Měla sen a pokaždé mi visela na rtech, když jsem jí vyprávěl o tom, jak jsme kdysi s Káčou potkali pana Hrabala. A jak známo, člověk by měl mít sny, něco, za čím chce jít, pro co má žít, proč tady na tom světě vůbec bejt. Kristýnka snila polehounku, obyčejně, s takovou tou milou rozvahou lidí, kteří toho prožili už spoustu. Byla opatrná ve svých představách. Třeba teď zrovna měla období, kdy se upnula na to, že bude zase chodit. Pan doktor mi sice na rehabilitaci říkal, ať ji nedávám plané naděje, ale ta možnost tady opravdu je. Naděje umírá poslední, to ví každý malý dítě. A tak mi básnila o tom, jak si vezme minisukni, bude se přede mnou nakrucovat a ukazovat prdýlku. Smál jsem se a byl smutný zároveň. Jak rád bych ti to splnil, kdybys jen věděla.
Plán návštěvy Kerska za Slavnostmi sněženek jsem začal spřádat opatrně. Bez auta (pořád jsem se hrozně bál řídit) žádná sranda, to vám řeknu. Bokem jsem našetřil nějaké peníze, což šlo tedy poměrně těžko, dávalo se bokem zrovna na nový (konečně) elektrický vozík, ale já když si něco umanu, znáte mě. Pension byl v nedalekém Nymburce, který jsem znal jako vlastní boty. Jako jediní neměli problém s holkou na vozíčku. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení, těšil jsem se jak malej kluk a všechno prožíval jak vánoce. Neřekl jsem nikomu vůbec nic. Hýčkal jsem si svoji radost a šíleně se těšil, co Kristýnka na to.
Zasvětil jsem Sabatha a poprosil ho, aby přijel s autem, ze kterého budou řvát na všechny strany CANDLEMASS. Protože všechny holky, co mě kdy milovaly, tak je měly spolu se SAXON hrozně rády. Ráno byla mlha a všechno vypadalo ještě sychravě. Nařídil jsem si budíka a překvapil ji v pološeru. Rozespalá nejdřív vrčela, po včerejších injekcích byla trošku nevrlá. Ale když jsem ji přinesl snídani do postele, jako nějakej bláznivej romantik a řekl ji, že řidič čeká, začala tušit nějakou kulišárnu. Napnutá byla až na nádraží, kde nás dojatý Sabath (říkal mi - ty vole Smrťáku, ty seš tak sladkej, že nebejt na ženský, tak si tě snad vezmu za muže) vysadil a pomohl na perón.
"Chtěl jsem ti splnit sen, o kterém si mi často vyprávěla": řekl jsem do ticha kupé. Pak začal skřípat celý vagón a osobák se vydal směr Nymburk. Plakala, zase plakala a byla naměkko. To je šílenej nápad, vzít holku na vozíku na takovej dlouhej vejlet, víš jak se nadřeš. Jen jsem se usmíval a vychutnával si její radost. Kolem utíkala krajina a já raději místo neustálého dojímání začal citovat kousky děl páně Hrabala. Byli jsme perličkami na dně, pábiteli, Pepinem i všemi ostatními. Poetika se vznášela všude kolem. Paní průvodčí byla milá, slíbila pomoc, až budeme vystupovat. Koukal jsem z okýnka a v odraze špinavého skla viděl tvář Kristýnky. Usmívala se, to mi stačí, to je totiž momentálně nejvíc na světě.
Když opadlo prvotní překvapení, tak mě jako správná ženská trošku plísnila, že se nestihla pořádně upravit, vybrat oblečení, udělat se hezkou. Jenže má milá, já tě mám rád takovou jaká si, víš. Z drsného flákače, metalového rebela a příležitostného opilce byl najednou básník a jemnocitný kluk. Držela mě za ruku a kolem krku jí tepaly žíly. Asi jsem ji opravdu udělal radost. Nymburk, trošku problémů při vystupování, protože někteří lidé jsou zkrátka neomalení, s tím nic neudělám, svět není dokonalej. Počkej, zkusím sehnat taxíka. Tady máš Saxon do uší. Stála tam na peróně a jestli to vůbec jde (mě to tak připadalo), tak se na křesle houpala do rytmu. První paprsky slunce měla ve vlasech a já se zasnil. S Kristýnkou jsem snil pořád.
