Klepu se zimou a pořád si nemůžu vzpomenout, co je realita a co byl jen sen. Jo, včera jsme se děsně opili, měl jsem radost, že mě nedostala do svých spárů armáda. Povedlo se a tak se slavila zase jednou svoboda. Předváděl jsem zelený mozky, parodoval je, byl s chutí a rád středem pozornosti. Já a mý prdelky, kozatý komando. Vlastně by to měl být splněný sen každýho chlapa. Mě osobně však všechno připomínalo nějaký zvláštní sen. Mám rád ženský, asi jako každej normální kluk, ale čeho je moc, toho je příliš. Ono taky, děvčátka nebyla po tom všem, co jsme prožili, úplně v pohodě. Pořád v nás jako nějaké temné stíny hlodaly smrti našich drahých.
Byl jsem vlastně jediný, kdo si našel nový vztah a vydržel mu. Kristýnka sice nebyla klasickou mladou dívkou, která by měla tančit, vznášet se, kroutit zadkem, natřásat se a předvádět, ale měl jsem ji opravdu hrozně moc rád. Víte, my jsme brali ten posranej vozejk jako něco samozřejmýho. Byly těžký situace, jasný, tomu se nevyhnete, ale vše bylo vynahrazeno tím, že jsme si rozuměli. Stěny naší ložnice by mohly vyprávět a to nemluvím jen o muchlování. Bylo to spíš o snech, o víru v budoucnost, o tom, že si dala hlavu na má prsa a povídali jsme si. Včera to ale stejně jako já přehnala s chlastem. Asi mi někde upadla a v noci (to jsem byl ještě jako brok) mě probudila, že ji hrozně bolí záda.
Vlastně to byla dobrá zpráva, protože se pádem a mým přičiněním nějak pochroumala, něco jí ruplo a poprvé po dlouhé době ucítila bolest v nohou. Paradox, co? Být vděční za bolest. Sedím před dveřmi ordinace a modlím se. Vyčítám si, že jsem kretén. Co když jsem ji nějak ublížil. Zase ten chlast, achjo. Vyleze mladá paní doktorka a dívá se na mě divným způsobem, je hodně utahaná, asi náročná noční služba. Je mi jí líto, ale najednou vidím, že se usmívá. To, že Kristýnku začaly bolet nohy je super, protože - konečně něco cítí. Spadne mi kámen ze srdce, i když paní doktorka rovnou dodává, že to je jen začátek, ať si neděláme plané naděje. My ale naději potřebujeme, chceme. Protože i v mých snech občas Kristýnka chodí, směje se. Znáte to, rozkvetlá louka, něco jako malej ráj a vysoká tráva hladí prdelku mé milé.
Boleslavská nemocnice na přelomu devadesátých let byla stále velmi šedivým zařízením. Jenže dneska je také místem, kde se stalo několik zázraků. Respektive dva. Krista ke mě vyjede s brekem a směje se mezi slzy. Najednou jsme jak pískovcové sousoší, až se i oko jedné sestry ustrne a pozve nás na kafe. Jsme asi natolik podivná dvojice, že nám nelze odolat. Metal v hubeném těle, metal na kolečkách. Cítím, jak mi z rukou doslova prýští energie. A to máme zažít ještě jeden zázrak. Dnes mají pustit Sabatha. Ale až odpoledne. Hele, prdelko, co takhle snídaně? Jasně, zvu tě. Jedeme. V autobuse se nám sice snaží jeden neomalený pán zkazit radost debilními dotazy a jedovatostí, ale my jsme jednak už dávno zvyklí a hlavně, dneska jdi do prdele kámo.
30 dkg bramborovýho a a 20 dkg vlašáku. Rohlíky, hezky z papíru. Není na pivko v osm ráno moc brzy? Hele, třeba mě znovu shodíš a já pak vstanu jako Ježíš. Bolí mě nohy, bože to je šílená bolest, já ti mám takovou radost. Koupím rovnou i rumy. Zasloužíme si je. Najednou nám dojde, že je Sabath sám, v rekonvalescenci. Žena ho opustila, jako ostatně každá, byl moc rozervanej, moc rozjitřenej a nebyl stavěnej na obyčejnej život. Taky moc nad vším přemýšlel, moc věci řešil. Jo a navíc pil. To teď nemohl, ale znáte to, stejně mu časem otrne. Abych to shrnul, ani jsme o tom moc nepřemýšleli. Prostě si ho vezmeme zatím k sobě. Když je člověk jedinej, tak musí (zase!).
