Život po boku holky, kterou jsem musel tlačit, zvedat, byl trošku odlišný, než s těma, které jsem miloval a chodily. Je to pochopitelné. Třeba první hádka. Držel jsem se zpátky, abych tolik neublížil. Končilo to tak, že mi vyčetla falešnej soucit. Musel jsem se ještě hodně učit. Trpělivost, trpělivost, trpělivost! Tyhle slova jsem měl tenkrát vytesat do kamene, do zdí naší malé garsonky, abych je měl stále před sebou. Ale to víte, že jsem nebyl. Jako malýho mě kdysi hodil otec do ledové řeky a řekl plav. A já se topil, nalokal se a málem padl ke dnu. Pak jsem začal mávat rukama a nohama a nějak dostal hlavu nad hladinu. Naše začátky byly hodně podobné.
Kolikrát já Kristýnku někde zapomněl, kolikrát mi z hlavy vypadly věci, které jsem měl mít dávno zautomatizované. Na svoji obranu ale musím napsat, že jedinou zkušenost s vozíkem jsem měl kdysi s Kytkou, když si zlomil obě nohy a pak s prababičkou, kterou jsem v létě bral na projížďky kolem Klenice. Chtěla po mě vždycky, abych ji koupil pivo Podkováň. Kristýnka se ale držela statečně. A některé chvíle si budu pamatovat do smrti. Třeba stínové divadlo, kdy moje nohy byly jejími. Nebo první plavání, kdy mi řekla, že by ze mě nebyl dobrej záchranářskej pes (a dodala že mám obličej jako labrador). Taky první opravdovou hádku. Když jsme na sebe řvali jak šílení a ona uprostřed věty, že ať ji odnesu na záchod. Vyčůrala se a plynule jsme pokračovali dál.
Hele na rovinu, nejsem z těch, kdo by měl někomu radit, ale myslím, že nejlepší je, když se vyrazí ven. Potkat kámoše, lidi, který se neutápí ve vlastní šťávě. Snažil jsem se, tak nějak podvědomě, aby všechno bylo jako dřív. A ono bylo, jen s tím rozdílem, že jsem se teda pěkně nadřel. Výlety vlakem, ale i obyčejná cesta městem, vždycky jsem si zaposiloval jak kulturista. Nevadilo mi to, já Kristýnku opravdu miloval takovou, jaká byla. Život mi toho kdysi hodně vzal a teď mi vše vracel zpátky. Na nějakou dřinu jsem nehleděl, horší byly stavy, kdy propadala depresím a chmurám. Neuměl jsem zrovna naslouchat, možná jsem byl někdy až moc drsnej, ale smutek potom utekl o hodně dřív.
Jednou jsem v dešti, když jsme se zdrželi v obchodě s CD, tlačil vozík do kopce a podklouzl jsem. Padl jsem hubou do trávy a bahna a řekl, že už se na to všechno vyseru. Blbě vše pochopila, vzala si má slova osobně, křehulinka moje. Seřval jsem jí tenkrát tak, že se rozbrečela. Kurva, já nadával na blbej déšť, ty si myslíš, že bych tě opustil, vždyť tě miluju a já neumím jen tak napůl. Vždyť mě znáš, hergot, tak toho nech. Někdy bylo hodně ouvej, v situacích, kdy to člověk nejmíň čekal. Víc bylo radosti, říkám na rovinu. Nikdy, přísahám že nikdy, jsem našeho vztahu nelitoval. Víte, ona byla Kristýnka opravdu úžasná.
