Urazila se a nemluvila se mnou. Já vím, přehnal jsme to. Holce na vozíku nemůžete přece říct, aby si podala svoji oblíbenou knížku z police sama. Jenže v hádce člověk občas říká věci, kterých potom lituje. Nechal jsem nás vychladnout a pak se omluvil, sundal Isaaca Asimova dolů a dal jí pusu. Zachvěla se, podívala se na mě takovým tím vyčítavým pohledem, který umí jenom ženský a nakonec se usmála. Nechtěla o včerejšku a důvodech naší hádky mluvit, asi musela všechno také vydýchat. Člověk si zase jednou uvědomil, jak jsme jiní.
Dělal jsem doprovod svojí Kristýnce na sraz ze střední školy. Ekonomka, spousta holek, to se ti bude líbit. Nelíbilo. Byly fotky, byly vzpomínky na učitele, byl smích, ale taky posměch. Když se někteří napijou, odhalí na kost svoji povahu. A tak jsme se dozvěděli, že jsme nějaký divný, protože nekoukáme na stejný seriály, nečteme stejný časopisy, neuznáváme a neobdivujeme stejnou hudbu. Neženeme se za prachama. Najednou jsem místo mladých krásných děvčat kolem sebe viděl rozšklebené saně. Pár vín a najednou tu byly kecy o vozíku, o tom, jak prej zvládáme sex a proč SE NEOSTŘÍHÁM. Asi jsem si neměl brát svojí oblíbenou džísku, asi jsem si měl dát na hlavu tunu gelu a koupit si triko OCEÁN.
Býval jsem tenkrát bojovník a snažil se o diskuzi. Pohyboval jsem se ale v úplně jiném biotopu, vyrůstal na odlišné muzice, uznával absolutně jiné hodnoty. Je to dobře nebo špatně? Kdo to ví? Já byl rád, že žiju, že jsem se dostal aspoň trošku ze smrti Káči, že konečně Kristýnku přestalo na chvilku všechno bolet. Pro někoho málo, pro mě šíleně hrozně moc. Pohádal jsem se, nedokázal pochopit, jak můžou být lidi tak povrchní. Chtěly po mě, abych uznával a obdivoval pomíjivé pozlátko, naleštěná auta ze zahraničí dovezených značek. Abych si oblékl sako a dělal MANAGERA. Koukal jsem jak vyvoraná myš a nevěřil svým uším. Kristýnka mi drtila ruku a prosila pohledem, abych se mírnil. Byl jsem horká hlava a její prosby jsem nevyslyšel.
Mlčela a dívala se na mě vyčítavě. Nechtěla se muchlovat, asi jsem jí udělal ostudu. Já jinej nebudu, už jsem toho prožil až moc a často to bolelo, taky jsem docela alergickej na povrchní kecy. Ráno vybuchla, vyčetla mi snad celej svět, ale už bylo dobře. Občas musí být bouřka, po ní bývá počasí nejlepší. Hele, zajedeme k Sabathovi, už by pro tebe měl mít hotovej ten video přehrávač. Tak jo, startujeme. Snesu ji po schodech, jede se do konzumu, nějaký piváky pro kamaráda, taky bych si dal. Blbej krám s hodně špatným vjezdem, nemáme moc času, tak počkáš prosím? Dívá se na mě přes sklo, dělám opičky, nakupuju a směju se na prodavačky.
Nejdřív si myslím, že jsou to nějací její kámoši. Dokonce jim zamávám. Nejsou. Parta grázlů, co se chtěj pobavit s holkou na vozíku. Dojde mi to při placení, když vidím její prosebný pohled a jeden maník se jí snaží sáhnout na prsa. Kolem sice chodí spořádaní občané, ale ti nevidí a neslyší, jsou tak vychováni a naučeni, žít s klapkami na očích. Vylítnu ven a během několika momentů se změním ve zvíře. Když vidím nespravedlnost a ještě se jedná o moji holku, tak se málem uvařím ve vlastním vzteku. Pár pěstí a řvu. Svině a hyeny, voliči a tupá šedivá masa lidí kolem. Co je tohle za svět? Rozseknou mi ret, ale když vidí, že jsem za magora, tak se spoustou řečí o šukání holek na káře odkráčí středem.
