Kdysi dávno (ano přijde mi, že už uběhla spousta času), mi říkávala moje milá Kačenka, že neumím být sám. Měla naprostou pravdu. Třeba zrovna včera. Rodiče se rozhodli, že vyrazí na chalupu a brácha jel s nimi. Monika vzala Janu a Prcalinku na dámskou jízdu někam do Českého ráje. Měly tam nad vínem probírat ženský věci a já se k tomu vůbec nehodil. Nasadil jsem tedy sluchátka, nechal džísku rozepnutou, protože jsem tvrďák a smrkal jen do rukávu. Nabral jsem směr Rozvoj, v naději, že dáme se Sabathem pivko a bude dobře.
"No on jel za klukama do Prahy, starý máničky mají nějakej sraz, to zas přijede jak dělo a 14 dní s ním nebude řeč": dozvím se mezi dveřmi a tak se otočím a jdu domů. Jenže co tam? Poslouchat nekonečné hádky sousedů, kteří nemohou mít dítě. Třískání nábytku, řev, pláč a nakonec nekončící šukání. Mám já tohle zapotřebí. Ještě, že dávají v televizi porno. Chytáme u nás Poláky, nějaký chytrý a šikovný soused pošteloval anténu tak, aby se kolem desáté objevily na jednom programu příběhy se šťastným koncem. Otevřu si pivo, je mi fajn. Opravdu hodně fajn. Sice je to takový smutný, ale co naděláte.
Zvonek jako blázen, kdo to do prdele ruší takhle pozdě? Že by se něco stalo na chalupě? Hoří? Hlavou mi toho proběhla spousta a v kukátku jsem uviděl sousedku. Bydlela v garsonce nad náma. Něco kolem 40, udržovaná, docela kost. Ale taky z ní čouhala chtivost na všechny strany. Šel z ní trošku strach. Nějak takhle jsem si představoval kudlanku nábožnou, která by mě třeba týden v kuse vysávala a pak mě zahodila jako kus hadru. A že nemá máslo. Kdo prosím vás kurva shání v jedenáct v noci máslo? Župánek, kozy venku, průsvitná a taky je hrozně smutná. Měl jsem tenkrát velkou šanci a možná být doma dlouho sám, asi bych její nabídky využil. Takhle jsem jí OPRAVDU DAL JEN KOUSEK ZASRANÝHO MÁSLA a zavřel dveře. Přes kukátko vidím, jak tam chvilku zplihle stojí a pak trhne drze hlavou. Vždyť by mě zabila. Nadržená mašina, uff. Zachránil jsem si život nebo aspoň počestnost.
V televizi zrovna končí první dějství. Jeden chlap, co miloval dvě, ony samo lesby i na chlapy. Stejnej příběh jako odpoledne v romantických seriálech pro paní, co už ztratily naději, akorát u toho šoustali. Titulky a smutek, že zase jednou něco skončilo. Další film, zasazený na starý zámek. Polské blonďaté herečky, to já moc rád. Kozy a zadky, pojď ke mě čeledíne, nechápu jak někdo může řídit koně a nechat si ho u toho kouřit. Tuhle služebnou bych taky bral, no ale mě nedá, všechny nakonec spí stejně jen s pánem zámku. Možná je to víc reálný, než ostatní filmy. Konečně je po všem. Jak ve filmu, tak u mě. Co tam máme dál?
Akční hrdina naběhne a hned v první scéně vystřílí něco kolem 50 lidí. Blbost, kterou když jsem viděl nedávno znovu, tak jsem si říkal, jak ji tenkrát dobře natočili. Proti těm ptákovinám, co dávají dnes, fakt zlatej zajímavej akční film. Jenže v únoru a v 18 letech mě nebaví, tak si nasadím sluchátka a osolím volume. S.D.I. jsou teď znovu mí polobozi. Vyštrachal jsem starou kazetu od Kytky a už si pobroukávám. Usnu z toho, musely se mi vybít baterie ve walkmanu. Básníci mluví o vycházejícím slunci nad krásnou krajinou. Jenže mé je nad Škodovkou zahaleno do šedivého oparu. Mezi dvěma paneláky a jedním komínem je stejně ušpiněné jako můj včerejší večer.
Jdu pro rohlíky, obhlídnu zezadu trafiku, co tam mají za nový prasárny. Zaujmou thajský prdelky i megaprsa. "Přejete si něco?": zašvitoří na mě mladý hlas. Cože? Ona tu už nedělá ta stará paní, co nám prodávala cigára a pivo a rum a občas i porno a bylo jí úplně jedno, že nám ještě teče mlíko po bradě? Co tady dělá mladá holka? Před tou se přece budu stydět. Tak si koupím jen jedny Sparty a jdu domů. Pod matračkou mám stejně staré známé paní, co se toho nebojí. Těžko bych si stejně zvykal na nové. Tak co holky, jak jste se beze mě měly? Inu dobrá, ale co teď budu sám celou sobotu dělat?
