Příběh dvoustý desátý - Dobro došli
Když já hrozně miluju, jak na mě vždycky ležíš. Přitulíš se, obejmeš mě, voníš, hoříš, oddychuješ. Máme sladěný dech. Udělal bych teď pro tebe cokoliv na světě. Smrťáku, já mám hrozně ráda tvůj hlas, když jej slyším i z hrudníku, víš co vidím pořád před sebou? Moře! Já tam nikdy nebyla, ale sním o něm. Vykoupat se, cítím normálně tu vůni, spíš si ji teda představuju. Tys jezdil do Chorvatska, Bulharska, Rumunska s rodičema, ale já nebyla nikde. Nemohla si vybrat lepší okamžik, po muchlování bych slíbil všechno na světě. Asi jako každej chlap. Dej mi prosím čas.
Kupónová privatizace ze mě neudělala boháče, jak slibovali, ale investoval jsem do nějakých cihelen na jihu naší republiky. Ty koupila a momentálně likvidovala rakouská konkurence. Nás, ovce, co stáli kdysi ve frontě na kupónové knížky a doufali v kapitalismus, potřebovali vyplatit. Přišel mi domů dopis. Bylo to tak akorát na týden do Chorvatska. Vyrazil jsem do Čedoku, máma tam dlouho dřív pracovala a křepelky, co tam byly dosud, patřily k nejkrásnějším holkám v Boleslavi. Díky známosti a svý ukecanosti jsem dostal slevu jak pro mě, tak pro vozíčkářku.
Hele, jedem. Řekl jsem mezi cigárem a kafem v kuchyni. Cože? Smrťáku, ale já mám plánovanou operaci kolen. Achjo, ihned jsem se zvedl a vyrazil do nemocnice. Paní doktorka mi šla taky na ruku. Musíte mi ale slíbit, že na ní budete dávat pozor, nesmí se přetěžovat. Taková ta klasika, co vám řekne každej doktor, aby se sám chránil, kdyby něco. To vám bylo doma slz a hned holky a cože si vezme s sebou, moře tenkrát byla pro nás velká sláva, pořád to nebylo nic automatickýho, samozřejmýho. Venca slíbil, že pohlídá Brita a já se s ním večer U Hymrů tak opil, že jsem domů málem nedolezl. Pamatuju si, jak seděla v kuchyni, takovej ten vyčítavej pohled. No ale, dnes neřekla ani slovo.
Ráno je mi blbě, ale musím se držet, slíbil jsem, že zajedeme nakupovat. Posadí mě do kavárny u vchodu, mají tam i pivko, tak se láduju a holky mezitím řádí v obchodech. Vybírat oblečky jako fakt nebudu, bývám tak po 20 minutách nervní, mám blbý kecy a to i v případě, když se něco kupuje mě. Ale vydržím a když vidím radost na tváři Kristy, jsem rád, že jsem se nakonec přemohl. I když mě opice hryže za krkem jak rozzuřenej potkan. Celá parta řeší naše Chorvatsko. Už jen pár dní a vyrážíme. Hospůdka před startovním dnem je jen lehká a ráno jsme překvapeni, že všichni přijdou (kromě chudáka Sabatha, který leží se srdcem v nemocnici) ke kulturáku, odkud se odjíždí.
Rodinky, postarší dvojice, elegantní dámy i mladí, kteří vyrůstali za slušňáky, jsou naší partou trošku pohoršeni. Když pak ještě nemůžu dostat Kristýnku do autobusu a musí mi pomoc Venca, vyslechneme si spoustu netaktních poznámek. Obzvláště pánové s rodinkami chtějí být za každou cenu vtipní a mají debilní hlášky na vozík, na moje vlasy a vůbec jsou na přesdržku. Olíbáme se jak kdybychom se už neměli nikdy vidět a hnedle si to šineme někam k Bratislavě. Nevejdou se mi pod sedadlo nohy. Kór, když si ještě jedna paní položí opěradlo přede mnou. Vůbec ji nevadí, že tlačí na nohy i Kristýnce. Ozvu se, ale jen zasyčí. Prosím ji, slibuju ji hory doly, ale je neoblomná. Ona chce mít svoje pohodlí.
