Určitě to znáte taky. Jsou stále mezi námi. Lidé, na které když si vzpomenete, tak se vám na tváři rozzáří úsměv. Můžou to být babičky se širokou náručí a nejlepšími koláči na světě. Může to být kolega z práce, který když vstoupí do místnosti, tak ji celou rozsvítí. Podobných jedinců bývá málo, ale jsou. Mají v sobě dar zaujmout, strnout svými slovy, pohladit třeba jen melodií hlasu. Každý chceme být v jejich přítomnosti, je nám líto, když je dlouho nevidíme.
Venca byl dítě boží.
Uvědomoval jsem si to nejvíc ve chvílích, když mi bylo blbě, když mě dostihla minulost, když jsem dostal splín, depresi. Říkejte si tomu jak chcete. On jen přišel, podíval se tím svým pichlavým pohledem. Pročísl si neustále neučesané kudrny a pronesl něco v tom smyslu, že dneska by se to krásně šukalo, že cítí ve vzduchu mrd. Taková blbost, říkáte si, ale přesto se začnete smát. Přitom víte, že zrovna on si snad nikdy neskočí. Holky ho milovaly, ale jen platonicky. Taky zvláštní věc. Kolikrát jsem se jich ptal, proč, proboha, proč? Takovej vtipálek, suprovej kluk. Odpovědi jsem se nikdy nedočkal.
Punkáčem se stal na gymplu.
Protože se vždycky všechno naučil dopředu a nudil se. Nadevše miloval svobodu a byl jedním z mála lidí, který byl opravdu svobodnej. Miloval The Exploited a uměl o nich nekonečně dlouho vyprávět. A já mu skákal do řeči a říkal, že neumí hrát a on na to, že Sodom jsou pozéři, že všichni metalisti potřebujou bejt neustále v křeči. Naše rozhovory, vedené s nadsázkou a vtipem, vstoupily do vyprávění. Některý hlášky používám dodnes.
Byl sprostej jako dlaždič.
A vůbec nikomu to nevadilo. Viděl třeba poprvé ve vlaku paní průvodčí, řekl v jedný větě kurva, píča, mrdat, prcat, svině a vlak. Nedostal po čuni jako bychom dostali my ostatní, ale dáma v modrém se usmála, štípla lístek a s pobrukováním nějaké písně z televizní estrády odcházela pryč. Nikdo neuměl říct do prdele tak mile, s takovým krásným přízvukem a jadrností. Tímhle připomínal Prcalíka, vizáží byl ale spíš do Kytky. Když jsem ho představoval Mirce ve vysokém stupni těhotenství, tak se rozbrečela.
Jakoby nám bůh chtěl všechno vrátit.
Nebo příroda, osud, hvězdy, mimozemšťani, ilumináti. Nevím, ale když jsem se takhle U Hymrů zamyslel a díval se na něj, tak jsem málem začal věřit na magii. Byl jako mí nedávno zemřelí kamarádi. Spojený v jednoho kluka, který byl jak velký dítě. Upřímný, rovný, byl takový, jako bývávali lidé kdysi na vsích. Neopracovaný, svůj, divoký, připomínal rozevláté ruské básníky. Žil jen s malinkou kulaťoučkou maminkou, ze které doslova sálala dobrota. Když mě viděla poprvé, tak mi řekla, že mě miluje, protože mám dobrý srdce. Pohladila mě po tváři a já si připadal jak v nějaký krásný knížce.
Punkáči ho brali s rezervou.
Protože nebyl rád součástí davu. V tomhle jsme si byli hrozně podobní. Prostě měl svoji hlavu, nenechal se moc ovlivnit. Prachy, jako každej správnej punkáč, taky nikdy neměl a s holkama jsme mu museli zaplatit tolik piv, že by za to mohl mít barák, ale nečichal a bál se hulit. Zato vrcholově chlastal. Nebyl tenkrát mezi námi výjimkou, spíš pravidlem. Nějak jsme si nedovedli představit koncerty bez piva, bez rumu, výlety bez lahváčů, pátek bez hospody.
