"Ty jedeš taky, to se divím?": zeptala se opovržlivě na rauchpauze asi třicetiletá kolegyně vedle z oddělení. Zamumlal jsem odpověď a myslel si něco o prdeli. Kde se podobný typy vyrojily, asi tu byly vždycky, ale teď mi přijde, že je jich nějak víc. Škodovku koupili Němci, udělali v ní spoustu dobrých věcí, ale taky jejich příchod hodně lidí neskouslo. To je kapitalismus, volové, říkával jsem chlapům na dílně, když jsem jim musel promluvit do duše. Zákon padajícího hovna funguje odjakživa. Byl jsem jebán a tak jsem taky jebal. Jsem takovej jebací tlumočník, smál jsem se s nima pak v hospodě.
Prej jsem málo komunikativní. Omyl, spíš mám zbytečný problémy v prdeli. Bohužel, má vrozená lenost mě posouvala dál. Snažil jsem se sobě a ostatním ušetřit práci a vymýšlel různý ojebávky, kterým se ve slušných firmách říká zlepšováky. Několikrát jsem díky tomu vyhrál zaměstnance měsíce, byl zase na nástěnce a terčem milých vtípků v kantýně. Normální fabrika, přerod z červených komunistických tabulek a hesel na tabulky modré, kapitalistické. Pro obyčejný lidi na dílně se toho tolik nezměnilo. Tedy u nás, my nebyli na lince. Tam končili novodobí otroci, kteří rozedřenýma rukama dělali několik pohybů celý den.
Pak jste v autobusech a na úřadech potkávali maníky s mrtvýma očima, několika tiky a zničeným životem. Je ale fakt, že se platilo dobře. Třeba mě zbývalo na muziku, pivo a ještě jsem něco málo ušetřil. Nojo, to je všechno super, ale když já se včera pohádal se šéfem a ten mě za "odměnu" poslal na školení o komunikaci. Prý v ní mám mezery. Bude to dobrý, uvidíš, hodně se tam chlastá, je to v Harrachově a bude to fajn. Hovno. Hra na šašky mě nikdy nebavila. Dal mi nůž na krk, jestli nepojedeš, sundám ti odměny, že se z toho posereš. Ještě si nikde nebyl a seš vhodnej kandidát.
V oběžníku bylo, co si všechno máme s sebou vzít. Tak jsem si vzal jen žebradlo, walkmana, nějaký prádlo a trika. Stojím před škodovkou u třetí brány, kolem mě pobíhá několik bývalých vysoce postavených členů SSM. Hele, tenhle nám dělal nábor do pionýra. Kurva podšitá, zajímavý, jak některý lidi umí přežít, přeměnit se, jak nějaký chameleoni, s klidem a rozvahou, bez páteře, bez svědomí. "Pane kolego, vy nemáte oblek?": zeptá se mě jedna taková tlama. "Di do prdele, buzerante": odpovím s chutí a vedle mě se zachichotá asi 40 letá ženská - kusanec. Dámička, sexy.
V autobuse si sednu úplně dozadu do rohu a snažím se nevnímat pokusy o dobrou náladu. "Tak soudruzi, pardon, kolegové...těšíte se? Čeká vás víkend na horách, budeme dělat spoustu krásných věcí": mluví jak z brožurky. Dnes si neříkají rudé kurvy, ale personalisté nadnárodního podniku. Nasadím si raději Sodom do sluchátek a dívám se co nejvíc přidrzlým úsměvem na tváři tomu hnusnýmu žábákovi přímo do ksichtu. Dohraje song a uslyším svoje jméno. Všichni se na mě otočí. Prej nějakej snaživej kokůtek vymyslel, že se budeme představovat jak v americkejch filmech. Hraný úsměvy, účes jak Dylan z Beverly Hills 90210. Musel jsem si stoupnout. "Jsem Kuba": víc ze mě nedostali.
Pár holek vepředu, co si notovali se ctižádostivými Dylany, proneslo něco o tom, že jsem divnej. Všechny stejně oblečený, namalovaný a blbý. Jaký ty můžou mít problémy s komunikací, když vše vyjadřují jen vagínou? Prcalík by řekl, že mají mozek v píče. Srát na to, doufám, že mám dost baterií, jinak o víkendu zemřu. "Taky tě to sere?": přisedla si paní, sexy samice. "Ne, já jsem tady, abych se hlavně hodně zlepšil v komunikaci": odpověděl jsem a oba jsme se rozesmáli. "Jsem Marta": polibek. Hm, tak si zaflirtujem. Jen tak ze sportu.
Dorazíme do Harrachova, nádherná podniková chalupa. Vybavení jak na zámku. Jen mě naštvou, že nebudu mít pokoj sám. Jsme nakonec tři. Já a dva Dylani. Jeden z nich, takovej malej zmrdík, ze kterýho má půlka dílny nehoráznou prdel, si ihned vyvěsí na zeď nějakýho přiteplalýho kulturistu s dokonalým účesem a že je to jeho vzor a když na něj kouká, tak ho motivuje k tomu, aby byl lepším. A co ty Kubo. Vole, já tu nemám plakát Lemmyho. Já ctím, žít rychle, zemřít mladý, ty seš hroznej píčus, víš o tom, Dylane? Jmenuji se Jirka, protestuje, tak ho poplácám po rameni a že mu jako fandím, ale když se bude snažit, tak nakonec bude taky krásnej mladej a úspěšnej a možná jednou i vyroste. Jdu radši na cigáro a přemýšlím o tom, kde se v lidech najednou vzalo tolik přetvářky a klamu?
