Lampa už dávno lehce ztemněla. Přesto mě její žlutá záře pořád budila. Krista měla zase jeden ze svých těžkých dní. Dlouhá rehabilitace, několik prášků na bolest a tak jsem ji slíbil, že nikam nepůjdeme. Jako asi u každého se u mě život odehrával hlavně o víkendu. Zase začala škola a my se usadili v klasickém rychlém tempu. Stereotyp je na něco dobrý, člověk má alespoň nějaké jistoty, ale také utlumuje, ničí naději. Na pátek jsem se vždycky děsně těšil. Na hospůdku, na kamarády, na pivko, na světlo. Byl jsem nějakej rozhozenej, nemohl jsem spát, jakoby se mezi zdmi pořád ozývaly bolestivé výkřiky mé milé.
Zdály se jí čím dál tím častěji sny, ve kterých tančila. Někdy mluvila po práškách trošku z cesty. Jo, naučil jsem se být samaritánem (no, to je možná moc silné slovo, ale snažil jsem se), dokonce absolvoval jednu ukrutně nudnou večeři s rodinou, kdy byli všichni tak šíleně hodní a ohleduplní, až to nebylo hezký. Zpočátku pohoda, ale každým dalším panákem byl otec trapnější. Někdo by prostě neměl pít. Opice maj bejt veselý. Na žal pijou jenom srabi. Všechno se mi to motá hlavou, Kristýnka si občas povzdechne ze spaní a já jsem hned skoro na nohou. Paní doktorka mi říkala, že mám asi ošetřovatelský syndrom. Nevím, já na podobný řeči docela seru.
Jenže jsem taky někdy potřeboval vypnout. Domluvit se s holkama, aby si udělaly u nás doma dýchánek, koupit jim víno a ožrat na nekonečně způsobů Vencu. Ráno se probudila jako jezulátko. Prášky asi zabraly. Nic ji nebolelo a vedle ní ležel totálně zničený kluk. Chtěla mě, ale nebylo nic. Ono se to nezdá, ale i já jsem musel sem tam odpočívat. A hned, že jestli se mi pořád líbí. Mladá holka, křehoučká a i když působila hrozně silně, tak samozřejmě potřebovala oporu. Nojo, ale je to hrozně těžký, bejt hozenej do vody a plavat. Na chvilku jsem usnul a pak jí dokázal, že ji miluju. Hned byla veselejší.
Zkrátka a jednoduše, vlítnout jsme na to mohli jen když jí bylo dobře. My si těchto chvilek hrozně vážili, ale byly i období, kdy jsme se jen objímali, jestli mi tedy rozumíte. Moc těžko se to vysvětluje, ale bylo tomu tak. Nohám prostě neporučíte, nejde to. Zbytek byl na mě. A to víte, že mě to občas štvalo, že jsem měl představy, že jsem potkával i jiný holky, na kterých bylo vidět, že by s nimi šlo udělat si dobře. Ale byl jsem poučen z minulosti, nějak jsem neměl moc sílu, ani chuť, bál jsem se svědomí. Inu charakter. Nebo blbec, jak mi říkal občas v legraci Venca, kterej každou dívku vyplašil svojí energií a upřímností. Zvláštní věc, která mi vrtá celej život hlavou. Spousta ženských letí na debily, magory a sobce. Hodný, normální kluci se trápěj doma a sní o obyčejným vztahu, do kterýho by dali všechno.
Celou sobotu pršelo a já měl splín. Povolal jsem své kamarádky, aby Kristu rozptýlily. Tak se neožer miláčku a pamatuj na dobré vychování, jestli se na nějakou jen podíváš, přejedu ji vozíkem a natrhnu ji prdel. Polibek na rozloučenou a Venca před domem. Přišel jen pozdravit, jinak měl zádumčivou náladu. Vzpomněl jsem si na sebe, když jsem byl na základce - brejlatý, kostnatý a holky se se mnou bavily jen, když chtěly opsat od šprta úkol. A že prej ať mu řeknu nějakou radu, že on chce mít taky ženu, milovat ji a vyšukat z ní duši. Nojo, kamaráde, těžko se radí. Já ženským nerozumím a nikdy nebudu. Vím jen, že se mi kdysi začalo dařit se jim dostat do kalhotek až ve chvíli, kdy jsem byl jakože nad věcí. Dokud jsem je jen šíleně moc miloval, tak pokaždé utekly.
Jojo, můj vždycky veselý a energií nabitý kamarád byl v prdeli. Všude kolem, na koncertech, po hospodách, se mu před očima míhaly desítky krásných postav, úsměvů, lákalo ho to. Vždycky se uměl seznámit, pokecat a pak taky odradit. Pijeme tedy U Hymrů nejen na nový desky a neprobíráme jen, co za hudbu zrovna posloucháme, ale jak přibývají piva, tak se naše řeč stočí na ženský. Osobně to nemám moc rád, mě takový ty kecy dělňasů, jak je stará blbá a podobně nebaví, ale tohle byl kamarád, který potřeboval pomoc. Byl nějak na dně, dokonce uvažoval o inzerátu. A co tam jako vole napíšeš. Opilý punkáč hledá sexy kozatou blondýnu? Tak to zase prrrrr, já jsem spíš na zadky, na pořádný slovanský prdele.
