Jana s Prcalinkou si ze mě dělaly srandu, že zase dělám svý kolečko. Opět jsem vzal Kristýnku na hory, abych zjistil, jestli obstojí na chalupě se suchým záchodem, topením v kamnech, se studenou vodou. Na horách je vše ohlodané na kost, tam se ukáže, jaký kdo je. Toulali jsme se v lesích, já občas rozjitřený, jak už tak mladí básníci bývají. Byl jsem někdy šíleně unavený, utahaný jako tažný pes. Četli jsme si spolu, povídali, oťukávali se a samozřejmě řádili i na všech postelích v domě.
Byla jak panenka, opravdu hodná, milá, vyprávěla mi, že jsem se jí líbil už na základce (jako fakt, asi ty mý obrovský brejle, hnusnej svetr s límečkem a šprťácký výraz). Prej jsem byl roztomilej. Dělal jsem si legraci, že mi to zůstalo a začal se postupně smát. Byla náplastí na bolest, ale taky musím na rovinu říct, že jsem se do ní zabouchl. Už jsem nevěřil, že to někdy v životě dokážu, ale ano, byl jsem v tom až po uši. Postupně, polehounku, ve chvílích, kdy na sobě měla jen flanelovou košili, můj svetr, když jako na sabatu přeskakovala v kalhotkách u chalupy potok a lovila do rukou pstruhy. Slunce zářilo, rosa studila a museli jsme se dát jeden druhému.
Monika pochopitelně přestala chodit s náma do hospody, stejně bychom se jen hádali. Tak nějak jsem chápal, že mě opustila, ale mrzelo mě, že si našla takovýho magora. Párkrát jsem s ním měl dokonce výstup, když jsem ho potkal sám. Proběhla nějaká strkačka, z mý strany pak přímý úder na bradu, jo, chtěl jsem mu pomuchlat ten jeho dokonalej ksicht. Stejně jsem měl o Moniku starost, jsem stará kvočna. Ale znáte to, každej si musí všechno prožít sám, osahat, padnout na hubu, pak pochopí. Svět už je takovej. A má bývalá nesnášela mojí současnou. Jak blbej seriál. Přitom dřív byly velký kámošky. Srát na to.
Hrozně rád vzpomínám na chvíle, kdy jsme vozili Mirce prcka. Kočárek plný absolutní čisté radosti. Já, Venca a Kristýnka. Malej se na mě pořád smál a naše spanilé jízdy po Radouči, se zastávkou na panelech, se staly velmi příjemným zvykem. Když jsem pak viděl mojí zbrusu novou milou, jak je jemná, jak se s bobanem mucká a směje, věděl jsem, že jsem měl zase velký štěstí na ženskou. Opatrovala si mě, hýčkala, v práci mi dělala nemravný návrhy a vůbec se vše vyvíjelo skvěle. Smáli jsme se, opravdu hrozně moc jsme se smáli. Protože, víte co je na dívkách, paních nejkrásnější? Když se usmívají. A Kristýnka měla takový ten sexy pozdvižený ret, jak herečky z filmů ve třicátých letech. Hergot, to byl rajc.
Samozřejmě, všechno nemůže být jen dokonalé, hezké, příjemné a plné světla. Stala se Kristýnce taková šílená věc. Jeli jsme do Hradiště na Debustrol. Povinnost a taky jsem ji chtěl představit. Aby se vědělo, že patříme k sobě, že jsme nově jedno tělo a tak. Takže vlak, lahváče, gothaj s cibulí v nádražce. Spousta známých, Jana s Prcalinkou a moje nová hvězda ve středu pozornosti. Ty jo, ty chodíš se Smrťákem? Neměl on takovou tu blonďatou kozatou? Ale jo, to víš a tak dále apod. Chodily mi pro pivo, prdelky moje a já vedl vážné rozmluvy o muzice. Venca se opil jako Dán a klasicky usnul s hlavou těsně u repráku. Nikdy jsem nikoho takovýho neviděl (jen párkrát kdysi Prcalíka) a když jste ho chtěli "zachránit" tak se vztekal a vrátil se opět na stejné místo. Každej máme něco.