Objímám jí a snažím přesvědčit, že se nemusí ničeho bát. Nejhorší je, když je někdo ponížený. To se vám otiskne do hlavy a nemůžete to vyhnat. Už jako prcek na základce jsem se postavil o hlavu většímu klukovi, co šikanoval spolužáka s epilepsií, rozbil mi tenkrát brýle, udělal monokla a způsobil, že jsem dostal i doma, že se rvu. Já, klučík s brýlemi velkými jako půllitry. Od tý doby a možná už odnepaměti bývám na zmrdy alergický. Chvějí se nám ruce, Kristýnce stresem a ve mě doznívá rapl. Pojď, pojedeme přes Štěpánku, to nevadí, že je to zajížďka, je jaro. Snesu ji po dlouhých schodech. Dělám si prdelky a pak závodíme sami se sebou po ušlapaných cestách.
Budíme pozornost (někteří důchodci opravdu ZÍRAJÍ), rozpustím jí vlasy a hrajeme si, že je Magda Vášáryová z Postřižin. Je stejně krásná. Oba milujeme Hrabala, sci-fi, filmy a metal. Vysrknu Sabathovi pivka a musíme znovu na Rozvoji do obchodu. Přivítá nás náš kamarád, vše je připravené. Naši video neměli, otec na "ty novinky" nebyl, ale byl to krásný dárek. Najednou jsem si uvědomil, jak je naše parta prokletých skvělá. Nedali jsme jeden na druhého dopustit, pomáhali si, jen tak, z obyčejné lásky k bližnímu svému. Ha, to je prdel, co? Vágusové a máničky byli kolem mě upřímnější a hodnější než načančaný holky z ekonomky. Kolikrát já dostal pomocnou ruku a sám ji podal? Nepočítaně. Přemýšlím o tom, zatímco Sabath vysvětluje technické parametry svého díla.
Říkám mu šlehač, protože divně vrní. Dostal mě do světa filmů. Král videorekordérů, co měl spoustu vrtochů, občas se zadýchával. Sabath za něj dostal od Kristýnky obrovskou pusu. Vše vytvořil, aby když bude doma po operacích, tak jí nebylo smutno a mohla zabíjet čas, zatímco její milý pracuje, učí se ve škole nebo zevluje s Vencou po městě. Nejednou jsem měl pocit, že vidím, jak mají všichni kolem srdce na dlani, ve svých úsměvech, které nebyly útrpné, ale opravdové a upřímné. Neříkám, mezi metlama bylo taky pár sviní, ale nebylo to tak hrozný jako všude okolo.
Už je tma, Kristýnka má na klíně svůj dárek a já supím do kopce. Občas vytáhnu ze zadní kapsy vozíku lahváče a pořádně si loknu. Přemýšlím, pod lampami a močíce s jednou nohou pod kolem, aby mi má milá neujela, proč jsou někteří lidé takoví prevíti a kde se to v nich bere. Hele, Smrťáku, tohle nevyřešíš, já do tý doby, co jsem ještě chodila, tak jsem taky koukala na svět trošku jinak. Nojo, ale nebyla si zlá, závistivá, posměvačná. Miluju tě, dobře, já tebe taky. Tak už nemudruj, ať už jsme doma, potřebuju taky na záchod. Konečně se můžu chvilku natáhnout.
Sabath nám dal taky nějaké videokazety, volím jednu s hezkým italským názvem. Usadíme se před obrazovkou a příběh začne. Ztepilí chlapci, žhavé ženy. Najednou je z toho porno s příběhem a smyšlený svět o šukání. Kristýnka šeptne, že se stydí, ještě nikdy podobný film neviděla. Někdy tak v polovině se jí zeptám, jestli nechce něco podobného vyzkoušet. Je červená v obličeji a vlastně tím hrozně krásná, ty se stydíš, pojď ke mě a ona lituje, že některý polohy s rozdrcenými koleny prostě nedáme. Na to se vybodni. Jsme tu jen ty a já a šlehač filmů. Inspirován se snažím být jako pánové z Itálie, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že ji mám doopravdy rád.