Život není jenom o snech, ale taky o tvrdé realitě. Ani jeden taxikář nebyl ochoten vzít holku na vozíku. Debilové. Nějak od té doby nemám důvěru k taxikářům a chodím raději pěšky. A tak jsme šli a vlastně i jeli. Podivná dvojice. Hubený metalák tlačící, funící, občas nadávající na všechny, kdo dělají obrubníky, výkopy, náspy. Potil jsem se, přesto přese všechno jsem si zpíval, znovu citoval Hrabala a modlil se, abych už viděl pension. Byl to pro mě výkon, nezastírám, fakt by to už chtělo ten elektrickej vozík. Možná bych mohl dělat gigola a vydělat na něj, nojo, ale tebe by chtěli jen teplometi Smrťáku. Vtipkujeme až ke dveřím starého domu, kde nás s otevřenou náručí očekává paní domácí.
Ihned nás seřve, proč jsme nezavolali, že by poslala manžela. Padly zábrany, potykalo se, pokoj byl krásný a slivovice na uvítanou vynikající. A teď už vás mladý nechám sama, užijte si to tady a kdyby něco, stačí zaťukat nebo zavolat. Poprosím paňmámu ještě o jízdní řád do Kerska, ale to stačí až zítra, dnes si projedeme Nymburk. Na Kristě je vidět, že toho má plný kecky, raději ji odnesu do postele, lehnu si k ní a povídáme si. Usne mi v náručí a tak ji nechám. Sednu si naproti do křesla, naladím Candlemass a dívám se na tu dívku v peřinách. Všechno se spojí v jedno. Hudba, světlo, bílé závěje peřin, povlávající záclony. "Kolik je hodin?": probudí se a hned mi vyčte, proč jsem ji nechal spát.
Nafouknu kola a jede se. Pivovar, kde potkáme pár zajímavých lidí. Mám ten kraj rád, obzvláště, když sedíme na terásce a srkáme pivo. Kolem se jako nějaké víly vznášejí dívky v sukních. Jaro v rozpuku, koukám se po prdelkách, možná trošku moc okatě, protože Kristýnka je najednou smutná, protože ona nemůže. Jsem blbej, tak se omluvím. Trošku se opijeme. Další procházka je pak o hodně veselejší. Dělám brm brm, pozor jedeme! Do kláštera, na náměstí, kolem starých domů, chceš zmrzlinu, kvůli tobě sním i pistáciovou, kterou nemám rád. Dej mi pusu a skončíme u Labe, hele víš, že Nymburku se kdysi říkalo Svinibrod? Motám se z toho všeho jara, pylu i piva a tak když ji pokládám na svoji džínovou bundu, tak mi trošku spadne. Achjo, promiň. Musí jí to hrozně bolet, ale pohladí mě po tváři. Jsem šťastná.
Do pensionu přijdeme až dlouho po půlnoci. U řeky totiž, když koukáte do jemně zčeřených vln, přicházejí zajímavé myšlenky. Šeptáme, miliskujeme se, jak nějaký čerstvě zamilovaný, což teda fakt jsme. Jen s tím rozdílem, že já tenhle vztah beru šíleně vážně, ostatně jako všechny opravdové, které jsem kdy měl. Rozkecám se, mám srdce na dlani, jakoby najednou všechna bolest, kterou jsem do té doby prožil byla už jen v pozadí, jako nějaký vzdálený otisk. Přeruší mě opatrně uprostřed věty, musí na záchod a to jak známo u vozíčkářů není zase taková sranda. Odnesu ji do křoví, málem si vykroutím hlavu, abych byl taktní a otočil se. Pak je jí zima, tak se vrátíme do peřin.