Byl jsem tenkrát velký skokan. Naposledy. Protože po šíleném mosh-pitu a pařbě se začalo skákat z pódia. Šel jsem asi 10x a tak jsem vyhecoval Kristýnku, že chtěla taky. Byla opilá a lehounká. Chytala se dobře a když se pak sesula k zemi, líbala mě jako divoká kočka. Zářil jsem, byli jsme dva zakouslí mladí, svoji, zpocená těla, vlasy propletené. Krása, až do okamžiku, kdy do mě někdo omylem strčil a Kristýnka dopadla na kolena. Nemohla vstát. Odnesl jsem ji do předsálí a myslel si, že bude mít pár modřin. Křest ohněm. Omyl, opravdu se nemohla postavit a když jsem ji sáhnul na nohy tak šíleně zařvala. Bože.
Ani vlastně nevím, jak všechno probíhalo dál. Vím jen, že jsem sehnal holky, sanitku, že mě pustili ke Kristýnce a houkačka šíleně řvala. Noční nemocnice, usnul jsem na chodbě. Pak přijeli Jana, Prcalinka i Venca, ten si lehl jako správnej punkáč ke koši a vytuhnul. Utekla spousta hodin a přes špinavé okno začalo zářit slunce. Konečně pan doktor, se zachmuřenou tváří. Diagnóza - rozdrcená kolena, nevíme, jestli bude někdy chodit, možná jo, záleží na rehabilitaci, má někoho, kdo by se o ní postaral? Můžeme za ní? Najednou jsem chodil s holkou, co byla na vozíčku. Šel jsem se vyzvracet ze stresu na záchod, pak chvilku koukal do zrcadla a poprosil sestřičku, jestli můžu za Kristýnkou.
Když mě za ní pustili do pokoje, tak už o všem věděla. Byla bílá jako stěny kolem. Všechno se seběhlo šíleně rychle. Po chvilce objímání a dotecích se rozbrečela. Utěšoval jsem ji. Musel jsem ale vyřešit pár praktických věcí. Sice jsem málem usnul ve stoje, ale tohle byl boj a bojovat se musí. Jsem tak vychovanej. Kristýnka měla s mámou šílený vztahy, otec utekl kdysi dávno od rodiny. Neměla vlastně nikoho, jen mě. A když jste jedinej, tak musíte. Taky jsem ji miloval, víte? Obejmul jsem jí a slíbil, že všechno zařídím. Zase plakala, tentokrát bolestí, tak jí dali nějakou injekci a usnula jako jezule. Pořád, i v tom srabu, byla neskutečně krásná, další víla v mém životě.
Moc jsem nespal, měl jsem v hlavě spoustu myšlenek a nápadů. První jsem přesvědčil mámu. Hodná to žena, pochopila hned a nabídla pomoc. Pak jsem zašel za šéfem, vysvětlil mu, co se stalo a musím říct, že tak dobrého člověka jen tak nepotkáte, také nám hrozně pomohl, toleroval naši častou nepřítomnost v nejbližších týdnech, dokonce nám pořád "cpal" peníze. Uběhlo 14 dní, měl jsem vše naplánováno do nejmenšího detailu a přesto bylo všechno jinak. Pro Kristýnku jsme si přijeli se Sabathem, s Vencou i holkama. Dostala takovej ten debilní nemocniční vozejk, kterej je k ničemu. Mě si zavolali do ordinace a vychrlili na mě asi 154879 informací, co mám, co musím dělat. Pamatoval jsem si tak desetinu.
Převoz nebyl největší problém, nejhorší byly první dny o samotě doma v garsonce u Kristýnky. Chudák holka, ale bojovala statečně, já tohle asi nikdy nepochopím. Každej si pořád stěžujeme na blbosti, řešíme kraviny, trápíme se zbytečnostma. Pak člověk zažije pár hodin s křehkou hubenou holkou na vozíku a uvědomí si, jakej je někdy sráč. Občas jsem na ní koukal s otevřenou hubou. Byla neskutečně silná. Jo, někdy plakala, ano, občas propadla depresím, ale když se šlo na hranu, úplně na kost, tak byla tvrdší než metrákovej dřevorubec.
