Odpoledne s Monikou bylo úžasný. Vzala si takovou tu podprsenku s krajkami na stranách. Mohl jsem se zbláznit touhou. Musel jsem jí mít, tady a hned. Už bylo teplo, ale ne zase moc, přesto jsme na to vlítli. Uprostřed lesíku na Radouči, na dubových listech, co pamatují mnohé. Udýchaní, nadšení, spokojení. Opřela se o strom a zbytek byl na mě. Musel jsem ji držet ruku před pusou, protože kousek vedle vedla lesní pěšina s poměrně dost častým provozem.
Jako asi každý, spím jako jezule a přehrávám si v hlavě celou akci znovu a znovu, slova, výraz ve tváři, jemný zrychlený dech. Vůně, nadržený krásný vůně. Vždycky se pak smála, pořád mě objímala a já dělal, že jsem nad věcí. Přitom se mi pořád třásly nohy. Nad klíční kostí mě stále bolelo lehké kousnutí. Vášnivá lvice, na kterou šlo jaro, tak jsem si z ní dělal srandu. Doma se osprchuju, skoro nevečeřím, jen sluchátka nasadím a spím. Tvrdě, spravedlivě, dneska bez ohmataných časáků. Ukolébavka od Pestilence a šumění kazety. V polosnu odložím walkmana a tvářím se jako kdybych byl připuštěnej poprvé v životě. Taková to byla síla.
"Jakube, máš telefon, nějaká holka, asi se něco děje, zní hrozně vyděšeně": zvedne mě uprostřed noci máma. Zamumlám něco o šílenejch ženskejch. "Prosím?": řeknu hodně nevrle. Na drátě Mirka a že to na ni přišlo. Nejdřív vůbec nevím, o čem je řeč. Chvíli si dokonce myslím, že se opila a chce po mě sex. To přece nejde, byla jsi holka mýho nejlepšího kamaráda, styděl bych se. Ale mám tě moc rád. "SMRŤÁKU, TY VOLE, JÁ RODÍM A NEMÁM NIKOHO, KDO BY MI POMOHL DO NEMOCNICE!." Mě konečně docvakne, co se děje. Předčasný porod. Co mám dělat? Vždyť já rodil zatím jen telata v teletníku? Reaguji automaticky, zmatečně, je mi přeci jen osmnáct.
Vezmu do tašky lahev vody a tatranku (jsem fakt blbej). Hodím něco na sebe a běžím. Mámě jen v poklusu odvyprávím, co se děje. Mám v hlavě děsný představy a bojím se. O toho malýho metalovýho pohrobka, kterýho nosila Mirka v sobě. Pokračovatel Kytky, vymodlený dítě, plod opravdový lásky jak ze starých knih. Všechno se ve mě mele, beru schody po dvou, k rodičce běžím tryskem. Otevře mi hned, všude voda a krev. Asi je i v šoku. Chvíli stojím a čumím jako opařenej. Co mám dělat? Pak jdu k telefonu a zavolám záchranku. Mirku vezmu jemně do náručí, odnesu do postele a jako nějakej vesnickej doktor (viděl jsem to ve filmu) běžím pro ručníky a kýbl s vodou. Následuje čekání, nekonečný čekání, který trvalo jen pár minut.
Člověk je někdy příliš zahleděný do sebe a nekouká nalevo ani napravo. Přehrabuje se ve vlastní hlavě, řeší zbytečné a přehlédne potom spoustu důležitých věcí. Vyčítal jsem sám sobě, že jsem za Mirkou nechodil častěji. Jenže když ona pokaždé plakala a já nevěděl, co říct. Teď tu leží, rukou mi drtí dlaň, heká a drží se za břicho. Hladím ji po vlasech, snažím se ji uklidnit. Proč tady nikdo není? Kde jsou všichni? Ale, pohádala jsem se. Nikdo asi nechtěl mít na krku holku s dítětem od mrtvýho kluka. Snažím se ji obejmout, ale je velká jako slonice. Klepou se mi ruce, zkouším nějaký vtípky. Vidíš to Kytka, ty vole, tohle si měl dělat ty. Normálně si odejdeš a já abych všechno zase oddřel.
Lékařka je nervózní, nechtějí mě vzít do sanitky. Do prdele práce. Prší a běžím za houkajícím vozem směr porodnice. Cestou řvu jak šílenej. Modlím se, já starej metalista se normálně modlím, aby všechno dopadlo dobře. Za Mirku, za Kytku, za jejich metalovýho pohrobka, kterej chce předčasně ven, aby si s náma užíval bolest a strach, radost a lásku, život, krásu, smrad, možná jednou i metal. Už nemůžu, musím se vydýchat. Nejsem ještě po ledvinách úplně v cajku, ale přemůžu se, seru na nějaký podřadný tělo, momentálně jsou důležitější věci na světě. Šedivá budova nemocnice. Konečně.