Oddychuje a usmívá se. Najednou je všechno zlé pryč. Na obrazovce začíná další příběh, tenkrát se ještě v pornofilmech představovali a předstírali, že se seznamují. Největší rajc bylo to svlíkání, pak už je to nuda. Kristýnka po mě chce, abych ji skočil pro nějaký prádlo. Udělám jí, co na očích vidím. Asi se ze mě stane filmový maniak. Jasně, ale musíš mi slíbit, že na porno se budeš dívat jen se mnou. Pak najednou mluví vážně, ujišťuje se, že ji opravdu miluju. Podobný slova se nesmí nadužívat, ani bez nich být. Musí se dávkovat s citem, stejně jako porno, má milá. Vypnu šlehač a usneme, jako když nás do vody hodí. Mluví ze spaní, už zase chodí ve snech.
Byl jsem poměrně dobrý v kšeftech s kazetama, s CD, ale na Sabatha, ani Kytku s Prcalíkem jsem nikdy neměl. S videem to se mnou bylo ještě horší. Nedokázal jsem mít ve věcech systém. Ani jsem nemusel. Kristýnka vše obstarala za mě. Když byla po bolestivých zákrocích, sháněla vždy a všude. Přehrávala kopie, měnila, sledovala novinky. Díky ní jsem viděl spoustu filmů. Od komedií, po thrillery, jen na horory jsem neměl ještě nervy. Samostatná kapitola byly klipy kapel, má archivářka byla pečlivá a ke každému měla spoustu informací.
Chodíval jsem utahaný z koloběhu práce, škola, sport. Padal jsem na hubu, přesto Kristýnku každý den, když to jen trošku šlo, vozil na procházku. Povídali jsme si a já pak vedle ní usínal u filmové klasiky, u Dolly Buster, u akčních hrdinů, u šumících obrázků. Možná jsme se trošku uzavřeli před světem, možná nás štvaly rádoby soucitné pohledy kolemjdoucích a neustálé dotazy na nechodící vílu. Tady, v malé garsonce s hajzlíkem, co se zase viklá a splachuje, jako kdyby byl ve stoupačkách nějaký vetřelec, jsme se cítili v bezpečí. Možná jsme nevypadali tak dokonale, neposlouchali právě moderní hudbu, možná jsme se nehnali za neustálým kupováním zbytečných věcí, ale měli jsme jeden druhého, kamarády a šlehač filmů. Pocitově jsme si připadali ale šíleně bohatí.
Když jsem ráno vstal a šel dělat něco, co by připomínalo alespoň vzdáleně snídani, odhrnula se jí prdelka. Vrní jako kotě, moje kotě. Usmívala se a pomalinku přicházela ze světa snů. "Smrťáčku, dobré ráno, pojď ke mě ještě na chvilku": měla pořád zastřený hlas, jak to tak ženy po spánku mívají. Říkali jsme si o víkendech ráno svoje sny. Ten její byl o rozkvetlé louce, o obyčejné řece a nás dvou, jak spolu běžíme, válíme se v trávě. Uvědomil jsem si, jaký mám obrovský štěstí. O tomhle pro mě byl svět. Zbytek jsou zbytečnosti. Zapnu televizi. Někde se zase válčí, podívej. Přinesu namazanej chleba do postele a protože neumím ukrojit tenký krajíc, tak se mi směje. Budu tlustá, nemám moc pohybu. Nejsi ty ženská? Aspoň tě budu moc chytnout za faldy a líp přirážet. Dnes bych ji podal jakoukoliv knížku by chtěla. Řeknu jí to a chvilku se škádlíme. Zbytek je mládeži nepřístupný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