Možná byl trošku šílenej.
Ale my taky, aspoň v rámci tehdejší doby. Zkrátka a jednoduše. Naše torzo kdysi thrash metalové party bylo tak nějak automaticky doplněno o jednoho punkového maniaka. Bylo zase super vidět na akcích nějakého kamaráda. Probrat věci hezky "po chlapsku". Zanadávat si na život, plivat cestou z hospody, krkat, čůrat u zdi. Koukat po holkách, nalévat se navzájem panáky. Uměl jednu úžasnou věc. Nebral se zase tolik vážně, nebyl vztahovačnej a uměl se zasmát sám sobě. Už tohle je dar, který se jen tak nevidí.
Vzaly ho mezi sebe i holky.
Což bylo s podivem. Ono taky, jedna nedávno špatně opuštěná (Kristýnka), jedna s mrtvým klukem (Prcalinka), jedna náročná a až moc chytrá (Jana) a jedna moje (Monika - netřeba komentovat, kdo by se mnou tak mohl vydržet?), to není zrovna úplně zdravá skvadra. Já moc dobře vím, že si Vencu ze začátku nechtěly připustit k tělu. Jenže, znáte to, dobrých lidí je málo, člověk si jich musí vážit a ledacos jim odpustí. Vencovi stačilo, aby se usmál a chvíli mluvil. Jana mi sice řekla jednou v opilosti, že je jako úplně super kluk, ale není vhodnej na chov. Dodnes pořádně nevím, jak to myslela. Tenkrát jsem to neřešil.
Nikdo neuměl líp zevlovat.
Co dělaj mladý kluci, když nemají peníze na hospodu, jejich holky se někam ztratily a jdou si jen tak ulicí? Blbosti, jasně. To musí bejt. Jednou na všechny ty šílenosti pak vzpomínáme a usmíváme se shovívavě nad činy svých synů, protože jsme nebyli jiní. Už dlouho jsem potřeboval parťáka. Návrat zevlujících šílenců. Co my jsme vymýšleli. Všechno bylo spontánní. Mnohdy trošku na hraně, ale když je člověk mladý, tak zkouší, testuje a dělá spoustu věcí, nad kterými jako starý usedlý kroutí hlavou. Že nepřejdeš po támhletom plotě, no a co, to přece nevadí, když je z jedný strany dobrman a z druhé vlčák. To nedáš? Dám!
Zákon o zachování energie fungoval.
Osud nás všechny podivně semlel. Měli jsme někdy s holkama pocit, že už nikdy neuvidíme světlo, že už se budeme jen do smrti potácet ve tmě, hledat marně záchytný bod, utápět se ve smutných vzpomínkách. Venca tohle všechno vycítil, ne rozumově, spíš nějak telepaticky, empaticky, nevím. A když na nás šly chmury (jakože se stále občas objevily jako nějaké zlé stíny), tak vždycky udělal něco, že je zahnal. Jak říkám, byl asi dítě boží, s velkým darem. Byl také člověkem, který přišel ve správný čas na správné místo. Kolem pomalu začínalo pučet jaro a vypadalo to, že bude líp.
Nikdy nezapomenu.
Na jednu úžasnou věc. Jdeme si takhle po ulici, házíme po sobě metalově punkový vtípky, občas z přebytku energie popoběhneme. Jen tak, na pohodu. Nálada je výborná, člověk málem zapomněl na všechnu bolest. Jenže pak se zastavím, proběhne mnou jako blesk vzpomínka, jak jsem kdysi stával pod lampou s Kačenkou a říkávali jsme si spoustu krásy. Pořád to bolí, ale snad už méně. Musím se otočit, se slzami na očích. Venca zmlkne, vůbec se mi nesměje. Začne mě konejšit, má hypnotický hlas. Má dar mě uklidnit. Vybrečím se jako stará bába a U Hymrů pak přemýšlím, jestli fakt existuje nebe, protože mám co do činění s dalším svým andělem strážným.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
