PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmý - Sváteční metaliště

Příběh dvoustý sedmý - Sváteční metaliště

Měla svátek jeden den přede mnou a dělala z toho skoro zázrak. Přitom se to jen tak přihodilo, možná náhoda, osud, kdo ví. A cože si to přeješ za dárek? Stačí mi rum v hospodě a pak, znáš mě, jedno CD, co ty na to? Hele, Smrťáku a nechceš radši něco na sebe? Ne, díky, to pro mě není důležitý. Dobrá a víš co bych chtěla já? Vyrazit na koncert někam mimo Boleslav, vydat se o víkendu na cestu, zapařit, jako dřív, když jsem ještě chodila. Bylo hrozně těžké odmítnout, protože měla oči hluboké a smutné. 

Měl jsem za sebou všechny zkoušky na nástavbě, kromě jediné. Paní učitelka na ekonomii, kterou jsem v mezidobí mezi svými partnerkami tak vehementně oprašoval, se cítila zneuctěná a podvedená. Při ústním přezkoušení mi řekla, že jsem se teda pěkně vybarvil, píchat kripla místo ní. Zůstal jsem s otevřenou pusou dokořán a poprvé v životě se setkal se šílenstvím zvaným ženská nenávist. V hospodě jsem si pak musel dát panáka a smířit se s tím, že zkoušku budu opakovat v září.

Jinak mi ale odpadla aspoň jedna starost. Měl jsem najednou prázdniny a odpoledne volno. Ulevilo se mi a přemýšlel jsem, jak udělat Kristě radost. Moc mě toho nenapadalo, holky se na nějaký výlet taky moc netvářily a tak jediný, kdo mě zachránil, byl Venca, kterej byl vždycky pro každou špatnost. Serem na Prahu, nechce se mi ani do Hradiště. Liberec, kámo, to je Mekka všech punkáčů, tvrdil mi stále dokola, až jsem jednoho letního večera na terásce podlehl. Začalo se plánovat, teda já a Kristýnka, ono s tím vozíkem nejsou výlety žádná jednoduchá věc, víme? Byl víkend po našich svátcích, peníze jsem měl připravené, Venca básnil o nějakém malém klubu u autobusového nádraží. Cesta nás volala.

"Když se mnou mluvíš, tak by sis mohl aspoň sundat sluchátka a rozhrnout ty pačesy, nevidím ti do ksichtu": zlobil se otec ráno u snídaně. Včera jsme měli malou trapnou oslavu doma. Dárků pár bylo, o tom žádná, ale pak se tatík sežral jak hovado a byl ošklivej. Měl řeč, už si všimnul, že mám holku na vozíku, no, nebylo to nic příjemnýho, poslouchat ho. Mámě jsem řekl o naší cestě a ona hned ať se pořádně obléknu a jestli budeme mít co jíst. S Kristýnkou si rozuměly, dokonce bych řekl, že byly na stejné vlně, taková ta ženská sounáležitost, sranda byla, že moje máma pořád kladla mé dívce na srdce spoustu požadavků, jak se má o mě starat, abych neprochladl, aspoň občas se najedl a podobně. Krista kývala hlavou a byla hrozně ráda, že má dalšího spojence. Ono na rovinu, někdy to se mnou nebylo lehké.

Všechny věci jsme si uložili do brašny na zadní stranu vozíku. Taky jsem si vzal igelitku a do ní pár lahváčů, rum a cigára. Peníze, které mi vnutila máma na jídlo jsem proměnil v jednu krásnou lahev vodky. Metal na uších, vlasy do půli zad, vedle mě kráčel kluk se sichrhajckou v uchu a řetězem od hajzlu kolem pasu. Punk a metal, kamarádi z mokré čtvrti, vtipy létaly vzduchem a já se cítil hrozně silnej. Hej má milá, jsi připravená na pořádnou jízdu? Zářila a vzala si džísku, na který byly už skoro samý deathový kapely. Já vám byl tak hrdej, Na zadní straně vozíku cinkající lahve a plachta Cannibal Corpse. Střídáme se a každej chvilku tlačíme Kristu před sebou, cestou na nádraží závodíme, kdo s ní udělá bláznivější kousek.

Směje se a já si najednou uvědomuju, že všechny "moje" holky se pořád usmívají. Snažím se být vtipnej, i když je mi smutno, někdy je to taková obrana proti sračkám tohohle světa, nadsázka, prdelky. Ono pak nevadí, že mám obličej zmuchlanej jako drahej pes, vyhublou postavu a občas blbý kecy. Tím jak jsem chodil s vozíčkářkou, tak se se mnou začala bavit obrovská spousta krásnejch děvčat. Vlastně ani nevím proč, já byl obyčejnej metal, miloval jsem rock´n´roll, normální kluk, ale stačilo se chvilku nějaké dívat do očí a hned se dala do řeči. Vlastně jsem o něčem podonmým snil celou pubertu, měl u toho vlhký sny, který mohly být realitou, ale nebyly. Já byl doopravdy věrnej, zamilovanej až po uši a bylo to na mě vidět.