Vrátíme se domů, už je po nás sháňka. Holky zrovna vstávají. Po bytě nám pobíhají prdelky v kalhotkách, češou se, smějou, řeší ženský věci a já se tak neskutečně těším na Sabatha, to byste nevěřili. Jana s Prcalinkou jdou nakoupit, Mirka se vrátí domů pro synka, už je z ní máma a tak vidí všechno trošku jinak. Prošla tou krásnou proměnou. Prý se staví zítra. Bude večírek na oslavu příjezdu našeho kamaráda z nemocnice. Chceme mu udělat radost a dopadne to asi zase hodně "špatně". Tady nebude místo pro malé dítě. Hrozně se mi na mojí kamarádce líbí, jak se stala s mateřstvím rozumnější, klidnější, rozkvetlejší. Kdybych byl sám, tak by mě hrozně rajcovala a neudržel bych se, dnes už to můžu s klidem říct.
Chlebíčky, koláčky, pivo, rumy, taky spousta dobrot, o kterých jsme věděli, že je má Sabath rád. Když jdeme k nemocnici, opět z nás cítím sílu party, sounáležitost, jsme na jedný lodi. Silní, metaloví. Nasadíme úsměvy a snažíme se na sobě nenechat nic znát, i když poprvé uvidíme Sabatha. Sedí na vozíku (bože další krám do baráku, probleskne mi hlavou) a je šíleně hubený. Je stínem sebe sama. Ale o to teď nejde. Když bylo blbě nám, když jsem byl na dně, byl si tady pro nás. Starší a moudrý, vždy připravený podat pomocnou ruku. Takovej ten rovnej chlap, jak z westernu. Plácneme si na pozdrav a jede se. Když jsme před nemocnicí, tak nás Sabath zastaví, otočí se směrem k budově, ukáže fuck off a poděkuje, že mu zachránili život.
My jsme vám tak šíleně rádi, hrozně šťastní, že jsme zase pohromadě. Našeho kamaráda sice cesta domů vyčerpá, že si musí lehnout, ale spát jde i Kristýnka, tak si sedneme do kuchyně s holkama, pustíme tišeji metal a kecáme, až se nám od hub práší. Někdy kolem sedmý večer už máme naváto a jdu probudit Kristu. Líbám jí, lechtám, jsem nadrženej. Ale odstrčí mě, teď ne. Máme jiný věci na práci. Opláchne se vodou, je najednou čerstvá a má žízeň. Není problém má milá. Asi moc hlučíme, protože se ve dveřích objeví Sabath a říká nám: "Dušinky moje, já vás nemít, tak už to dávno vzdám". A snaží se mít drsný řeči, ale je na něm vidět, jak je šíleně dojatej. My nakonec taky, protože vážení, tý dobroty na světě není zase tolik. Člověk si ji kolikrát neváží, ale to není zrovna náš případ. Já si sednu k Sabathovi a kecáme. Konečně mluvím s někým, kdo je chlap.
Má zakázáno pít, většinu jídla (obzvlášť toho dobrýho), taky se má šetřit. Ale znáte Sabatha. Dejte mi aspoň pivo, to srdce vydrží. Váhám, ale nemám být blbej, tak mu jedno otevřu. Pije pomalu, vychutnává a je vidět, jak je rád, že nás má. Bytem se ozývá spousta štěbetání, chichotu, výbuchů smíchu. Podáme si ruce a Sabath nám poděkuje. Dušinky moje, kamarádi, já už myslel, že to nepřežiju. Rozněžní se, takovým tím chlapským způsobem. Konečně má jiskru v oku a pak mě poprosí, jestli bychom nemohli chvilku kecat o muzice. Vaše přání je mým rozkazem. Najednou jsme zase ta partička puberťáků na panelech, kluci a holky, co řeší pořád dokola, jestli je lepší thrash, death, heavy, doom metal. Probírají se novinky, pořád odbíhám ke kazeťáku. Další pivo, další kapela. Jo, tohle si asi neslyšel, jo, to si byl zrovna po operaci.
Je skoro ráno, tak si jen na chvilku lehneme. Pár hodin spánku, neklidného, pivního, zmateného. Potom zvonek, čerstvé koblížky, Mirka je tady. Objímá Sabatha a malej pohrobek nás všechny probudí. Být tu ještě Venca, tak jsme momentálně nejšťastnější lidi na světě. My jsme vám tak hrozně rádi, že jsme spolu, že se máme, že vůbec jsme, že existujeme. Od tý doby nám Sabath pořád říká Dušinky. Je skvělým společníkem, zároveň taktním, když se chceme s Kristou muchlovat. Pomáhá nám, jak to jen jde, postupně se zotavuje a hledí dopředu. Připomíná starýho psa, kterýho přejelo auto a který se postupně zase postaví na nohy. Dělá velký pokroky, protože má konečně zase chuť žít, bojovat, poslouchat nahlas muziku.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
