Mezi panelovými domy poletují igelitové pytlíky. Vítr si s nimi hraje, zvedá je do výšky, žongluje, nadskakují a dodávají celé únorové ulici ještě větší šedivost. Vše se vrátilo do klasických kolejí. Pět dní v práci, sedím u kompu, láduji láduji láduji data, chodím na kouřovou s Kristýnkou. Slečny a dámy jsou na mě šíleně hodný. Nosí mi svačiny, opatrují mě. Nějak si na to začínám zvykat, ještě chvíli a začnou mě oblékat do vlastnoručně ušitých oblečků. Jak drahej pes, spoutanej a krmenej jen granulemi. Otřesu se při té představě, zvednu límec u křiváka a přidám do kroku.
Včerejší hospoda byla skvělá. Pátky mám rád jako každý, tehdy jsem ještě býval plný energie a scházeli jsme se jak švábi na pivo. Vymyslely koroptvičky, zase jednou věc, že vyrazíme do Semčic a já se teď šíleně bál, že pojedeme autobusem po stejné silnici, kde mi zemřela Kačenka. Trošku se klepu, ale nesmím na sobě nechat nic znát. Mám strach, ale stejně machruju. Jana se rozvlní a běží ke mě, prsaté objetí, těší se stejně jako ostatní. Prdelky moje, hele támhle je ještě Krista. Jsme komplet, kdo dá ruma. Metal může začít.
Stejně je to divný, ještě na základce jsem byl brejlatý, ošklivý intouš, se kterým se děvčata bavila jen, když potřebovala poradit s matikou. Ksicht mi zůstal, vousy přibyly. "Seš hubenej, dej si řízek, včera jsme s mámou smažily": chce mě vykrmit Jana. S chutí odtrhávám maso a přemýšlím, klepu se, protože za chvilku jsme na místě. Strom je pořád polámaný, pod ním pár květin. Všechno mi proběhne znovu hlavou, musím odvrátit tvář a brečím jak malej kluk. "Co je, co se děje?": hladí mě Monika a protože nemůžu mluvit, tak jí všechno vysvětlí Jana, i Kristýně, která také dosud nic nevěděla a teď kouká s vytřeštěnou pusou.
Uff, konečně Semčice. Zastávka, báby vyzvědačky v sukních, malý krámek s pivem. Jsme tu a těšíme se na nějakou heavy kapelu s jepičím životem. Prcalinka je ale zná a chce je vidět naživo. Proč ne, co doma, žejo. Hospoda plná zatím jen samých strejců. Způsobíme zase pozdvižení na vsi. Ošklivý hubený kluk a 4 krásný holky. Jak to dělá, není teplej? Zní lokálem, až se musím smát. Přitančí číšnice, žvejkačky plnou hubu a cože si dáme. Pivo! A tak srkáme, cinkáme, povídáme. Je nám fajn, ale jen do doby, než odejdu na záchod. Měl jsem to čekat.
Ani jedna z dívek není ve stavu, kdy by někoho hledala. Jana znechucená mužským pokolením a už ani nedoufající, že potká někoho normálního. Prcalinka truchlící po Prcalíkovi. Kristýnka, kterou její starej nedávno zmlátil. Monika patří ke mě. Tak proč kluci nepochopí, že opravdu nechtějí na panáka, pokecat, zajít na rande. Někdo se nechá odpálkovat, ale spousta jich je otravných jak sršáni. "Smrťáku, pošli ho do prdele, prosím": žádosti krásné tváře patřící Kristýnce nelze nevyhovět. "Máš jít do prdele, vole": řeknu, ale vím, že si zase seru do bot. Tohle je ves, tady se nic neodpouští. Hergot holky, tak se zahalte, jsem tu sám, dostanu do držky.
Otevřou sál, místní kutálka začne hrát a já mám co dělat, abych se nesmál, heavy zábavoví hudlaři. "No tak, Smrťáku, pojď radši tančit, vyčistíš si hlavu": chtějí po mě holky, ale na tohle fakt nemám nervy. Jsem zásadový thrasher a death metalista, sorry. Jdu radši na cigáro ven. Dostanu snad osmdesát dotazů, která holka je volná, co jsou zač. Už jen opakuji, že je mám každou na jeden den večer a tři dny pak sháním další a chlastám a poslouchám metal. "Vypadá jak magor". řekne nějaká lopata a tak se vrátím rychle dovnitř. Cítím, že stejně dostanu do tlamy, ale chci si ještě chvilku užít klidu. U baru stojí dívčina, šíleně podobná Liv Tyler z klipu Crazy od Aerosmith. Pokud bych měl jmenovat herečku, která by mě přemluvila na rande, byla by to ona.
Abych zabil čas a protože jsem normální kluk, tak jí to jdu říct. Vůbec neví, o co jde. Je tak krásná jako blboučká. Tak si jen objednám pivo, koukám na ní a nechám ji mluvit. Chce jednou zmizet ze vsi do Prahy, jasně, sehnat nějaký peníze, jasně, dobře se vdát nejlépe za cizince, jasně, zmizet z týhle prdele, jasně. Holčičko, zapomeneš na kořeny a udělají z tebe kurvu, maximálně. Hovno Ital, spíš nějakej disko kšeftař. Škoda, že jsi dutá jak štoudev. Přemýšlím o tom, jak příroda občas divně všechno vymyslí. "Tak tady ses mi zašil": obejme mě zezadu Monika a přeruší tok mých představ a myšlenek. Mám jít k holkám, mají problémy. A je to tady.
