Na chalupu jsem jel sám. Říkal jsem tomu nucené práce nebo taky robota. Máma vždycky povolala své syny, aby připravili celý barák na zimu. Hrabal jsem s walkmanem na uších listí, vyvážel septik, přitloukal obložení. Vypnout vodu, obalit igelitem, zakrýt všechno, co by mohlo zmrznout. U oběda se mlčí, nějak si nemáme momentálně co říct. Já bych tedy měl, ale znáte to, matkám se všechno neříká, člověk jim nechce přidělávat starosti. Makám jako o život, abych mohl večer do Boleslavi. Jizerky miluju, ale když si vedle sebe postavím vymrzlou postel na horách a roztouženou Kristýnku, tak je to jasný. Rozloučím se, máma poděkuje za dřinu a už si to peláším směr domov.
Cestou si přemýšlím, toulám se ve vzpomínkách, rovnám si všechno v hlavě. Za Kristou skoro běžím. Otevírám dveře a těším se, jak na ni skočím. Normálně si dopředu představuji polohy, které spolu prožijeme, jak na ní budu hrát jako na hudební nástroj, jak ji budu vzrušovat, aby mi byla po vůli. Představuji si vanu, peřiny, toužím po ní. V mý hlavě se odehrává krásný porno, ale už za dveřmi slyším dívčí smích. Achjo, nic nebude. A to jsem se tak těšil. Jsou tam všechny. Krista, Jana, Prcalinka a dokonce i milé překvapení Mirka, malýho jí někdo hlídá. Stará dobrá pochroumaná parta. Chybí jen Venca, na kterýho se hned stočí řeč. Zítra za ním jedu, vezmu si pivo z lednice a cinknu si s již poměrně ovíněnými panenkami. Moje touha bude muset počkat.
Pije se, je dobrá konstalace hvězd. Vzpomíná se na dobrý koncerty, na Kytku i Prcalíka, na panely. Jako bychom předčasně zestárli, někdo nám ukradl zbytek puberty, kus života. Ale nestěžujeme si, držíme při sobě, kecáme o metalu. Ujmu se role DJ a pouštím jen samé vybrané desky. Nevím, jestli jste někdy pili s partou holek, ale každým dalším douškem mi připadají rozvláčnější, bližší, usměvavější. Pořád se objímáme, jak nějaký Francouzi. Kristě září očička a jak jsme rozjetí, tak někoho napadne, že navštívíme nový klub na sídlišti. Prý tam v sobotu hrají i rock. A slečny projeví chuť tančit. Nikam se mi moc nechce, raději bych byl v posteli s Kristýnkou (a líbal ji na šíji, to se jí přece tak líbí), ale pořád se mezi námi ještě trošku vznáší stín Vency. Když vidím prosebné oči svých kamarádek, tak si povzdychnu a už si to jedeme směr sídliště.
Vezmu si na cestu nějaký to pivko, na tohle byl vozík super. Krista měla na zadní straně takovou brašnu, kam se vešlo přesně pět piv. Ono by se vešlo víc, ale měla tam taky nějaký ty ženský věci, který nosívají dámy normálně v kabelkách. Holky si vzaly na cestu víno a tak si po několika metrech myslím, že jsem králem metalových divoženek. Když jdu čůrat stranou, tak si ze mě dělají srandu, mají už docela naloženo. Ne že by se motaly, ale některý hlášky nejsou publikovatelný. Taky mě pořád líbají a je na nich vidět, že jsou roztoužený. Ocenil bych nějakýho kamaráda, který by se mnou všechna tyto těžká příkoří snášel, smál se se mnou a nesedal si na záchodě.
Do Bunkru se jde dolů po schodech. Snáším Kristu a u mříží potkám kamaráda z karate. Dělá vyhazovače a pustí nás dovnitř zadarmo. Jdu na bar a všude kolem se ozývá duc, duc, duc a do mikrofonu se přetvařuje asi dvacetiletej kluk v pestrobarevný košili. Řeknu všem, že mě to tady sere už teď a že jdu domů. Ale děvčátka jsou už u jednoho stolu a kupují mi na udobřenou pivo. Holky, vždyť jste metal jako já a ani to tady není vtipný. Potvrzuje to plný parket na Michala Davida, jistotu naší oficiální kulturní scény. Všechno je tady drahý, přijde ke mě třeba holka a co prej jí koupím. Řeknu jí, že nic a ona mě pošle do prdele, jsem najednou teplouš a debil. Vůbec nevím, o co jde, ale barman mi prozradí, že to byla nabídka k seznámení.