Kurva lidi, co to s váma je, to vás fakt ty komouši tak rozsekali? Kam se ztratila normální lidská slušnost, proč jsou všichni pořád tak podráždění. Vždyť jedete k moři, užívat si, za novými zážitky. Jenže oni pořád nadávají, na odpočívadlech, na řidiče, kterej přitom jede jako bůh, na nás, že všude překážíme s vozíkem. Slovo kriplkára slyším mnohokrát, až je mi z toho smutno. O tom, že by mi někdo třeba jen nabídl pomoc, když tahám Kristýnku z autobusu na záchod ani nemluvím. To už vyletí z pumpy dva Rakušáci a hned nabízejí pomoc. Český trubky stojí, kouří opodál a mají blbý kecy.
Sereme na ně, už jsme si dávno zvykli. Šeptáme si radši slova o moři, Kristýnka se těší jako malé dítě na vánoce. Září jí oči, i když je unavená. Cesta je dlouhá, v noci necítím vůbec nohy, taky máme hlad, ale když se konečně ocitneme v serpentinách nad mořem a na prvním ranním slunečném odpočívadle poprvé spatříme tu obrovskou slanou krásu, tak z nás všechno spadne. Maník vedle s ledvinkou kolem pasu a ponožkami v sandálech sice světácky prohodí něco o tom, že když on byl na montáží v Bulharsku...a to tam nebyli s nima žádný kriplové. Sevře se mi pěst v kapse, ale Kristýnka je tak nadšená, že jí to nechci kazit. Tak dám jen bokem hulvátovi pěstí do břicha a jdu dál, přece mám nějakou úroveň, ne?
Ubytováni jsme v úžasném pokoji v Omiši nad zálivem. Dýchne na nás Středomoří, starobylá pevnost i usměvaví lidé. Ani nevybalujeme, musím pelášit i s Kristýnkou na pláž. Kola se boří do písku, ale tlačím, co mi síly stačí. Proč zase pláčeš děvče moje, to ne já, to cihlárny z jihu Čech. Děkuje mi, chvěje se. Není to krásný plnit sny? Mám snad ještě větší radost než ona. Zaparkujeme ve vlnách a normálně v květovaných šatech ji hodím do vody. Prská, je to slaný, Smrťáku. Hodí mi nohy kolem pasu nebo vlastně, hodím si je tam sám. Vlasy se nám propletou, já si samozřejmě ihned zabodnu do nohy ježka, ale vůbec mi to nevadí. Je slaná od vody i od slz. Muchluju ji. Pojď, půjdeme se někam najíst.
Pod olivami, možná je to klišé, ale Chorvati jsou v kavárně - jídelně úžasní. Pryč jsou neustále nasraní Češi, oni si nás hýčkají, mají zkušenosti s německými turisty, umí se chovat, a když vidí, že se k sobě máme, ihned nasadí romantiku. Je to až vtipný, ale Kristýnka je ženská se vším, co k tomu patří, usmívá se, má na tváři takovej ten pozvednutej ret, bože ty oči. Tady bych uměl žít. Ochutnáváme všechny dobroty, pijeme těžký červený víno. Pořád jsme si sice nevybalili, ale nevadí. Jsou přednější věci. Pomalu se stmívá, jsme lehce navátí, ale tak nějak příjemně.
Přijde ke mě číšník a protože neustále obdivuje krásný Kristýnčiny vlasy, tak mi prozradí jednu pláž. Normálně jen tak, na papír mi nakreslí mapku. Zaplatíme, oni nám mávají, jak kdybychom byli z rodiny, servírky mají oči plné stejné touhy. Asi jsme je nakazili, musíme běžet, nejdřív sice trošku zabloudíme, ale najednou se před námi otevře ráj. Vlny třískají o skály, dole je jen malá pláž, nikde nikdo. Pojď, vykoupeme se nazí. Nojo, ale co když někdo přijde? Nebuď srab. A tak jsem měl najednou co do činění s mořskou pannou, která měla místo ploutve zase jen bezvládné nohy. Ale jinak byla v tom pološeru tajemná, hrozně přitažlivá, nikdy na to nezapomenu, pořád slyším i po letech všechna slova, příliv, racky, houkání výletní lodě v dálce, vlny a vlny a ji, vznášející se, jakoby létala, byla sirénou.