Prostě byl mladej a měl v sobě spoustu testosteronu. Normální puzení. Někdo vedle od stolu doporučoval Marii, která s náma taky chodila do hospody, byla to super holka, ale taky se prodávala za peníze. S každým dalším rumem to začalo Vencovi vadit míň a míň. Moje řeči o tom, že má nějakou úroveň, přestával vnímat a nebudeme si nic nalhávat, Marie to s klukama uměla. Rozehrála to na něj jak z partesu. Bydlela kousek a Vencovi chyběla stovka. Tak jsem mu blbec doplatil. Smutně se na mě podíval, jakoby se omlouval a odešli. Kolem stolu se začaly vznášet drsný vtípky. Kurvy jsou taky lidi, o tom žádná, ale pro mě to žádnej rajc není. Pro Vencu taky ne, protože utekl. Nechal jí peníze a normálně zdrhnul. Všichni z něj měli prdelky, ale já byl rád. Byl to kámoš a tímhle by u mě klesnul. Já byl slušně vychovanej.
Zajímavej zážitek, ale nic se tím pro Vencu nevyřešilo. Jedno blbý, hodně blbý řešení sedělo vedle nás. Takovej starší metalák, rocker. O kterým se říkalo, že je z Prahy, že to tam zná a šly o něm neskutečný legendy. Měl divnej pohled a uměl krásně mluvit. Asi vycítil, že je můj kamarád zrovna ve sračkách. Přisedl si a nabídl, jestli si nechceme zakouřit. Před hospodou vytáhl jointa a my se za chvilku tlemili jak koně. Nějaká silná tráva, oproti našim několika zkušenostem, jsme asi dřív hulili jen seno. Všechno za nás zaplatil a že prej jestli zajdeme na mejdan k němu. Krásnej byt, uvnitř už to vřelo. Spousta holek, který musel snad někdo vybírat na přehlídce krásy.
Dostali jsme dobrý pití, všechno bylo takový blejskavý, úžasný, dokonalý. Nechal nás svému osudu, děvčata hned kolem nás. Ty vole to je ráj, byli jsme mladý a naivní. Na rovinu, myslíš si Venco, že by po nás dvou šly zrovna tyhle modelky? Asi těžko vole. Mě se tady nelíbí, je to divný. Chci pryč. Udělal jsem tenkrát obrovskou chybu, kterou jsem si potom vyčítal půlku života. Odešel jsem a nechal Vencu ve štychu. Prostě mě to tam sralo, já byl možná v neskutečným stresu, ale pořád nohama na zemi (to jsme pořád ze srandy říkali s Kristou jako děsnej vtip). Já jsem odmítl. Byl jsem silnější. Já je poslal s pervitinem do prdele.
Ne že bych tedy byl nějak osvícenej, v Boleslavi jsme věděli hovno. Možná Pražáci, ale to bylo jen z doslechu. My tak maximálně pivo, sem tam trávu, ale to fakt výjimečně. Věděl jsem, že na diskotékách se občas něco nabízelo, ale my byli na tohle hrozný lopaty. My se tak ožrat v hospodě a poblejt. Pivo a metal, k tomu rum, někdy víc rumu. Ale píchat si něco do žíly? Já z toho měl strach a taky, bylo to už moje druhý setkání s feťáky. Prvním byl ctitel Jany, ale ten už byl dávno mrtvej. Toho jsem viděl až v posledním stádiu, když jsem svoji kamarádku zachraňoval. Mě tyhle lidi vždycky hrozně děsily, ještě v posteli jsem se pořád obracel, ale pak jsem usnul s tím, že si Venca maximálně skočí s nějakou tamní samicí.
Ale dopadlo to úplně jinak. Tenkrát, v ten deštivý zářijový týden, začal Venca brát drogy. My samozřejmě netušili nic, on byl najednou zase veselej, vyprávěl, že jsem neměl odcházet, že tam byl striptýz (což jsem nikdy jako nějakej velkej rajc nebral, ale budiž), spousta jídla, samozřejmě holčina, co se kolem něj začala motat hned po mém odchodu (asi jí můj nasranej ksicht odrazoval). Nestál si tenkrát na zemi kamaráde a netrvalo to dlouho a začalo nás to všechny hrozně bolet. Měl jsem tam být, měl jsem pomoct, možná si měl jít s Marií, pořád lepší hodná kurva, než šílenství, které následovalo potom.
Vždycky, když někdo píše o drogách, tak mluví o divných očích, o jiném chování, ale my jsme nepoznali nic, vůbec nic. Bylo sice zvláštní, že Venca šel vždycky z hospody dřív a byl takovej nadšenej (jak se asi těšil), ale já jsem všude rozhlásil, že má asi konečně holku. Taky nám to tak podával, přistoupili jsme všichni na nekonečný kolotoč lží. Vymýšlel si, jak chodí píchat paničky. Pečlivě mi popisoval, co s nima dělal. Místo toho se válel v rauši někde na posteli. Můj nejlepší žijící kamarád najednou nebyl na dně, svět byl pro něj krásnej a já byl šťastnej, jak jsem mu v hospodě dobře poradil. Úsměvy, spousta energie, kde se v tobě kámo najednou bere tolik energie?
Hodně špatný je, že si člověk spoustu věcí uvědomí až ve chvílích, kdy je dávno pozdě. Nikdo nás na nic neupozornil, k drogám se přistupovalo s takovým tím legračním nadhledem jako k chlastu. Nevěděli jsme nic, možná by nám poradil, poznal to na Vencovi Sabath, ale ten chudák jen koukal rezignovaně do zdi nemocničního pokoje. To jeho obrovský upřímný srdíčko, který zničili kurvy komunistický, nějak nechtělo pracovat. Nosil jsem mu ze srandy pomeranče a pivo. Venca za ním nepřišel ani jednou - ty vole pamatuješ si, jak si mi říkal, že ty seš jinej punkáč, že ty nikdy nic nebudeš brát? To bylo v době, kdy si mi několikrát zachránil život. Teď už si měl svůj svět, ve kterém si nestál na zemi. Už si měl v sobě vetřelce, vlastního démona.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
