Příběh sto sedmdesátý osmý - Smutný rok, nový začátek
Abych pravdu řekl, tak týden na horách s Monikou pro mě byl vysvobozením. Co na tom, že jsem byl zhádaný s rodiči, co na tom, že nebylo moc co jíst. Byli jsme jak dva vyděděnci, připomínali jsme hlavní hrdiny amerických filmů. Byli jsme na útěku před celým světem. Já, kterému zemřela holka ve zmuchlaném autě a má nové lvice, která trpělivě snášela i moji bolest. Ranní sex, čaj a káva a pivo. Občas něco k jídlo. Dodnes nechápu, z čeho mé tělo žilo. Míval jsem dlouhé přednášky o hudbě, než jsem nasadil každý vinyl na gramec, tak jsem mluvil a mluvil a mluvil. Sodom, Kreator, Arakain, Kryptor, Debustrol. Asi jsem působil jako nudný patron, ale ona, má milá, to tak nevnímala. Jak známo, tak zamilovaní odpouštějí s chutí.
Prcalík, když umíral na smrtelné posteli, tak hrozně litoval, že už nikdy neuvidí svoje děvče ráno po šukání v jeho svetru. Monika stávala u okna, koukala do sněhových závějí a pobrukovala si. Prdelka odhalená a na nohou tlusté vlněné ponožky. Výrobci rajcovního prádla se můžou jít zahrabat. Když se pak rozvlnila a šla přehodit desku na druhou stranu, nemohl jsem jinak, než vstát a jít k ní. Oddané oči, modré jako voda v horských jezerech. Něco vám prozradím, když je ženská chytrá a ještě vás má ráda, tak si toho važte, nemusí se to opakovat. Slepic a debilů všude okolo běhají stovky. Je třeba si vážit každé chvíle.
Smrt není z těch, která by šla jen tak z hlavy vytěsnit, na Káču jsem myslel ještě hodně dlouho, slýchával jsem její hlas, někdy se dokonce přistihl, že ji hledám, ale bolest pomalinku ustupovala. Občas zaútočila s úmyslem mě zničit, ale Monika byla hodně empatická. Brávala v těchto chvílích mé ruce do svých, hladila mě a objímala. Abych pak zůstal za tvrďáka a drsoně, tak jsem si jí brával v různých polohách. Zrovna jsme byli v nejlepším, po marném pokusu připravit společně snídani. Nemohl jsem jinak, znáte to, svetr, povytažený nad půlky. Dotyky, šepot. Byla moc krásná.
Bušení na okno a smích, který mi k babičce neseděl. Dvě známé tváře a povzbuzování. Přistihly nás moji strážní andělé. Jana a Prcalinka, obě měly úplně stejný nápad jako před týdnem Monika. Zmizet z Boleslavi, nechat za sebou bolest a všední dny a překvapit nás na horách. A když nás u bábušky nenašly, tak jim došlo, kde jsme. Kam bychom taky jinak šli. Objímání a ty vole Smrťáku, už jsme tě viděly nahýho kolikrát, ale co se takhle obléct, když máš návštěvu, lítáš tady s tím svým famfulínem jak nějakej německej pornoherec. Šel jsem si zakouřit před chalupu, počkal, až se holky ubytujou. Vybalování a štěbetání jsem neměl zapotřebí.
Udělaly mi radost. Čekal nás Silvestr a už nám docházelo jak pivo, tak rum, o jídle ani nemluvě. On by tě tady nechal Smrťák umřít, je fakt nepraktickej, co? Takhle nasekat dříví, ohnout slečnu přes postel, to jo, ale krmení je pro něj moc přízemní, co? Ještě, že nás máš, kluku ušatá. Dělaly si ze mě prdelky a já se usmíval. Tři ženský v chalupě, to zase budou sousedky drbat. Tak ať. Bylo to super, jen mi pořád hrozně chyběli kluci. Metaloví kamarádi, se kterýma bych mohl zachlastat, probrat svět, ženský a vůbec. Místo toho jsem byl jak paša, tři koroptvičky. To není špatná bilance, když vezmete v úvahu, že nejsem zrovna z těch, kdo by se dovedl bavit s něžným pohlavím.