Ráno, je ráno, raníčko, vstávej, třeba budu mít podruhé v životě štěstí a potkáme pana Hrabala. Obrovská snídaně, káva a kouř z Camelek. Klidně se uprav jak chceš, jen mě nech si dát s paní domácí zase pár panáčků pálenky. Má obrovský výstřih a náruč širokou stejně jako srdce. Mám rád bodré slovanské ženy, všechny ty prdelatý maminy, protože mi připomínají moje kořeny, domov, klid, pohodu. Dobré jídlo, pivečko a hlavně moudrost předávaná z generace na generaci. Pro vás a vaši tlačenku bych, má milá paní, šel klidně do války a to jsem na modré knížce!
Autobusák je kokot. Nechce nás vzít do autobusu. Pohádám se. Chci se prát a nebýt Kristýnky, tak mu natrhnu prdel, debilovi. To je tak šíleně ponižující! Kretén. Chlácholí mě, že prej s tím musím počítat, když mám holku na vozíku. Hovno! Já se nedám. Vychladnu až v hospůdce a přemýšlím, jak dál. Smrťáku to ne, nech toho, tak do Kerska prostě nepojedeme. Slíbil jsem to. Jsem chlap, sice hubenej jak látra, ale slib dodržím, kdybych tě tam měl dotlačit. Slyší nás chlápek, co sedí vedle u stolu. V montérkách, s hubou od držkovky. S kofolou a širokým úsměvem. Hele, mladý, abyste si nemysleli, že jsou v Nymburce samý kokoti, já vás do Kerska hodím, je to patriot. Sice mě asi seřve pan šéf, ale na něj seru.
Kristýnka se trošku na oko cuká, nechce dobrodružství podstoupit, ale udělám na ní štěněčí oči, ty na ženský vždycky zabírají. Stará rozhrkaná dodávka nejede víc než osmdesát a je to dobře. Sedím na korbě a řvu jako kráva do větru. Slečna si veze zadek vedle pana řidiče a do mě v pravidelných intervalech naráží vozík. Kurva, to je jízda! Vnutím tomu dobrotisku stovku, aspoň něco, odmítá a přijme, až když se musí sehnout a dostane od Kristýnky pusu na tvář. Hodní lidé existují, ne že ne, jen nejsou tolik vidět, jako magoři. To si musím zapsat za uši.
Roztajeme před Hájenkou. Pivečko jako křen, jsme oba mimo. Doslova. Nikdo nikde, jen my dva, je teplo tak akorát. Dáme si načas, projíždíme se pomalinku, vyprávíme si kousky Hrabalových knih. Kristýnka září, nechám ji mluvit. Je to její den. Její výlet, jednou i její vzpomínky. Tolik pus jsem snad ještě nikdy po sobě nedostal. Pořád děkuje, až ji musím okřiknout, ať si užívá, ať nasává vůni lesa, ať nechá průchod fantazii. Koukám na ní, zamilovaný až po uši, poslouchám melodii jejího hlasu, snažím se jí splnit, co jí na očích vidím. Jdeme ke Hrabalově chatce. Není tam, nemáme štěstí. Tak mu aspoň připijeme na zdraví z lahváčů, které jsme mu přivezli. Možná jsme naivní, možná až moc mladí a příliš sníme, ale pan Bohumil byl pro nás opravdu něco jako bůh.