Spousta vtipných situací, když jsem byl poslán pro dámské potřeby, poprvé v životě u regálu v drogerii a prej jakej chci druh (Kristýnka po operaci doma). Copak já vím, asi ten z reklamy. Koupil jsem 5x blbě, pokaždý rudej v obličeji jak rak a prodavačka, že prej jestli si nechce slečna dojít sama. Nebo první koncert, když se kamarádi rozestoupili a my pařili uprostřed. Pár skladeb poslaných od kapely a slzící Kristýnka, protože byla za hvězdu, jak královna plesu, pohádková víla. Začal jsem věřit zase v lidi, v dobrotu a kurva jo, v obyčejnou lásku. Najednou jsem si vážil a viděl věci, které byly dřív k přehlédnutí. Obyčejné odpoledne s procházkou. Pár květin u cesty, které jsem měl předtím úplně u prdele. Měl jsem oči nebo spíš pohled jako malé dítě. Radovali jsme se z maličkostí a když Kristýnku nic nebolelo, tak byl velký svátek.
Chodili za mnou lidé, často začínali otázkou, jaké je to chodit s dívkou na vozíku. Nejdřív jsem je posílal do prdele, ale pak jednoduše mluvil pravdu. Odcházeli, často mi nevěřili, ale pak nás viděli někde spolu a přišli se omluvit. Ona totiž pro nás byla každá chvilka, každý moment, kdy ji nic nebolelo, obrovskou vzácností. Nikdy jsem rozhodně netrpěl nějakým ochraňovatelským komplexem, já nejsem ošetřovatel, opravdu ne. Všechno přišlo samo, přirozeně, někdy v křečích a křiku, ale vše vyvážil její úsměv a neskutečná energie a pokora, kterou jsem z ní cítil. Bylo to zde znovu. Prcalík mi kdysi jako jeden z nejlepších kamarádů umíral dlouho na rakovinu a taky působil jako by uměl ještě pár dní před smrtí lámat skály. Kde se vůbec v lidech bere vnitřní síla? Kdo to ví, tak mi ji prosím kousek dejte, někdy bývám hrozně slabý.
Smích, nadsázka, smích, řehot, drsnej humor, černý vtipy. Řeknu vám, že často jsem se lámal v pase, bolela mě bránice. Seru na lidi, který na mě divně koukaj, že chodím s metalovou panenkou na vozíku (prej dáme dozadu na vozejk plachtu Cannibal Corpse). Jděte do prdele, vy se utápíte ve stereotypu, kupujete jen spoustu věcí, které nikdy nebudete potřebovat, přetvařujete se, jste prázdní a žijete hovna. Proti Kristýnce jste jen ubohý sráči. Jo, někdy jsem si užil svý, někteří jedinci jsou opravdu tupí, ale naučil jsem se je postupně ignorovat. Když totiž ze svého života vytěsníte debily, je o hodně líp, to vám podepíšu vlastní krví. Proč se ubíjet blbostma? Jestli nic jiného, tak tohle mě naučila má princezna a jsem jí za to dodnes vděčný. Někdy bylo opravdu drsně, ale o to víc upřímně a na rovinu. Ono si potom o hodně víc vážíte dobrého slova, lidí, co mluví a jednají srdcem. Fakt, zkuste to!
Možná šel metal tenkrát trošku stranou, museli jsme si najít nejdřív způsob jak přežít, naladit noty, srovnat krok. Všechno probíhalo postupně, za zvuků hlasité uřvané hudby (Kristýnka hodně přitvrdila!), často jsme udělali spoustu chyb, ale berte to tak, že pro nás nastávalo tisíce neznámých situací. Čechral jsem jí vlasy, sahal na prsa, zneužíval toho, že mi nemůže utéct. Usmívala se, dívala se mi do očí pohledem, ve kterém se odrážela touha. Milovala mě, věděl, cítil jsem to. Zbytek mě nezajímal. Kdysi mi říkal Prcalík, že je to kurva vzácnost, aby se potkali na světě dva lidé, kteří k sobě patří. Měl jsem zase jednou z prdele kliku. Odvezl jsem ji do pokoje, svlékl, ale jen tak, jak se to líbí mě a snažil se ji i sobě udělat dobře. Občas potom plakala, některé dívky to prý dělají, když jsou šťastné. Nevím, ženským moc nerozumím. Co ale vím jistě je, že mi život konečně začal víc dávat, než brát.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