Mám hladinku a tak mi chumel kluků kolem mých kamarádek připomíná roj sršánů. Krouží okolo, vystavují svaly, mají blbý kecy. Známe, víme o co jde, alkohol bourá hranice. Nic proti, ale když řekne NE nebo jdi do prdele, tak zkouším jinde, co, chlapci? "Moniko, to je jak jít na smrt, vždyť mě zlynčujou": mám skoro nakakáno v kalhotách. Nedá se nic dělat, není nic lepšího než zemřít za zvuku špatné muziky. Tak mi aspoň na pohřbu zahrajte Krabathor. Jdu mezi sršáně, nejdřív slušně poprosím, pak následují strkačky, celý příběh graduje do extrému. Padne první rána, padám na zem, zvedám se, bojoju jako lev, holky řvou, kruh se rozestoupí, kapela hraje dál. Koutkem oka vidím opovržlivý pohled Liv Tyler. Proč jsem se nedal radši na keramiku, sběr motýlů nebo modely letadel. Probleskne mi hlavou a následují situace, ve kterých jde jen o přežití.
Chvílemi jsem boxovací pytel, potom spadnu do mlátičky. Chráním si zuby, sršáni jsou pěkně jedovatý, kopni ho mezi nohy, ať nemachruje. Jsou zlí. Někdo ječí, ať mě nezabijou. Fakt krásný výlet. Mohl jsem chlastat na horách, válet se ve sněhu, jíst sníh, jíst hlínu...cože? Asi jsem dostal hodně do hlavy, opravdu mám plnou hubu hlíny. Hrdinové mě hodili vedle hospody na hřiště, jak kus hadru. Ty vole, já věděl proč sem nemám jezdit, v Semčicích jsem dostal do držky snad po pátý. Divná ves, divný lidi. "Žiješ?": vidím nad sebou krásnou tvář Kristýnky. "Ne": odpovím a i si to myslím.
"Nemám vás rád, už s váma nikdy nikam nepůjdu, nikdy, přísahám": jsem naštvanej a Monika je vyděšená mým ještě víc zmuchlaným ksichtem než normálně. Podpírají mě, flušu krev a vezmou mě zezadu k hospodě. Přemluvily Liv Tyler, aby jim dala trošku vody. Jsem jak válečný veterán. Pomalu ze mě uniká adrenalin a přichází bolest a strach. Ohmatávají mě, jestli nemám něco zlomenýho. Jeden klučina, sotva patnáctiletý mě trefil mezi nohy, bolí mě vnitřní strana stehen a je mi už všechno jedno. Spal bych, ale nemůžu. Musím ještě přes kopec, přes les, 12 km do Boleslavi. Nechte mě chcípnout.
Nadávám do větru, proč nemám kamarády, kteří by mi pomohli? Jsem opilý, nechci projít kolem stromu, kde zemřela Káča. Skoro mě odnesou, v chlastu je najednou i pláč. Musíme dál. Umírám na cestách, na poli, v lese, krvavé triko, džíny i křivák. Je sice super, že mě děvčátka opečovávají, líbají, děkují, jsem šíleně drsnej a tvrdej chlap. Rozmlácenej ksicht hrdiny. Ale nemuselo k tomu vůbec dojít, příště jim normálně dejte svá těla v plen, co vám to udělá? Doslova mě dovlečou ke Kristýně domů. Protože bydlí nejblíž. Malý byt, s ještě nevybalenými věcmi. Jsme stejně parta ztracených. Studeno, nemůžu vylézt do vany. Musí mi pomoct Monika a Jana, protože obě mě už viděly nahatýho. Před Kristou se ještě stydím. Normálně bych dělal, že mě všechno bolí víc (jako každej chlap), ale ani nemusím. Omyjí mě, hýčkají. Dělají si srandu, jak je dobře, že mi nezasáhly důležité orgány. Uff, teď myslete na šukání, hergot.
Chtěl bych padnout do říše snů, ale nevím, jak si mám lehnout. Obvazy a náplasti prosakují. Koukám do stropu a modlím se, aby po mě Monika nic nechtěla. Když nám bylo patnáct, tak jsem o něčem podobném snil. O hoře z holek, o kopci z prdelek a prsou. O tom, jak si dám vysněný grupáč jen se mnou a hodně otevřených klínů. Nojo, nějak rychle všechno utíká. Je mi osmnáct, všude samý ženský a najednou jsem v situaci, kdy se modlím za nějakého kamaráda. Moc dobře vím, jak mi spousta kluků závidí. Všichni si stěžují, jak nemůžou najít normální holku. Hergot, tady máte tři, tak se trošku snažte. Jednoduchá rada, co?
Jak nemůžu spát, tak o všem přemýšlím. Slyším oddychování, vidím zvedající se hrudníky, občas některá pochrupne. Jsou moc hezký, plné života, jako nějaké sousoší, nad kterým by mistr sochař raději onanoval, než jej sochal. Monika zavrní a Kristýnce se odhrne noční košilka. Všechno se točí pořád dokola. Chlapi a ženský, ona ho chce a on ji ne a naopak. Potoky slz, romantika, soužení, divoké páření, básníci píší básně, na vesnici si o děvče řeknou tvrději. Chce se mi na záchod, rozhrnu náručí, vysoukám se na nohy a zamotá se mi hlava. Málem omdlím, ale přežiju. Musím, pokaždé se musím zvednout. I dobitý, zničený, rozmlácený. Napadá mě spousta filozofických otázek, ale jsou přerušeny pláčem Prcalinky. Chudák, pořád na mého kamaráda vzpomíná.
Pohladím ji po vlasech, otevře oči. Smutně se usměje. "Děkuju Smrťáku, díky za vše": zašeptá a já bych pro ní v tu chvíli udělal všechno na světě. "Spi nebo zavolám Sršáně a ty ti dají do těla": políbím ji na tvář a zalezu si zpátky k Monice. Snad do rána nevykrvácím. Bylo by mě škoda.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