Jsem paštikovej král, vařit mě nikdy nebavilo, možná ještě párky. Ona Kačenka měla pravdu. Jak dlouho se dá žít na rohlíkách, cibuli a paštice? Nevadí mi prát, s nechutí i vyžehlím, ledacos opravím, jsem kluk na ženění, ale vařit? Kručí mi v břiše, tak nasadím znovu walkmana a vydám se do ulic. Mrzne až praští a bez holek je mi ještě větší zima. Ruce v kapsách, cigáro v koutku úst. Sem tam odplivnu. Kam půjdu? Člověk je nakonec stejně jen automat, mé cesty se stále opakují. S.D.I. mi hrajou do kroku. Občas jsem jak blázen, protože si zpívám refrény. "Zdůůůůř, Smrťáku, co ty tady?": poklepe mi někdo na rameno. Dva punkáči, co je znám z práce. Velký číra, ale taky zorničky, že by se v nich jeden ztratil. Sorry kluci, mám něco na práci.
Kroky mě zavedou mezi staré domy. Město žije nákupy, zvon na radnici bije nějak tiše. Metalová procházka osmnáctiletého samotného muže. Chci se ztratit, nebýt tu, chci být neviditelný. Padne na mě obrovská tíseň. Loni se toho stalo šíleně moc. Teď už je vše jako nějaký ošklivý sen, noční můra o které víte, ale snažíte se ji vytěsnit. Meditace v chůzi, toulám se městem a kolem sílí únor. Únor bílý, pole sílí. Dá se do mě šílená zima, ale do hospody se mi nechce, ještě ne. Dohraje kazeta, otočím ji a vzpomínám. Na kluky, na Kačenku, na všechny ptákoviny, co jsme se jich spolu nadělali. Najednou jsem u Jizery, koukám na partičku malých kluků, co bruslí a hrají hokej. Jak my, když jsme spolu vyrůstali. To nadšení ze hry, vole přihraj, nehraj jak ponocnej. Kdo ti dal Bože právo všechno zničit?
Skončím na panelech. Už sem tolik nechodíme, jen občas, většinou, když mě prdelky přemluví. Mladší se zde ale pořád slézají. Jsem pro ně "ten starej", "ten, co mu umřela holka", "bejvalej vůdce smečky". Přijmou mě v pohodě, dáme pivko. Všimnu si, že už mají trošku jiné nášivky, než jsme měli my. Spíš mlčím a poslouchám. Kývu hlavou. Připadá mi, že jsem už všechno zažil. Kluci se trošku předvádějí a holky na mě koukají jak na nějakýho bůžka šílenství. Dělám si prdel, že jsem legenda (tenkrát se tohle slovo tolik nepoužívalo). Jenže pak zjistím, že se mi s nima nechce být. Jsou super, ale mě zachvátila samota. Poděkuju, vymluvím se na hospodu a jdu znovu do města.
Můj otec by řekl, že jsem měl projebaný den a vlastně by měl pravdu. Jen tak zevluju, snažím se utřídit myšlenky, ale moc to nejde. Co to je za divnej den v divný době? Připadám si jak po apokalypse světa. To jsem tu zbyl na světě fakt sám? Zoufale mi chybí kamarádi, nějak nejsou. Zkoušel jsem párkrát vyrazit jen tak s pár lidma z práce, sem tam jsem potkal i někoho na koncertě, v hospodě, ale nikdy to nedopadlo. Lidi nejsou. Nebo ne aspoň ty opravdový, na který je spolehnutí. Srdcaři vymřeli. Míchá se mi všechno v hlavě jako pálivý guláš. Ani nevím jak a sedím U Hymrů. "Kde máš holky?": zeptá se Pavel a já jen mávnu rukou. Půllitr padne na keramický tácek a já si otevřu svůj notýsek.
Napíšu ten večer spoustu smutných slov. Chytne mě slina i múza. Odbije dvanáctá a já klasicky močím pod sochou Jana Ámose. Býval to takový náš zvyk s klukama. Holky se vždycky hrozně hihňaly a my závodili, kdo výš. Občas se zamotám, koukám nevím proč pořád k nebi, nechci bejt sám, nechci umřít opuštěnej. Mám sice Moniku, ale kus mýho srdce je pořád šíleně prázdný. Nemůžu se trefit do zámku, z dálky slyším, jak vedle sousedi šukají. Králíci, chudáci králíci, zařvu na ně ještě, ale nevnímají mě. Kdyby dnes přišla paní pro máslo, asi bych ji pozval dál, protože neumím bejt sám. Protože je mi 18 a všichni kolem létají do světa. Protože podnikají, mají rodiny, směr a cíl. Já mám jen velkou sbírku kazet, CD, dvě kamarádky a jednu holku, co mě miluje. Je to málo nebo moc? Kdo ví?
Nemůžu spát, tak se zase obléknu a jako stín chodím nočními ulicemi až do rána. Toulám se městem a kolem sílí únor. Bílé vločky poletují vzduchem a venku jsou už jen děvky, opilci a já, tak trošku blázen, něco málo básník, hodně metal a ztracená duše v obrovském vesmíru. Už aby se vrátily holky, bez nich jsem jak bezrukej. Tma se pomalu mění v šero a bolí mě nohy. Tulácké ráno, smutek, chlad, co bude dál?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