Ihned ke mě nakluše Martička, asi v předtuše divoké noci, vezme mě za ruku a já cítím, že mě rajcuje. Rozumíme si. To zase jo. Zavolají nás do konferenční místnosti. Tam naběhne šíleně vysmátá slečna, mluví jak z Herbalife nebo od Jehovistů. Jak se musíme zlepšovat, pracovat, vydělávat, prachy, prachy, prachy, úspěch. Až do smrti, amen. Nová víra v nové době. Na duši sere pes, ta může chcípnout osamocená a smutná. Kde je kurva nějaká opravdová radost ze života? Mě loni umřeli dva kamarádi a moje holka a cítím se být víc živej než tyhle roboti.
Tak se koukám holkám na nohy a zadky a kozy. Představuju si, jaký by to s nima bylo. Sním sny o šukání a jsem zase mimo. Já jsem snad celej život v polospánku. Zase zazní moje jméno. Naschvál si rozpustím vlasy a předstoupím jak ve škole. Slečna se snaží, ale mě to nebaví. Odpovídám jednoslovně. Řekne mi, abych zahrál dým z cigarety. Copak jsem nějakej mim? Tak si naschvál napolykám sliny a zvednu hlavu ke stropu. Potom si říhnu tak, že nadskočí skleničky ve vitrýně. A že jsem jako kouř ze starých, dlouho uleželých Startek. Nikdo se nesměje, jen Martička na mě mrká jak o závod.
Následuje tělocvična. Mám nacvičeno a tak exceluji. Klucka z posiloven jsou tuhý a málo pružný. Aspoň, že mají holky elastický tepláky a já se můžu trošku pokochat. Zjišťuju, že nám počítají body, píší je do tabulek a pošlou zaměstnavateli. Taky dobrý. Pak nás naženou do velký místnosti, sedneme si do kruhu a máme si povídat s psychlogem. Vousatý pán s brýlemi, který asi už zažil mnohé. Vyjde mi, že jsem schopnej žít jen v izolaci a je mi doporučena práce pilota. Nutno ale říct, že v testu místo přemýšlení vytvářím zaškrtáváním různé obrazce pohlavních orgánů.
Konečně padla a osobní volno. Dylan na sebe vypatlá z německého obchodu přivezenou voňavku, dokonalý, zaručený a ověřený lep na ženy. Smrdí jak sejra za ráfkem, onanisté vědí, řeknu mu to a on na mě kouká znechuceně. Jde se do hospody. Dám ihned pivo, mám vyprahlo. Martička nějaký víno a už by se tulila. Mohla bys bejt moje máma, dělám si z ní prdel, ale očividně jí to nevadí. Přijela sem s jasným cílem. Pokouším se ji dát dohromady s Dylanem, aby si kluk konečně skočil, ale prej je hnusnej, slizkej. Tak nevím, přece tu neoddřu všechno sám. Sedí se nejdřív u dvou stolů, ale postupně, s každým dalším pivem, se všichni shlukují ke mě. Slečna, co nám přednášela, je dokonce hodně blízko.
Tak si dělám prdel, znovu předvádím dým z cigarety, pak z kamen, paroduji všechny přednášející a kluci v košilkách a s ulízanejma hlavama čumí jak péra z gaučů. Nakonec to nebude tak špatný, říkám si. Jde se na chalupu, kupodivu se netvoří žádné dvojice, jen za mnou pořád běhá Martička jako pejsek. Holka, jsem pro tebe fakt mladej. Jenže ona si nedá pokoj. No a já tak musím nechat milého čtenáře v napětí, jak to dopadlo. Taky jsem gentleman a vážený muž. Tedy, když jsme se ráno probudili s Martičkou v posteli, usmívala se. A já přemýšlel, jestli bych neměl mít výčitky kvůli Monice. To víte, že měl.
Návštěva skokanských můstků, kde nás provádí starý pán, je skvělá. Baví mě i výlet po horách. Jenže odpoledne jsou zase nějaký sezení, rozmluvy, testy, kraviny. Večer se opije jeden z bývalým členů a pohlavárů SSM a řve na nás, že nová doba si žádá nový přístup. Pošlu ho do prdele a on mi vyhrožuje. Trošku se to zvrhne, ale pak mu na hajzlech připomenu jeho minulost a je posranej až za ušima. Divná doba, hadí lidé se mají vždycky nejlépe. Jsou kluzcí, slizcí, úspěšní. Nemám nic proti šikovným a schopným, fandím talentovaným. Ale sráči mě vytáčejí.
Martička je sluníčko přes den, ale v noci se mění v sexuální bestii. Nemá už úplně nejpevnější tělo, ale dokáže a umí věci, které jsem neviděl ani v pornu. Je to moc hezký, i když vím, že už se nikdy neuvidíme. A tak, když se loučíme před fabrikou a já jdu totálně utahaný domů, tak se na sebe jen usmějeme a jdeme si každý po svém. Pomalu mi začíná docházet, co jsem provedl, cítím se jako prašivý pes, špinavý. A abych nezapomněl, po kurzu komunikace jsem začal být ještě víc uzavřený. Slova nebyla potřeba. Stačilo každý den vstát, udělat přesně do jednoho spočítané pohyby, říct potřebné a když padne, tak vypadnout. Nemít metal, tak už jsem asi taky dávno jen robotem bez mozku.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