Nejdřív se musela předělat půlka bytu, aby mohla projet, dostat se do postele, ke stolu, do vany. Proto jsem zde byl já. Víte co bylo nejlepší? Já ji pořád šíleně miloval, ne z nějakýho soucitu, ale protože se pořád usmívala a získala si jako asi každej pořádnej vozíčkář takovej specifickej druh humoru. Kdo nezažil, nepochopí, neznalého musela šokovat, ale já na tu drsnou hru přistoupil. Čekala ji spousta dalších operací a matná naděje, že bude jednou chodit. Stačilo nám to. Říkala, že si usmyslela, usadila, vetřela do hlavy myšlenku, že bolest osvobozuje.
Když ji otrnulo a mohla ven, tak jsem ji normálně vozíval k Hymrům, jen musely jít i holky, aby s Kristýnkou došly na záchod. Hele, řeknu vám jednu věc, občas měl někdo kecy nebo blbý vtipy (a já ji bránil jako vzteklej pitbul, mám alergii na zlý lidi), ale co se týká kamarádů z mokré metalové čtvrti, tak jsme měli jen samou podporu. Asi jsem vám tenkrát ani nepoděkoval, já byl v jiným světě, víte, tak bych aspoň teď, dodatečně. Tvrdá muzika a velký srdce. Pak mi někdo říkejte, že už jsem starej a pořád poslouchám metal. A co mám dělat, když ho mám zadřenej pod kůží a většina skvělých lidí, které jsem kdy potkal, jsou na tom jako já?
Tenkrát se někam dostat s vozíčkářem, to bylo něco šílenýho. Všude obrubníky, schody, překážky. Ale já byl mladej, silnej a Kristýnka panenka. Unesl jsem ji i s vozíkem. Tak asi tak. Přiznám se, že první týdny moc intimních chvil nebylo. Musel jsem se oprostit od takových těch věcí jako utírání, omývání, hele, to fakt není nic rajcovního. Po čase ale zjistíte, že to nejsou vůbec důležitý věci. Řekla mi takhle jednou večer, když jsem si přinesl z trafiky Leo, jestli nechci raději ji. Bál jsem se, že jí nějak ublížím a první polohy byly opravdu legrační. Kamasutra hadr a nebyl jsem zrovna přesvědčivej. Chápejte mě, bylo to jak poprvé.
Asi ji někde v nemocnici něco píchli, možná i nějaký prášky, ale dokázala se mnou najednou divy (řekl jsem jí to a smála se a padly všechny zábrany). Těžko se o tom mluví, ještě hůř píše, ale Kristýnka byla pořád hrozně sexy. Venca se mě na to jednou zeptal a ze mě jen vypadlo, ty vole je pořád šíleně rajcovní. Nikdy bych tomu nevěřil, bylo mi osmnáct, na ženský jsem byl do tý doby, než jsem potkal Kačenku, dost povrchní, mladej no. Prej sednu si na tebe a chytneš mě za zadek a budeš nadzvedávat, jen mi opatrně srovnej nohy sem. Ehm, raději nebudu dál pokračovat. Miloval jsem ji takovou jaká byla. Tak si to přeberte.
Jasně že byly chvíle, těžký a zachmuřený, když ji všechno bolelo, když plakala a řvala, že chce umřít. Víte kolikrát mi rozdrásala ruku do krve? Víte kolikrát mi upadla? Když jsem ji po hospodě ukládal do postele? Víte kolikrát se mi počůrala do postele, protože jsem spal jak dřevo a nešlo mě vzbudit? Víte kolikrát...Ale na to sere pes, důležitý bylo, že jsme se já i ona rozhodli bojovat. Mí strážní andělé Jana, Prcalinka, Mirka, Sabath a nově i Venca, byli najednou i ochránci Kristýnky. Tak nějak automaticky, lidsky. Nejvíc nám vlastně pomohli týpci, co byli ostatními považováni za vágusy, pobudy, opilce a zvěř. Nikdo jinej si s náma nechtěl špinit ruce, tak asi tak.
