Prudce se ochladilo a měl jsem nějakej splín. Všechno se opakovalo v nekonečných stereotypních kruzích. Každej den do práce, pořád ty samý ksichty, odpoledne škola, vyzvednou Kristýnku. Občas jsem už nemohl. K tomu ty mraky nízko a já odpočítával minuty na nástěnných hodinách. Už jen chvilku, 10,9,8...víkend! Dneska se na školu vybodnu, zajdu normálně k Hymrům, Jana mi slíbila, že moji milou z nemocnice do hospody doprovodí. První pivo do mě zasyčí jako kdybych měl hrdlo rozžhavený. Je tu jen pár dělňasů a v rohu sedí nějaké černočerné stvoření. Metalový triko, musím si přisednout, tenkrát to bylo automatický.
Konečně se na mě podívala. Měla modrý oči, skoro žádný prsa, ale o to víc hezkej zadek. Řekl jsem čau, ale ona nebyla jako ostatní. Neznal jsem jí, což bylo s podivem, metalový holky jsem znal úplně všechny. Můj zájem byl o to větší. Odkud jsi a co si zač, čarodějnice, zeptám se a ona jen divně kývá hlavou. Asi chce být tajemná. Hej Pavle, dej slečně ruma, nějak nekomunikuje. Konečně se trošku usmála. Dokonce i poděkovala za panáka. Já tě naučím mluvit. Seděla tam dál a mě už přestalo bavit se vtírat, tak jsem si otevřel knížku a čekal, až přijdou holky. Kristýnka sice bolavá, ale veselá, že mě vidí. Kdo to je, zeptá se a já prohodím něco o záhadné neznámé.
Přiznám se, že jsem byl zrovna v období, kdy jsem moc hudební novinky nestíhal. Dokonce mi hrozilo, že dopadnu jako většina "obyčejných metalistů". Že ustrnu ve vývoji, budu si poslouchat jen těch pár desítek alb stále dokola, že už nebudu objevovat nic nového. Protože nebyl čas. Jenže jsem měl Kristýnku a ta mě nenechala "zfotrovatět". Vytáhla ze zadní tašky vozíku nějakej časopis. Jméno si nepamatuji, ale vím, že byl černobílý a tak listovala, říkala nám novinky, dělala si poznámky, co kde a jak si poslechne. Pak se dostala na článek, kde nějaký pomatený kluci v Norsku vypalovali kostely a šlo tam i o nějaký vraždy.
Asi bych tomu nevěnoval pozornost, my se spíš tak opít, udělat trošku bordel a jít od toho. To pro nás byl metal, žádný větší poselství jsme v tom nehledali. Nehledě na to, že jedinej opravdovej blacker, kterýho jsem kdy potkal, tak byl divnej, záhadnej, užíral se sám v sobě a choval jedovatý hady, kteří se mu stali osudnými. Kristýnka sice měla krásnej hlas, ale mě se myšlenky stejně odpoutaly a létaly někde úplně jinde. Měl jsem plnou kedlubnu závěrečných zkoušek na nástavbě. "MAYHEM, jsou to MAYHEM": ozvalo se najednou z rohu a já byl překvapenej, jak silnej ta černokněžnice měla hlas.
"Hele vole, ona fakt mluví": prohodila Jana, která byla jako vždy ostražitá a připravená mě bránit. Neměla ráda nový lidi, byla podezřívavá, už se spálila tolikrát, že nevěřila skoro nikomu. Obzvlášť mladý, blonďatý holce v černým, která měla sexy kukuč. Následovala neskutečná debata. Ostrá, často docela na hraně. O norským black metalu. Byl jsem překvapenej, kolik toho Krista ví a slečna Černá jakbysmet. Vrátil jsem se ze svého výletu do výšin, přistál jsem tvrdě na zemi a už jsem diskutoval o vypalování kostelů. Jako sorry, ale mě je vcelku jedno, kdo čemu jak věří, kvůli tomu bych kostely nevypaloval, ne?
Pustila se do mě, holka modrovoká, nesedávej černočerná u potoka, jak do malýho Jardy. Mluvila o zle, o zasraný církvi (jak kdyby ji fakt někdy někdo ublížil). Byla to asi tak z 85 procent póza jako kráva, ale její argumenty dávaly v mnohém smysl. Možná kdyby za mnou tenkrát přišel nějakej vošklivej kluk, MAYHEM bych si nikdy neposlechl. Jenže ona vyndala nahranou kazetu "De Mysteriis Dom Sathanas" a já se málem posral. Už jen ten zvuk. Bylo to něco úplně jinýho. Hrozně se mi album líbilo, hned napoprvý. Ale musel jsem zachovat dekórum, nějak mi k tomu neštimovaly ty vraždy. Zkrátka a jednoduše, byl jsem vychovanej tak, že mi to hrozně vadilo.
