Jsem v nějaký malý hospodě na sídlišti. Skinheadskej pajzl. Co tady dělám? Ale asi jo, normálně sem patřím. Sednu si ke stolu, přesto na mě všichni čumí jak na prašivýho. Koukají mi na hlavu a mě dojde, že tam mám obrovský číro, co jsem si doma česal s cukrem. Smrdím a nemám korunu, to víte, kdyby ty muziky nebyly, měl bych dávno tři vily. Kdo ví? Rozrazí se dveře a tam stojí Dave Mustaine z Megadeth. Nikdo, kromě mě, ho nepoznává. Jdu k němu, mluví normálně česky. Zve mě na pivo a opije se. Nojo amíci, ty uměj žít. Kroutí hlavou, že ne, že maká v kovárnách ve škodovce. Pořád ho poplácávám po zádech a vysvětluju mu, že nejsem pankáč, ale metla a že je mám radši než Metallicu. Pak se opijeme oba a já ho nutím u nás doma hrát na španělku Symphony of Destruction. Dělej kurva Dave, zahraj, nedělej krávu.
Nakonec zahraje a španělka se promění v elektrickou kytaru. Všichni kolem začnou umírat. Brácha, máma, otec, vidím na ulici Moniku, jak ke mě natahuje ruce, ale rozpadne se na tisíc kousků. Dost, už dost. Jedinej, kdo přežije, tak je ten zasranej skinhead Ámos, co mě chce zase zabít. Konečně jsem tě dostal, ty zmrde. "Kubo, Kubíčku, co se děje?": slyším nejdřív tichý a pak postupně čím dál tím hlasitější slova. Bílo, všude okolo je bílo. Kde to jsem? Začíná mi všechno pomalu docházet. Nemocnice. Zase. Proč vlastně? Bylo hezké, že jsem přežil bitku na vsi s odkopnutými ledvinami, bylo super, že jsem přežil i skinheadskou mlátičku. Už jsem si myslel, že bude všechno v pořádku, za chvilku jaro, teplo, sukýnky, Monika s vyprseným trikem.
Nejdřív matně, potom jasněji, si vzpomínám. Jak jsem šel do práce, po dlouhé době s úsměvem na tváři. Protože mě holky vzaly na krásnej víkend do Českého ráje. Pohoda, klídek, dobrá nálada. Najednou mi nevadila šeď ani smutek. I lidé kolem se tvářili tak nějak vstřícněji. Našli mě na záchodech, zkrouceného v křečích. Ledviny mě dostihly. Krev v moči, neskutečná bolest a strach, že už je konec. Aspoň bych se potkal s Kačenkou. Prý jsem šeptal její jméno ze spaní, pak něco o Mustainovi. Říkají mi, že už za mnou byli všichni, máma, brácha, dokonce otec. Taky Sabath, to jsem poznal podle kazet na nočním plechovém stolku. Jana s Prcalinkou. Prý odešly před chvílí. Zatímco jsem snil. Jsem po operaci. Jsem v prdeli. Ostatně jako vždycky.
Z jedný strany sedí Monika, z druhý Kristýnka. Tak co holky, dáme trojku? Dělám si srandu, tak pořád nebrečte. Jsem hrozně hubenej a utahanej, mám zatím nemocenský pyžamo, ze kterýho mi kouká zadek. Vedle na posteli leží snad stoletý stařeček, co se pořád hrozně kření na děvčata. Chci se zvednout, ale bodne mě v zádech tak, že zaskučím. Tak jo, dneska nebudu za hrdinu, dejte mi trošku čas. Přijdou pánové v bílých pláštích, dají mi nějakou injekci, kývají rozvážně hlavami a nechtějí mi dovolit nasadit walkmana na uši. Ležím na boku, v týhle poloze mě tolik nebolí ledviny. A taky můžu koukat sestřičkám pod sukně. Ne, omlouvám se, já tady fakt 14 dní nevydržím. Musím do práce, mám taky rande a čekají mě U Hymrů.
Mladé tělo se hojí rychle. Já jsem svoji tělesnou schránku stejně ani moc nevnímal. Hlavou se mi motalo pořád dokola spousta myšlenek, které nešly utřídit. Možná za to mohly léky, spíš si ale myslím, že jsem se zmítal v depresích (tenkrát snad ani nikdo nevěděl, co to je). Sklesle jsem se šoural po chodbách. Urologie je smutný pochcaný oddělení. Víte o tom, že když někomu selžou ledviny, tak je dehydrovaný a postupně zčerná? Mému spolupacientovi se to stalo. Včera v noci. Nejdřív si chtěl povídat. O tom jak tančil, o krásných ženách, co měl, o jeho manželce, kterou miloval. O vnoučatech, o životě, který zažil a byl nádherný i smutný zároveň. Naslouchal jsem a nerušil ho. Mluvil úžasně a jeho slova nebyla prázdná. Potom uprostřed věty přestal a já si myslel, že usnul. V pět ráno byl skoro černý a sestřička plakala. Byla mladá a byla to její první smrt.