Dělal jsem si srandu, teď ti ukážu červenou knihovnu pro metalistky, položím tě do písku a vezmu si tě jako nějakej princ. Místo toho jsem nadržený měl všechno od jemných zrníček, že jsme navzájem dřeli. Nebylo vůbec nic, jen legrace, my ve vodě, na kamenech, na mém tričku Sodom, starým jak metuzalém. Jo, nejsem princ a nikdy nebudu, jsem jen obyčejnej zamilovanej kluk. Nic víc, budu ti muset stačit. Člověk si ve vztazích občas trošku nevěří, žárlí, lehce pochybuje, ale já nemusel. Protože opravdovost a ryzost se pozná, stačí pár obejmutí, člověk to vycítí. Pojď už spát, je mi zima. Zítra je taky den.
Snídaně a pak koupání, výlet a kavárna, pláže a vůně, u moře to vždycky krásně voní, i ty rybářský lodě, co vykládají rybinu na břeh. Protože když vám pan kuchař připraví mořského ďasa, jste na vrcholu blaha. Jiné koření, ale hlavně velká vstřícnost. Navštívil jsem pak za svůj život spousty zemí, viděl moře různých barev i odstínů, ale chorvatské mám tak nějak pořád v srdci. Možná kvůli vzpomínkám, kvůli mému dětství, kvůli té holce na vozíku, která se klepala chladem na molu a párkrát mi málem nezabrzděná sjela do moře. Víno na pláži, procházka ve vlnách. Vozík od soli, oči, bože můj, jenž si na nebesích, ty oči. Dvě studny do duše, dávno vybitý baterie ve walkmanech, nikomu to nevadilo, stále nás všichni zdraví Dobro došli, protože když vidí vlasatýho kluka a holčinu s úsměvem na tváři, tak všichni roztajou.
Jakoby se zase jednou dali dohromady lidé, co jsou na stejné vlně. Malá vinárna, kavárna, jídelna, pivko koupený ve městě jen pro mě, protože já nikdy nebudu vinař, pan domácí, jeho žena, servírky a číšníci. Ne, to nebylo jen takové to profesionální přivítání, oni si nás vzali za své, kecali jsme několikrát dlouho do noci, zapařili, mluvili lámanou češtino - slovenštino - rusko - chorvatskou hatmatilkou. Cítil jsem, že nás mají rádi a my je. Koupil jsem jim na rozloučenou dárky a paní domácí plakala. Pár fotek na památku, napsali jsme si adresy. Bylo jedno, kdo odkud je, život byl krásnej, Kristýnka nadšená a já opálený jak cikán černý. Bylo nám s vámi dobře, děkujeme. Když potkáš dobrého člověka, tak si to zapamatuj, protože ti to pomůže, až kolem tebe bude zase někdo házet žluč.
Cože? Oni se s námi přišli rozloučit? To už jsem byl dojatej i já, drsně tvrdý metalista, ukovaný v boleslavských továrnách. Autobus, první nadávky, letos to prý nebylo ono, špatný jídlo, studený moře, divný lidi. Ufff. Dáme si do walkmanů nějakou hudbu, posloucháme společně, každej na jedno sluchátko. Sice to není ono, ale aspoň nám dýl vydržejí chorvatský baterie. Nechceme slyšet nerváky kolem, my si to užili jako nikdy. Kristýnka má zlatavou kůži. Taky jsem na ní několikrát málem zapomněl, když ležela na dece a já se smál s chorvatskými dívkami ve vinárně. Ještě dlouho nám šumí v uších vlny, špitáme si všechny přisprostle jemné věci, co jsme spolu dělali a je nám moc dobře. Jsme nabití sluncem, uchováváme si energii jak baterie na zimu.
Kulturák v Boleslavi, jako prvního vidím pokuřujícího Vencu. Holky sedí ve stínu a přinesly nám pivko na přivítanou. Běží od toho prosklenýho komunistickýho šílenství a řvou na nás Dobro došli. Musíme dlouho, opravdu dlouho vyprávět. Hele, nebyla to žádná sranda, vyrazit tenkrát starou karosou s vozíkem do Chorvatska, ale co by člověk pro svoji holku neudělal, ne?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