Nejvíc smutno mi bylo asi jednou, když jsme potkali Moniku s jejím novým Floutkem Adonisem Robertem. Oni byli teď ti dokonalí, mladí, krásní, bohatí, prázdní. Stáli jsme proti sobě (modní ikony versus otrhaný thrasher s holčinou na vozíku), mistr pronesl pár ošklivých posměšných slov. A Monika, kterou jsem vždycky bral jako opravdu chytrou charakterní bytost, to nechala bejt, neřekla vůbec nic. Začala se ve mě vařit krev (chtěl jsem se rvát, roztrhat ho na kusy), ale Kristýnka mě chlácholila a naschvál řekla něco o tom, ať se na chudé duchem vybodnu a že mi radši večer vyšuká duši z těla. Byla statečná, holka moje, ale mě to zabolelo hrozně moc. Jo, kurva, brečel jsem.
Nejvíc smutno mi bylo asi jednou, když jsme potkali Moniku s jejím novým Floutkem Adonisem Robertem. Oni byli teď ti dokonalí, mladí, krásní, bohatí, prázdní. Stáli jsme proti sobě (modní ikony versus otrhaný thrasher s holčinou na vozíku), mistr pronesl pár ošklivých posměšných slov. A Monika, kterou jsem vždycky bral jako opravdu chytrou charakterní bytost, to nechala bejt, neřekla vůbec nic. Začala se ve mě vařit krev (chtěl jsem se rvát, roztrhat ho na kusy), ale Kristýnka mě chlácholila a naschvál řekla něco o tom, ať se na chudé duchem vybodnu a že mi radši večer vyšuká duši z těla. Byla statečná, holka moje, ale mě to zabolelo hrozně moc. Jo, kurva, brečel jsem.
Chodila (pořád jsme naschvál říkali chodila, protože jsme věřili, že znovu začne) na rehabilitace a tam byla taková rozjívená partička vozíčkářů. Jako tolik srandy jsem snad do té doby nezažil, přátelé! Všichni byli na stejné vlně jako my. Tolik pohodářů a skvělých lidí, to byly hospody! Prej vole, seš tu jedinej co chodí, to se pro pivo uběháš (na terásce, kde neobsluhovali). Nebo když jsem si chtěl cestou z rehabilitace koupit boty a k Baťovi na Starém městě se nahrne deset vozíčkářů a všichni mi kecají do toho, jaký si mám koupit kecky, prodavačky koukaly jak vyvoraný myši. Víte, už dlouho jsem věřil, že se krása ukrývá uvnitř a že se jí vyplatí hledat, ale já byl nejvíc šťastný, že po všech těch sračkách, co jsem do té doby zažil, mám konečně klid. Nejvíc si asi pamatuji ty laskavé oči. Myslím, že víc dodávat nemusím.
Jaro, Krásná louka dole u Jizery. Květy, vrba a šumící koruny stromů. Tlačíme Kristýnku i kočárek s malým pohrobkem. Občas s náma jede pár dalších vozíčkářů. Vtípky, Venca s lahváčem v ruce, který přemluvil jednoho maníka bez nohou, že s ním sjede rokli. Řvu na ně, vy volové, jenže oni křičí radostí a adrenalinem. Já se z vás poseru. Dáme si pivko, je nám fajn. Slunce svítí, mám svoji krásnou holku, která má zase ty nejhlubší oči na světě. Cítím všude kolem sebe život, sálající, tepající, že by konečně bylo dobře? Pouštím z kazeťáku Sodom, přesvědčuji do té doby zarytou folkařku - holku na káře, jak ona říká - že je to nejlepší hudba na světě. Moc se jí nechce, ale já ji nakonec naučím pařit. Máme teď s Kristýnkou taky metal na kolečkách, víš?
Nebudu vás déle napínat, Kristýnka měla velký štěstí a nakonec začala chodit. Ale po nekonečných rehabilitacích, několika operacích, po roce a půl, vlastně až do konce mého studia na nástavbě jsem ji tlačil, zvedal, opatroval. Do té doby jsem přestal být ten, kterýmu umřela holka, i ten co má blonďatou lvici, ale byl jsem kluk, kterej má děvče na vozíku. Když se nad tím zamyslím zpětně, musím na rovinu napsat, že mi dala do života hrozně moc. Protože ty vole, nám nešlo jen o nějaký blbý těla, nám šlo fakt jeden o druhého. Konečně jsem se srovnal, dal dohromady, utřídil si, co v životě chci. Temnota skončila.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