Nemusel jsem, kromě dřeva a odhazování sněhu dělat nic. Seděl jsem, popíjel dovezený rum a díval se na holky, jak připravují oslavu. Tohle mi jde moc dobře. Uždibuju, snažím se být vtipný a taky vzpomínáme. Na Kytku a Prcalíka, na Kačenku. Co veselého jsme spolu prožili. Alkoholu v krvi přibývá a zvu cácorky do hospody. Nebýt vás, už mě někde žerou červi. Hrozně se snažím, abych všem dal sníh za krk, Monice i za kalhoty. Si blbej, nech toho? Končí to eskymákem, což spočívá v tom, že mě po krk zahrabou do závěje. Ženský kozatý komando je silný a taky, brání se jen naoko. Holky moje, miluju vás, ale musím uschnout.
Stará hospoda, pár místních dřevorubců pookřeje. Chápu je, ale když se mě desátý zeptá, která ke mě patří a já pokaždé odpovídám, že všechny, je to na pováženou. Pivujeme, panákujeme a řešíme muziku. Zajímavý je, že jsme se na metal upnuli všichni. Jakoby nám hudba dodávala sílu přežít. Když nám bylo smutno, nechodili jsme po doktorech, ani nebrali prášky, pouštěli jsme si své oblíbence a vytvářeli tak s kapelami pevné pouto, doslova na život a na smrt. Smrťáku nekoukej pořád tak, usměj se, musíš, ty žiješ, jsi tady a teď a musíš fungovat. Kačenka patřila k holkám, který se moc často nerodí a ty máš kurva štěstí, že máš Moniku. Kdo by taky s tebou jinej vydržel? Vidím skelně, musí mě odtáhnout na chalupu. Historie se opakuje.
Řvu na celou ves hyjé, mám kozatý trojspřeží. Holky ukažte kozy, jsem váš král a vládce. Smrťáku, jestli nebudeš držet hubu, tak tě vyklopíme. Mám kecy až před chalupu. Na chvilku mě uloží, ale několikrát jim uteču. Pořád chci dokola pouštět Saxon a můj novej objev Metal Church. Doporučil mi je Sabath a můžu vám říct, že vánoce 1994 byli hodně v jejich stylu. Tančím opilý tanec, dělám, že přirážím k Prcalince, Janě i Monice. Pak řeknu, že když už tady kluci nejsou, tak to vezmu za ně. Svléknu se do naha a skáču venku do sněhu. Silvestrovské plavecké závody jsou letos jen na mě. Nadávám na tu starou kurvu Boha, na smutnej rok a chci tam zůstat. Holky se zakecají a málem umrznu.
Grog, jsem najednou střízlivej a pijeme dál. Chlebíčky, jednohubky, všechno pochválím a sním. Blíží se půlnoc, chalupou duní metal a vidím na všech, jak bilancují. Pro Moniku, jako jedinou, to byl super rok, protože potkala mě. Seš vole výhra Smrťáku. Beru si slovo a všechno musí ven. Mluvím o všem smutném, co nás potkalo, o naší potrhané partě, o metalovém šílenství, o lásce, kterou všichni hledáme celej život. A cárocky moje pláčou a já je musím líbat a objímat. Ťukáme přesně o půlnoci rumem a slibujeme si, že se budeme opatrovat. Poprosím pak o chvilku strpení a beru Moniku do náruče. První bušení těl v novém roce. Nahoře na půdě, v kládě a prachu. Na starých časopisech a knihách.
Už je to uděláno, už je to hotovo, to se vám to šuká, když máte s kým. Dělají si z nás vtípky Jana s Prcalinkou. Jak jsou opilé, tak jestli prej nechci i je, ale nejde to, nasral bych si do bot a taky, Monika je lvice, co by je sežrala. Chlapi se prý nepůjčují. Škoda. Přidávám raději volume a řveme texty až do rána. Usínáme na hromadě jak zavalení horníci. Já a tři kozatý krásky. Je to moc příjemný, ale stejně, nechápu, jak se může Monika vždycky probudit, když hladím ze srandy Janu? Je to fakt šelma.
Je najednou rok 1995 a já sedím jen v trenýrkách a svetru před chalupou. Čekám, až se prdelky vyspí. První za mnou přijde zmuchlaná Jana a poprosí o cigáro. Byl to smutný rok, viď, ale čeká nás nový začátek. Podívej na Ještěd, hele jak tam krásně svítí slunce. Ber to jako znamení Smrťáku. Obejmu ji, plácnu před půlky, protože je moc krásná. Rajcují mě ženy ve starých vytahaných svetrech. Mám rád vůni svých kamarádek. Co by za to jinej dal, trávit tolik času s tak skvělejma holkama. Usměju se, poděkuji za vše, omluvím se Kačence a odnesu si Moniku zase nahoru. Jen tak, bez sexu, chci s ní být chvilku sám, chci si jí rozbalit, obejmout. Chci konečně začít zase žít.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