Nagelovaní kluci se točí kolem holek v blůzkách, pod kterýma mají prsa zvednutá ke krku. Prdelky a pohyby, imitující kopulaci. To je tanec panečku. Jdu si sednout ke Kristě a pořád odháním potencionální tanečníky, co mi chodí za holkama. Říkají, že jsou tu všechny se mnou, že se všema spím a ochraňuju je. Opět se opakuje situace, kdy asi všechny kluky - lovce v klubu, seru. Vůbec se mi tam nelíbí. Pak nám DJ pošle několik skladeb. Čekáme tu už asi hodinu a konečně první muzika, která se aspoň trošku dá. Taková rocková klasika. Holky mě vytáhnou na parket, ale jsem za hrozný dřevo, připadám si trapně, protože tančíme sami. Tak si z toho dělám prdel. Uff, chce to rum.
Jsem zase jinej, divnej a to dokonce víc, než normálně. Někdo mi na záchodech nabízí šňupání a když ho pošlu do prdele, tak je agresivní. Chytnu ho pod krkem a zvednu několik centimetrů nad zem. Jsem na to poslední dobou hodně alergický. Debile! Musím na vzduch. Sednu si na lavičku kousek od klubu. Vyleze nějaká holka. Dlouhý vlasy, je to fakt kobra, chce cigáro. Sama mluví, je už trošku opilá. Jak je krásná, tak jsou její slova prázdná - neustále se opakující příběh princezny, která hledá svého dokonalého prince. Ó, má milá, jak naivní. Nakonec budeš dneska nějakýmu debílkovi kouřit za zastávkou fanfulína. Štve mě, tak jdu zase dovnitř. Pořád uvnitř všechno bliká, nedělá mi to vůbec dobře (připomíná mi všechno jeden velký záchvat padoucnice). Kolem Jany se zase točí nějakej diskofil a je vidět, jak je jí to nepříjemný. Achjo, dneska zase dostanu do držky.
Nedostanu, kluci jsou nějaký vyměklý, ono v těch košilkách a mokasínech vypadají všichni jak pornoherci z gay filmů. Jak piju, tak z toho mám srandu. Drahý pivo, srkám jej v koutku a držím Kristu za ruku. Děvčata už mají dost, tak jdou tančit. Snaží se, moje modrý víly, napodobovat všechny ty kopulační taneční pohyby, které kolem dělají disko princezny. Mají v sobě spoustu energie, hází hlavou, je to zvláštní, nedokonalý. Oproti místním vypadají jako velký samice, už spíš ženský než poupátka. Taky už mají ledacos odžito, odchozeno po pajzlech, klubech a koncertech. A jsou tady nejkrásnější. Aspoň pro mě, protože z nich cítím opravdovost, upřímnost, živočišnost.
Skladba dohraje a DJ si dává přestávku. Už mám fakt dost, tak na další song vlítnu na parket. Já a tři samice. Ukážeme těm sráčům, jak se to má dělat. Hraju si na Hříšnej tanec, kroutím se jak had. Jsem král, zvíře a holky přistoupí na tu bláznivou dominantní hru. Takhle si bere lev lvici, takhle kůň klisnu. Ukazuju svaly, řvu, potřebuju ze sebe všechno dostat. Někde vyhrabali starý Black Sabbath a na ty já nikdy nevydržím v klidu. Jana mi stáhne triko, je to všechno takový živelný, šílený, ožralý. Poslední riff, poslední tón. Padnu ke Kristě a ona mi pošeptá, že mě chce. Mám rozpuštěný vlasy a ukryju ji pod ně. Ochutnáme si navzájem jazyky a ve mě je tolik testosteronu, že bych ho mohl prodávat.
Spí se u nás, holky v kuchyni a já s Kristou máme ještě nějakou práci. Je to hodně divoký, pokousaný, poškrábaný. Mám ji moc rád, miluju ji, vezmu si ji jako velkej samec. Pak mi šeptá do ucha krásná slova, laská mě a usneme jak nějaké sousoší. Hodím si její bezvládný nohy na mé, abych ji zase v noci nezalehl. Zdá se mi o harému, kterému šéfuje Krista. Sedí na křesle místo trůnu a na každej večer mi vybírá jedno děvče. Divoký tmavovlásky, jemný blondýnky, přehlídka krásy, která je jen moje. Prý jsem ze spánku hrozně kecal. Probudí nás tanec kapek na parapetu. Neděle je od slova - jedeme do Bohnic za Vencou.