Šel jsem si zakouřit. Koukal jsem přes ušmudlané okno do protějších domů. Bylo mi 18, měl bych být v plné síle. Rozeběhnout se do světa, máte přece ty možnosti dneska, podívej se na bratrance, podívej se, kolegyně syn, víš jak jste spolu byli ve školce, už byl v Paříži. Cejtil jsem se jako černá ovce rodiny a asi jsem jí i byl. Proč se neostříháš? Hele, sousedovic Pavel chodí v košili a je MANAGER! Já vím, mámy to myslí s dětmi vždycky dobře, ale když já mimo metalu, holek a piva nevěděl, co vlastně chci. Stál jsem v béžově vymalované nemocniční chodbě a připadal si jako utrápený pes. Vcucnul jsem se do sebe, uzavřel se ještě víc než kdy jindy. Já už tady nevydržím, chci pryč, někam do lesů, na chalupu. Koukat do zelenýho. Utrpení mladého Smrťáka bylo někde na vrcholu. Nebo spíš na dně.
Konečně jsem si zapamatoval jak se jmenuje můj zachráněný punkáč. Měl pořád pocit, že mi něco dluží - Václav, takový hezký jméno. Chodí za vámi podivný existence, řekla mi postarší nervní sestra, když převlékala postel po mrtvém staříkovi. Přitom, Venca byl hrozně hodnej kluk. Sice trošku víc pil, ale jinak byl miliónovej. Snažil se mě předělat na punkáče. Sex Pistols a pivo, The Exploited a pivo, The Vibrators a pivo. Byl zlatej a pořád mi říkal, že možná taky budu jako on chodit s čírem. A já byl rád, že vidím konečně nějakýho normálního kluka, kterej to má v hlavě srovnaný. Srdce na dlani, dobrá duše, kterých se moc nerodí. Byl v mým věku, pořád měnil práce a občas měl šílený pohled, ale to jsme tenkrát měli všichni.
Možná jsem měl zpočátku strach, myslel jsem si, že když se mnou někdo začne kamarádit, tak dopadne špatně, ale on byl Venca tolik plnej energie, že jsme si začali po krůčkách, opatrně (já se fakt bál, cejtil jsem se prokletej, ale holky o mě prej opravdu moc hezky mluvily) hrozně rozumět. Když pak cácorky ještě přišly, bylo najednou v pokoji tolik pozitivních vln, že se postupně přenesly i na mě. Tělo se pomalu zotavovalo a já se celou noc i ráno těšil, až už bude konečně odpoledne, já dostanu nový nahraný punkový kazety a půjdeme dozadu na chodbu. Tam dáme cígo a na tajňačku vyskrneme jedno chlazený a bude chvíli legrace. Asi mi tenkrát stačilo málo. Několik milých úsměvů, pohlazení od Moniky. Doteky a slova, když jsi na dně, tak musíš věřit, že bude líp.
Pamatuji si, jak mi otec slíbil, že pro mě dojede do nemocnice. Jenže se ožral a tak mě nakonec vezl zase Sabath. A máma brečela, asi že jedu domů, ne ráda tě vidím. Zpátky do šedi všedních dní. Mezi panelové šílenství, do práce, do hospody, do postele, do Moniky. Najednou jsem se těšil. Na svý holky, na Vencu punkáče, na mámu, aby nebyla sama mezi spoustou lidí, na pivo, na koncerty. Ne, číro jsem nikdy nenosil, punkovou muziku ale poslouchal, pečlivě si vybíral a byl šíleně rád, že žiju. Jakoby se najednou sinusoida života dostala zase nahoru. Za dveřmi jaro, v srdci konečně trošku klid. Zalezu si do pokoje, brácha skoro nepozdraví. Koukám na zeď, promítám si všechno, co jsem nedávno zažil, pořád dokola. Mám pocit, že se na mě usměje Mustaine z plakátu. Víme svý kámo, co?
Naše nové přátelství se zrodilo v bolestech. Když dostal Venca do držky od skinheadů, tak jsem ho odnesl do nemocnice. On mi zato pomohl v situaci, kdy po mě šli všichni plešatí z Boleslavi a pak mi ještě rozšířil obzory s muzikou. Přátel má člověk spousty, kamarádů jen pár. Měl jsem zase jednou štěstí, že jsem potkal ve správný čas na správném místě opravdovou dobrou duši. Co na tom, že byl Venoušek občas jak z jiné dimenze? Hlavně byl rovnej, upřímnej, ošklivější než já (což bylo co říct a vůbec nevím, proč to píšu, jakoby na takovejch blbostech záleželo) a byla s ním legrace. Pořád jsme se špičkovali. Punkáč versus metalista. Konečně jsem měl s kým zajít na pivo, kdo by nebyl holka. Nikdy bych nevěřil, že tohle někdy řeknu, ale byl to prostě fakt. Vítej v naší partě prokletých, s náma se nudit rozhodně nebudeš. "Tak hlavně se z toho neposrat": potáhl Venca kouř, odfoukl si a já si vzpomněl na Prcalíka. Že by opravdu existovalo převtělení? Uvidíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