Nechtějí mě pustit dovnitř. Nejsem otec, nemám doklady, nic. Drtím zuby vztekem, ale pan vrátný je neoblomný. Sednu si naštvaně doprostřed chodby, dám si hlavu do dlaní a odříkávám dokola jako mantru slova, která mají Mirku a prcka na dálku podpořit. Natáhnu se do rohu, do vrátnice pošlu několikrát jdi do prdele a čekám. Budiž to pro mě poučení do života, protože fotříci pořád někde jen čekají. Teď momentálně nekonečně dlouho, šíleně moc dlouho. Jak nemám věřit v dobro, když se pokaždé v těžkých situacích objeví nějaký anděl? Holčina - sestřička od metalu, zdar Kubo, ty tady rodíš? Jo, zalžu, ale jen trošku. Zapomněl jsem si doklady. Vezme mě vchodem pro zaměstnance.
"Tak vy čekáte s Kačenkou mimčo? Bude to kluk nebo holka?": ptá se mě a já nějak nevím, co odpovědět. Jsi děvče několik měsíců pozadu. Zašeptám, že Kačenka zemřela a nechám jí jejímu osudu. Ještě zavolám poděkování a pozvání na panáka a už jsem u dveří, kde je napsáno Mirky příjmení. Rozklepu se jako drahej pes. Z pochopitelných důvodů si beru všechno hrozně osobně. Vstoupím do místnosti, po stranách tři matky, co zrovna kojí. Koukají na mě, protože jsem je vyrušil v intimní chvíli. Jsem pro ně vetřelec. Ale jen do doby, než se ozve z rohu, abych šel k ní. Asi mi nebudete věřit, ale měl jsem pocit, že vidím madonu.
Zářila. Doslova a do písmene zářila a v náručí měla takový malý růžový něco, co se kroutilo, natahovalo a bylo šíleně drobounký. Přinesli jí na chvilku synka, jak jsem se dozvěděl, co měl kukuč jako jeho táta. Vše v pořádku, jen ho budou muset trošku dopéct a vypiplat. Stál jsem tam jak sudička, cejtil všemi póry novej život. Tu krásu, tu radost, ten pláč, zrození uprostřed všeho toho srabu. Mirka měla najednou pro koho žít. "Chceš ho pochovat?": zeptala se a já nevěděl. Ještě odpoledne jsem měl opřenou Moniku o strom a podobný věci vůbec nikdy neřešil. Vešel se mi do dlaní. Hrozně jsem se bál a v místnosti bylo ticho. Koukal na mě nedůvěřivě, zkoumavě a měl jsem pocit, že v jeho pohledu je všechno. Kytkův vtip, Mirky dobrota. Celej posranej svět.
Dojatýho jako bábu plačku mě vyhodili ven. Křičel jsem na Mirku, v ranních porodničních hodinách, že kdyby něco, tak jsem pořád tady. Stačí zavolat, říct. Vyběhl jsem z areálu a byl jsem všeho plnej. Příliš mnoho strachu, příliš mnoho radosti na jednu noc. Probouzím postupně Janu, Moniku, Prcalinku a Vencu. Sereme na všechny práce, školy, dneska se slaví novej život. Ožereme se, že nemůžeme chodit. Takhle zapíjený žádný dítě snad ani nebylo. Všechny holky řvou, že chtějí být ihned těhotný, rozumíš?!
Opilí jak carští důstojníci se přesuneme k porodnici. Nejdřív se spletu, Monika má okna na druhou stranu. Vyvoláme jí. Křičíme na ní, jak jí milujeme, jak je skvělá a ať nám synka ukáže. Nejde to, zrovna je na nějakým vyšetření, ale nám to nevadí. Všichni vidíme metalovýho pohrobka nakonec až druhý den, my s Vencou s náručí plnou květin. Držíme se nad postýlkou za ruce, úplně stejně jako tenkrát na Kytkově pohřbu. Těch slz štěstí, kdybyste viděli. Nakonec jsou to jen děti, který po nás na tomhle světě zůstanou, uvědomil jsem si, když jsem koukal na první madonu v životě, kterou jsem potkal.
Z porodnice Mirku odveze Sabath, my mezitím nakoupili, co nás napadlo. Byla chudák na všechno sama. Vlastně teď už ne. Byli najednou dva. Stal jsem se něco jako kmotrem, považoval jsem to za svoji povinnost a čest. Protože Kytka býval můj nejlepší kamarád a Mirka byla jednou z bohyní. Teď už potvrzenou, šťastnou. Jen kdyby mi pořád neděkovala a neplakala, když mě vidí. Útěchou mi budiž, že už to byly většinou radostné slzy. Viděl a zažil jsem do té doby až příliš smrti a bolesti. Sledovat nový život bylo pro mě něco úžasného, jako světlo, naděje ve tmě. Moudří určitě vědí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
