teď uřvaný rolničky v obchodě, ale svý kamarády, rodinu.
Říká se nebo mi to aspoň rodiče vždycky tvrdili, že co se mi bude zdát na Štědrý večer, tak se taky splní. Něco na tom bude. Zdá se mi o Kristýnce, jak běží rozkvetlou loukou na chalupě. Kolem ní štěkají psi a ona mi splní jednu erotickou představu. Svlékne se do naha a lehne si do trávy. Voní létem a kroutí přede mnou pořád prdelkou. Asi se mi zdá sen moc hlasitě, protože se několikrát probudím. Pak slyším nějaký divný zvuk. Hergot, proč mi kazíte tak krásné snění? Dole pod okny stojí holky a křičí na nás, ať přestaneme šukat a ať zvedneme prdele a jdeme ven. Mají sáňky a smějí se na celé kolo. Pozveme je nahoru, nakrmíme starých chlebem (nějak jsme ve všem tom shonu zapomněli na večeři) a rumem. Když se potom zdržím chvilku u stromu a čůrám do sněhu svoje jméno, tak je vidím před sebou. Jo, hergot, pro tohle stojí za to žít. Hezké vánoce všem!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