Jsme znovu v Hájence. Pivo a pivo a gulášek, kterej se rozpadá na jazyku. Slečno nechcete utopence, máme moooc dobrý. Sní toho víc než já a dělá si ze mě srandu, že má výhodu, jak nechodí, že se nemůže motat. Dáváme si mastný pusy a vůbec nám nevadí, že jsme dvě osamocený metalový duše uprostřed světa, který je na nás někdy až moc zlý. Pro tyhle chvíle stojí žít. Obyčejné skvělé pivo, pohoda, klid. Vůně jara i jemné pramínky vlasů, které si pořád dává za uši. Odhalená šíje, jeden z největších rajců ve vesmíru. Nějak neřešíme, jak se dostaneme zpět do Nymburka. Slabší odpadají, my máme hospodu v krvi, natrénováno. Vydržíme do zavíračky, s jednou manželskou dvojicí z Prahy, co tady mají taky chatku a poskytnou nám azyl.
Jsou to intelektuálové a umělci. Z úplně jiných poměrů než my dva, ale mají v sobě přívětivost a dobrotu. Skvěle se s nimi povídá, jen když se jde večer po silnici a Kristýnka potřebuje na záchod (dneska jsi jak koroptev má milá), tak se nějak divně dívají. V chatce pak, když už si myslím, že konečně usnu, tak mě zatahá pán za nohavici. Leknu se, ale přijmu pozvání na panáka. Je mi hloupý odmítnout. Nojo, ale oni po mě chtějí, abych mu pomohl s paní. Kouknu na ní, má nadržený voči samice. Copak o to, jsi hezká, nebejt takovej zásadovej a zamilovanej a bejt to před pár lety, vyšukal bych z tebe duši. Omlouvám se, cukám se a nakonec uteču.
Ráno všichni dělají, jakoby se nic nestalo. Jen já nějak nevím, co říct. Aspoň, že nás odvezou do Nymburka a když se konečně Kristýnce svěřím, tak chvíli přemýšlí a pak začne mít takový ty řeči, že si s ní moc neužiju a že by jí to nevadilo (kecá!), že když je pořád někde po nemocnicích a chápe, že jsem chlap. Naštve mě tak, že skončíme v hádce. Já přijdu se srdcem na jazyku a ty takhle? Nezkoušej na mě ty tvý smutný voči! Až s tebou nebudu chtít chodit, tak přijdu a řeknu to na rovinu, nejsem sráč, to bych si vyprošoval. Ocitáme se v pokoji, který je plný jejího pláče a mých nadávek do vzduchu určených nikomu. Oddechujeme jako po dlouhém běhu. Pojď radši na pivo. Tak jo.
Jsme po skvělém obědě a potkáme dva malý kluky co kreslí sprostý obrázky na asfalt. Poprosím je o křídu a napíšu na záda vozíku Vozíčkáři Kersko. Konečně se na mě Kristýnka usměje, konečně je fajn. Omluvíme se jeden druhému. Protože v hádce se občas říkají ošklivé věci. Vzduch je vyčištěn, zbytek dne je o to víc krásný. Hospůdky s terasou, nějaký pán z Prahy, že prej fotí do časopisu, jestli si nás může vyblejsknout. Slečnu ano, ale mě ne, kazil bych záběry. Kristýnka je najednou za modelku a zase září. Tváří se tajemně a je šíleně sexy. Musím ji vzít k řece, položit na deku, do míst, kam nikdo nechodí. Pak je to už jen o nás. Jsem nahoře a pokaždé když přirazím a prohnu se v zádech, tak mi do očí zazáří nápis Vozíčkáři Kersko.
Nechtělo se nám pryč, Nymbursko pro nás bylo něco jako takový malý ráj. V knihkupectví na náměstí měli povídky od Hrabala, které jsme neznali. Koupím je, podepíšu a dodám i pár nesmělých veršů. Jsou o jednom mladém thrasherovi a o holce, co má ráda Candlemass a Saxon. Jsou o Vozíčkářích Kersko, o jaru, o mládí, o vůni, o ženské šíji, o pivu a o nekonečné touze žít. O boji s větrnými mlýny, o naší partě, ze které zbylo jen torzo. Jsou výpovědí o obyčejných lidech, o prdelatých slovanských ženách. A když je Kristýnka čte, tak má vlhké oči a pořád dokola říká slova, které se mi vryjí do paměti. Až na věky, amen.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