Posbírat všechny je docela náročné. Obzvlášť Janu nemůžu skoro probudit. Má výčitky. Včera se s Prcalinkou v noci líbala a muchlala, taky nám bouchala na dveře, ať jim prý přijdu ukázat, jakej jsem samec. Smějeme se tomu a ona musí jít zvracet. Jsme otlačení, utahaní, po opici. Ale vlak nepočká. Kupuju všem vyprošťováka v nádražce. Pokaždé, když jedu s Českými dráhami, tak si na ten zvuk pražců vzpomenu. Nekonečné cesty po republice. Smradlavá kupé, mísy, na které se bojíte sednout. Staré vybavení, ale dalo se v nich natáhnout nohy, zabalit svoji milou do svetrů, stát se zase tulákem. Prcalince se zvedne žaludek a pak už nechceme na záchod nikdo.
Hola, hola, Praha volá. Je dneska šedivá, plná mraků a prázdných ulic. Vymotáme se z hlaváku, nasedneme na metro, pak jedem autobusem. Na všechno se musíme zeptat a chvíli si připadáme šíleně ztracení. Jsme tu brzy, návštěvní hodiny jsou až od dvanácti. Zalezeme do takovýho hroznýho pajzlu. Všem říkám pořád dokola, že se mi tady líbí víc než na tý nablejskaný diskotéce. I lidi jsou tady takový normálnější - opilci, dělňasové, párek studentů, každej se žejdlíkem u pusy, usměvavý i takhle po ránu. Už je zase dobře. Dáme utopence, tlačenky, gothaj s cibulí. Trošku se bojíme setkání s Vencou, jsme napnutí, jak na tom bude.
Odvedou nás do nějaké místnosti a tam sedí náš kamarád v teplákách. Je hubenej, bledej, ale usměje se. Mluvím - hodně slov, aby řeč nestála, jak je, snažím se být veselej. Najednou mi poděkuje a řekne mi, že si někdy připadá jako rezavej Ježíš. Vůbec nevíme, o čem mluví. Tak radši kecáme o hudbě, o včerejší pařbě, jak mi tam chyběl, jak jsem potkal krásnou holku, jak jsme tančili, o opicích, o práci, o obyčejným životě, ve kterým on teď není. Mlčí a najednou je blbý trapný ticho. A do toho ticha, mezi ty šedivě bílý zdi, mezi ty ostatní pacienty v hnusných teplácích, mi Venca brečí na ramenou a děkuje, děkuje, děkuje. Pořád je smutnej, i přes ten úsměv. Prý léčba bolí, někdy je mu hodně zle, leze bolestí po zdi, ale pak jsou chvilky, kdy je mu lépe. Mluvil hodně zmateně, na holkách bylo vidět, že už mu moc nevěří, myslí si, že je blázen a ještě ke všemu ztracenej, ale já jsem cítil malou jiskru naděje. Ujistil jsem jej, že kdyby něco potřeboval, jsem tady. Rozloučili jsme se a šli ven.
Bylo to celý hrozně depresivní, smutný, bolestivý. Bylo vidět, že se náš kamarád zmítá ve svým temným světě. Vyvedli nás ven a my si dali před bránou cigáro. Tohle chce pivko, navrhl jsem a holky souhlasily. Šli jsme podél plotu a najednou vidíme na zahradě Vencu, jak sedí na lavičce pod soškou Rezavýho Ježíše. Zrovna zvedal hlavu a měl prázdný pohled. On byl tím Rezavým smutným Ježíšem. Klukem, jehož duše byla pořád ve spárech zlých démonů. Měl jsem sto chutí přeskočit plot, vysvobodit ho a vzít s náma na pivo. Místo toho jsem ochutnal několik mililitrů slané vody ze svých slz. Stáli jsme za tím plotem jak tiché svědomí. Cítil jsem, jak mě doslova pálí u srdce. Venca měl před sebou ještě hodně dlouhou cestu.
Stejná hospoda jako před chvílí. Nálada jak na funuse. Vidět našeho kamaráda takhle trpět jsme zrovna nechtěli. Věděli jsme, že snad jednou bude lépe, ale návštěva nebyla rozhodně příliš pozitivní. Koupil jsem všem rum. Tak na Vencu, drž se! Zase ten déšť, opět nekonečná cesta vlakem. Jsme utahaní, cítíme se opotřebovaní. Odnesu Kristu do vany, musí se zahřát. Na nějaký muchlování nemáme vůbec náladu. Holky nechtějí být samy a jsou najednou hrozně křehký, zranitelný, jsou opravdu jak parcelánový panenky a potřebují obejmout. Ještě včera mi dávaly nemravný návrhy a byly divokými samicemi. Stačilo jedno setkání s Rezavým Ježíšem a jsou z nich úplně jiné bytosti. Ráno jsme se rozešli do práce, každý jiným směrem. Tlačím Kristu šerým městem a připadám si divnej, protože každé ráno, když vstanu, tak odříkám modlitbu za Vencu i Sabatha. Držte se kluci! Jednou musí být dobře.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