Miluju nádražky, ty starý, zaplivaný pajzly, rád tam sedávám v koutku a poslouchám cestující, kteří jedou odněkud někam, mají svůj cíl a směr. Vyslechl jsem stovky alkáčů, pivně rumových básníků, trosek, mániček, trampů, obchoďáků, ale když začal mluvit Venca, šlo všechno stranou. To byl koncert vtipů, hlášek, průpovídek, příběhů, jakoby se Prcalík s Kytkou spojili v jedno a hodili se někam do punku. A pod tou drsně legrační slupkou a tunou chlastu se ukrývalo obrovský srdce. Víte, člověk potká za život podobných lidí jenom pár, často to zpočátku nepozná, někdy je podceňuje, ale když se zadaří, tak si pak vážíte každé společné chvíle a na některé okamžiky vzpomínáte celý život.

Už nám jede vlak. Jsem moc rád, že s námi Venca je. Na vozíčkáře je lepší vždycky dvojice, lépe se pak tahají, zvedají a vůbec je vše jednodušší. Jestliže já bývám občas morous, nevrlý a trošku asi i nepříjemný, tak Véna byl pokaždé ke Kristýnce galantní, jak nějakej šlechtic ze starý doby. Spadl ze mě veškerý splín, těšil jsem se na kapely, který jsem ani moc neznal, ale o to nešlo, tyhle akce na blind bývaly vždycky nejlepší. Paní štíplistková má trošku problém s vozíkem, prý bychom měli platit něco navíc, ty vole jako fakt? Dejte si paní rum a prosím jděte. Šla a mumlala si něco pod začínající knír. 

Trutnovská nádražka je plná trampů, jsou hlasití, utíkají před městem do lesů, jsou jak z jiný doby a planety, liščí ohony, maskáče, cinkající ešusy a čutory. Zdravíme se, máváme na pozdrav a s díky odmítáme pozvání na velkej oheň. My musíme do Liberce, čeká nás punk. Další vlak, další dřina, ale odměnou nám je Kristinčin úsměv, nejkrásnější zvonivý smích na světě. Rum jest dopit, následuje vodka, držet tempo s Vencou moc nejde, občas se mi zvedá kufr. Konečně Liberec, hele, je třetí nádražka za den moc nebo málo? Dáme aspoň jedno, dvě, tři. Ty vole, jsou dvě odpoledne, koncert je od osmi a my jsme nadraní jak pižmoni. Ocenil bych nějaký stín, nejlépe s výhledem na vodu a klídek. 

Hele, prej jede nějaká tramvaj z Liberce do Jablonce. Mě to povídej, trávil jsem zde celý dětství. A tak se nalodíme do vozu MHD. Máme nacamráno a zpíváme nějaký hodně skvělý skladby, které ostatním, jedoucím právě z práce, připadají jako trapné opilecké řvaní. Konečná, vystupovat. K jablonecké přehradě doslova běžíme. Hospůdka kousek od hráze, sázíme do sebe jedno za druhým. Koukám se na pláž, chodí tam místní prdelky. Je to velkej krásnej sen. Až do mě musí Krista kopnout, abych nezíral jak puberťák. Léto, pohoda, rum. Plácneme sebou kousek vedle do stínu jehličnanů. Na chvilku usnu a probudí mě divnej řev. Venca stojí na břehu a mezi zvracením do vody se neskutečně tlemí. Ty vole, ty kapři, to jsou čuráci, oni žerou moje blitky. Jak to slyším, tak se mi zvedne kufr a bleju vedle něj. Krista nám nadává, že jsme hovada, nějaká paní na nás řve, že jsou tu i děti a že to není možný, co se to dneska děje, zlatý komunisti, ty by vás seřezali jak zákon káže, prasata! Potom na nás pošle asi 150 kilovýho tatíka, co nám vyloženě zkazí radost. Vezmeme Kristýnku a zdrháme. V hubách kyselo, ale vysmátý jak řešeta.