Menší problém byl se dvěmi věcmi. Za prvé si začala Kristýnka s černokněžnicí nějak rozumět. A za druhé, těch několik poslechů MAYHEM, který jsem absolvoval, mě fascinovalo. Bylo to zase něco fakt odlišnýho, v tý hudbě bylo obrovský množství chladu, špíny, a ano, zloby. Býval jsem v té době, jak jsem psal v úvodu, poměrně apatický, zničený. Těšil jsem se na prázdniny, protože mi vypadne aspoň jedna povinnost. Holky se pěkně rozjely, nakonec slečna v černém spala dokonce u nás. Moc toho o sobě neřekla, ale vím, že když se převlékala, tak měla pořezané nohy a ruce. Vyděsil jsem se, já tohle neznal, já jsem na tohle chlap a normální srab. A mám se hrozně rád, ehm, já bych do sebe neříz, vždyť to musí bolet. Koukla na mě tím svým kukučem, v něm obrovskej smutek a k tomu dodala, že to nemůžu pochopit.
Ráno najdu na záchodě krev. Ty vole, já ti do ničeho mluvit nebudu, je to tvoje tělo, ale proč se taková kočka takhle blbě hyzdí (podívaj na Kristýnku, co by dala za to, kdyby bolest nezažívala). Začala mít takový ty black metalový kecy, o Satanovi, o zbytečnosti lidskýho rodu a tak. Řekl jsem ji, že je magor, poslala mě do prdele. Pak vypadla a zbyl po ní jen divnej pocit a ta krev, kterou jsem musel utřít. Seděli jsme chvilku s Kristou, kecali o tý máklý holce a slíbili si, že my teda nějaký vrahy poslouchat nebudeme. Máme snad pravidla, jsme lidi a tak. Šel jsme hned v pondělí do školy na zkoušky z češtiny. Dostal jsem za úkol napsat esej o tom, jaké je to v dnešní době být mladý. Tak jsem si sedl a hodil vše na papír. Psal jsem pravdu a dostal za jedna. Kecat by mi pořád šlo.
Další zkoušky měly být až ta týden a já svůj slib nedodržel. Chorvat mi sehnal, dokonce nějak pod rukou, originál kazetu. Stála mě šílený peníze, vím, že to bylo všechno takový jakože tajný, byl v tom punc rebelie a šílenství. Nasadil jsem hned sluchátka a totálně se odpálil. První poslechy probíhaly tak, že jsem se toulal městem, normálně zase zašel pod Mírákem na hřbitov a sedl si na hřbitovní zeď. Automaticky, nevěděl jsem o sobě. Kazetu jsem ale před Kristýnkou schovával a měl výčitky, že jí lžu. Víte, a to já fakt neumím vůbec lhát, kdybych měl, tak se začnu červenat, zadrhávat, Krista mi vždycky říkala, že jsem legrační, když už jsem nějakou tu milosrdnou lež zkoušel. Kazetu mi našla, když jela s vozíkem přebírat prádlo a že mi vypere džínový kraťasy.
Styděl jsem se, koktal nějakou omluvu a ona se začala šíleně smát. Nevěděl jsem co říct, tak jsem tam stál jak hromádka neštěstí, jak puberťák přistiženej při onanii. Drcla do mě vozíkem ať uhnu a zvedla ze židle svoje žebradlo. Měla tam úplně stejnou kazetu jako já, jen kopírovanou, prej od Sabatha. Hudba tenkrát zvítězila nad vším ostatním. Já vím, je to svým způsobem divný, celá black metalová filozofie, jeli vůbec nějaká, mi není a nikdy nebude vlastní, na to jsem moc veselej člověk, ale ta hudba byla skvělá. Následovalo odpoledne a večer, kdy se pokojem rozléhali na plné kule MAYHEM a já si pořád dokola říkal, že je kolikrát zvláštní, jak se člověk dostane k nějaké kapele.
Zachvátila nás na nějaký čas černota, norský black metal jsem vzal na milost, ale přesto kdyby mi dal někdo na výběr, tak budu raději poslouchat Venom. Vyzobával jsem si pro sebe jen to, co se mi líbí, hltal informace od Kristýnky, která je měla z první ruky. Přestože to byla pro nás opravdu šokující scéna i muzika, zrodilo se na severu spousta skvělých kapel. Dostalo se k nám samozřejmě také hodně dezinformací, pomluv, fám a nesmyslů. Tak tomu ale bylo a vlastně je i dodnes. Já byl na poslech vždycky hovado, líbí se mi jen něco, i v Norsku se tenkrát vyskytla tuna sraček, které se staly slavnými. To už je ale na vkusu každého metalového soudruha, nemám pravdu?
Černokněžnici jsme občas U Hymrů potkali. Už jsme ji nenechali spát u nás, Krista nechtěla. Já vlastně taky ne, mohla by nás nakazit špatnou náladou, to nechcete. Je ale pravda, že má zásluhu na tom, že jsme díky ní objevili mnoho nových zajímavých kapel. Pak někam zmizela, říkalo se že do pekla, ale byl to spíš vtip. I když, kdo ví? Říkala o sobě, že je Satanova děvka, tak kam taky jinam, žejo. Radši to ani nechci vědět. Stačí, že po ní zůstala jedovatá síra a metal.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