Kousek bokem, abychom nikoho nerušili, necháme Kristu v klidu svléknout. Pak ji odneseme do vody a ona se stydí, protože je nahá jak zákon káže. Je jak mořská pana, jen má místo dolní ploutve dvě bezvládné nohy. Je nádherná. Slunce ji svítí do tváře, dělá, pch, pch, to když si občas lokne. No a my jak dvě trubky koukáme, kocháme se a jsme z ní nadšený. Venca mluví o kráse, o ženách, o obyčejný lidský lásce, o kamarádství a ve mě ty slova zůstanou na věky. Nejsme sice ještě úplně střízlivý, to zase ne, ale máme pocit, že nás spojil nějakej kruh, síla, nevím, nedokážu to popsat. Občas se lehce vynoří, to vidíme kousky prsou, je to děsně rajcovní a Venca se trošku ostýchá. Tak mu řeknu ať neblbne, ať tu krásu neruší, že se to nemusí už nikdy opakovat. Potom za ní skočím, olíbám ji celou celičkou. Je šťastná, říká mi to stále dokola. 

Osuším ji, u toho už Venca taktně není a oblékneme se. Jsme jako znovuzrození. Vypálíme si ty překrásný okamžiky do hlav a protože jsme mladý a blbý, tak si jich ještě tolik nevážíme. U cesty rostou maliny. Hodím jí naschvál nějaký za triko, prej tak si je tedy najdi. Chtěl bych ji povalit do trávy, ale nejde to, musíme do Liberce, čeká nás ještě večerní hospoda a koncert. Jede se. U autobusáku se už srocujou punkáči. Samý číro, cvočky, je to trošku jiný než metal, takový syrovější, taky sem tam cítíme toulen. Pár kluků pozná Vencu, poplácají se po ramenou a je to super, protože jsme ihned v tom, kupuju nějaký lahváče, protože správnej punkáč nemá pořád peníze. Tenhle výlet mě stojí šílený prachy, ale nevadí, slavíme naše svátky, ne? 

Klub jest vyzdoben opravdu punkově, první dvě předkapely mi absolutně nic neříkají. Znám jen hlavní smečku - Plexis. Je to neskutečnej nářez, vystoupení má fakt obrovský koule. Tančím nebo spíš poguju v davu, jen občas vykouknu z toho šílenství, abych zkontroloval Kristýnku. Sedí v koutku, kolem ní nějaký punkový holky. Směje se, tak je všechno v nejlepším pořádku. Venca je ve svým živlu, ten kluk je nezničitelnej. Vypráví všem o kaprech, co milujou jeho blitky a je hvězdou večera. Hrozně si to užívá a my všichni s ním. Pak je úplně splavenej a zpocenej venku na betonovým soklu před klubem vtipnej, že se lámeme v pase. Pije se dlouho, nepamatuji si to přesně, ale kalí s náma i někdo z kapely. 

Punkový holky nám řeknou, že nemáme nikam jezdit, že přespíme u nich, jedna má kousek bejvák. Je to spíš starej opuštěnej barák po babičce, načichlej plísní a hnilobou. Vidíme ho z klubu, je to fakt jen pár metrů. Dáme ještě jedno, jo? Tak jo. Konečně vylezeme ven a najednou nikdo nikde není. Je to až děsivý. To vole, co se to děje? Všechno nám dojde až ve chvíli, kdy spatříme první holou hlavu. Zatrne mi. Vrátí se mi veškerý hnusný zážitky s Ámosem z Boleslavi. Cejtím v kostech bitku. Už nám nadávají. Stoupnu si před Kristu a vidím, jak Venca hrdinně bleje v koutě. Tohle dopadne blbě. Řvu, že nejsem punkáč, ale metla, ale dutohlavcům je to jedno.

Mám šílenej strach o Kristu. Biju se jako lev, ale přesila je přesila. Dokopou mě na zem, zmlátí jak pytel slámy. O to ale nejde, kurva, co to děláte. Bolí mě celý tělo, ale zvednu se. Partička hrdinů stojí kolem vozíku a pošťuchuje moje děvče. Hnusný vtipy tupých lidí. Naštvu se a vběhnu mezi ně. Jenže stačí pár ran a zase ležím na zemi. Je tohle konec? Umřu tady a Krista taky? Mám fakt strach, staženou prdel. Bojím se ale hlavně o Kristýnku. Pak se stane něco, co si dodnes nedovedu vysvětlit. Odněkud vyletí Venca a je jako ďábel. Kope kolem sebe, nadává, řve, kouše, je vzteklej, posedlej. Fakt jak magor. Jenže světe div se, zažene partičku hololebců na ústup. Možná je to jen přestalo bavit, nevím, ale jdou pryč. Doplazím se k vozíku. Jsi v pořádku? Mám jen pár modřin a zase jsem si trošku poopravila mínění o lidech, ale ty vypadáš jak kdybys spadl do kombajnu. Dej mi pusu, fuj, jsi od krve.

Venca dojde do bytu punkových holek. Prdel je, že už jsem opravdu dlouho neviděl takhle zásobenou lékárničku, asi zkušenosti nebo kvůli fetu, nevím. Mladý pan Smrťák je opět dobitý jak zákon káže. Říkají nám, že pokaždý, když je punkový koncert, tak přijdou skinheadi. Že si myslely, že to víme, proto bylo všude ticho a prázdno, už si všichni zvykli. Musím se najednou smát, dostanu rum. Válečný veterán, starej bojovník, tak jsem tě Kristýnko zase vyvezl co? Ale ona je šťastná, veselá, je ráda, že mám jen pár ran, co se brzy zahojí. Spíme nebo spíš hekáme v nějakým divným pokoji na kanapi, který smrdí močí. Inu punk.

Ráno jsem rozlámanej až hrůza. Moc děkuju Vencovi, říká mi, že byl sám překvapenej, kde se to v něm vzalo. Taková duše mírná, pohodář a spíš dobrák, než rváč. Máme kocovinu jako trám. Vyprošťováky pomůžou. Dáme u cíga další řeč, tentokrát si ji nechám s dovolením pro sebe, je příliš niterná a osobní. Byla to šílená jízda, jsme rádi, že se nám cestou do Boleslavi nepřihodí nic divného. Odvezeme Kristu, slíbil jsem Vencovi ještě pivko. Tak se olíbáme na brzkou shledanou a už jsme U Hymrů. Domů se dostanu až hodně po půlnoci. Přemýšlím o tom, jak je super mít dobré kamarády, jakej je Venca skvělej kluk. Kristýnka se jen převalí v posteli a zavrní. Jen spi má milá, sváteční metaliště jsme si pěkně užili, co? I když to byl vlastně nakonec pořádnej punk. 
------------------------------------------------------

Je to 14 dní, kdy Venca, poslední z mých kamarádů z devadesátek, zemřel. Jel jsem do Prahy na koncert a v telefonu najednou zpráva, že ho dostihl ve 42 letech infarkt. Zbyla po něm krásná úžasná žena Mařenka a dva skvělý kluci jako buci. Byl jsem požádán, abych sepsal smuteční řeč a přednesl ji na pohřbu v Jablonci. Nejednou jsem si, po několika bezesných nocích, po probrečených hodinách (jo kurva nestydím se za to), uvědomil, jaký byl Venca dobrej a hodnej kluk. Ve vzpomínkách i na pohřbu jsem se to pokusil přednést. S tímhle punkáčem, skvělým tátou i manželem, umřelo i kus mě samého. 

Bez kamarádů nejsme nic. Naše bytí je o vztazích, o vzájemné energii, o přátelství. O nablitých rybnících, o tupých kaprech, co to pak žerou. O chvílích, kdy potřebujete pomoc a váš kamarád je vždy po ruce. Život někdy není spravedlivej, co já si tady mám teď do prdele počít? S kým opravdovým zajdu na pivo? Komu můžu říct úplně všechno? S kým se budu tlemit, až mě bude bolet bránice? Nedivím se, že se ti tleskalo ve stoje a přišlo 150 lidí, nedivím se, že se na pohřbu hráli Motorhead, Plexis, Exploited. Říkali, že prej jsem tu řeč sepsal nádherně, ale kdeže, to psal náš společnej život  - nebo vlastně spíš ty svojí přítomností.

Protože takových lidí, jako si byl ty Venco, se rodí málo. Víš o tom, že jsem si první rok, co jsme se znali, myslel, že si šílenej? Ale to jsme tenkrát byli všichni. Bylo mi obrovskou ctí, zažít s tebou všechny ty akce, hospody, holky, hádky o to, jestli je lepší metal nebo punk. Nezapomenu, na tebe vole fakt nejde zapomenout. Chodil jsem o dovolené po horách a ptal se stále dokola proč? Odpověď není, nenalezl jsem ji, nelze všechno svádět na Boha a osud. Je to hrozně nespravedlivý. Snažím se koukat dopředu, ale vůbec mi to nejde. Je mi smutno a cítím se prázdnej a sám a pak si vzpomenu na jakýkoliv naše společný setkání a směju se jako blázen. Děkuji moc za všechno, děkuji moc za všechny kapry! Kdysi jsme si opilí slíbili, že když se převtělíme, tak se zase určitě potkáme znovu, aby bylo s kým pokecat, s kým žít. Těším se, bude prdel, znáš to, zapaříme? Jen, ty kluku ušatá, doufám, že z nás nebudou kapři, to bych se fakt poblil.  

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html