Příběh sto sedmdesátý pátý - První koncert s dívkou, která mě měla doopravdy ráda
Šedivé zimní dny se mi slévaly v jeden. Žil jsem od pátku do neděle, jinak jsem přežíval v tovární hale. Ve svém vymrzlém kanclu, na poradách bez konce a bez účelu. Na obědech v kantýně, kde se scházely partičky dělníků, které nadávaly na ženský a u druhého stolu naopak. Tupé slepice, chlapi, co drbali víc než ty o nichž říkali, že drbají. Klasika. Montérky, solvina, lomozící stroje, vzadu pak linka, kde jak roboti opakovali pořád dokola sled pohybů cizinci z Polska. Přestávky na hajzlících, tam jedna kurvička byla schopna obšťastnit i dva maníky během 20 minut. Umělé světlo a hluk, snažil jsem se uzavřít do své ulity a myslet na víkendy.
Asi jsem tenkrát působil trošku jako z jiné planety. Dlouhé vlasy, bledá tvář, hubený, smutný, osamocený v davu. Den za dnem, hodiny, kdy jsem se snažil myslí tlačit ručičku na ciferníku kupředu. Kdy už bude konečně padla? Začala mi chodit naproti. Dělala jen na půl úvazku v bance, aby si mohla po odpolednech dodělat další maturitu. Jako já, akorát byla z jiného světa plného kostýmků, lodiček, košil s prosvítajícími podprsenkami. Vše jakoby se opakovalo. Káču jsem již oplakal, sice jsem nebyl smířený, ale čas opravdu pomalu hojil ty nejhorší rány. Monika mi v tom hodně pomohla.
Protože byla stále usměvavá, ve skvělé náladě. Možná trošku naivní, asi moc četla knihy, ve kterých všechno dobře dopadne. Byli jsme jak jing a jang, dvě bytosti, které se krásně doplňovaly. Pořád mi říkala, že mě miluje, ale já si to zatím ještě nepřipustil. Nešlo mi to přes pysky. Jak byla nezkušená, tak se hrozně rychle učila. Měla talent na sex i na metal. To se jen tak nevidí. Co jsem věděl a znal, tak jsem ji postupně naučil. Byl jsem jak sochař, který si tvoří vlastní ženu. K obrazu svému nebo spíš k obrazu Kačenky. Přitom byla jejím pravým opakem. Blond hříva, velká prsa, široké boky. Samice, co by na severu byla asi už dávno matkou rodu.
Hodil jsem si domů žebradlo a málem vykřikl. Konečně pátek a dnes je pro tebe, má milá Moniko, slavnostní den. Máš přijímání, ty moje křesťanko. Dáme nejdřív sex? Co ty na to? Nikdy neodmítla, nikdy ji nebolela hlava a já jí rozhodně nešetřil. Voněla a jak jsem zatíženej na zvuky a hlasy, tak krásně vrněla, vy víte při čem. Šla se osprchovat, oblékla se přesně jak jsem chtěl. Metalová trika ode mě, džínová bunda, odrbané džíny. Taky kecky. Dělej, hospoda nepočká. Těšil jsem se, už jsem potřeboval spláchnout špinavou továrnu někam do stoky, vychcat ji do žlábku po pár pivech. Zapomenout, vyčistit si hlavu chlastem. Dnes nebyla škola, tak jsme měli spoustu času. Na sex, na několikrát protočení mého nového objevu, dostal se ke mě další zásek kapely DECEASED (album "Luck of the corpse", které mělo tolikrát překopírovaný obal, že jsem až po letech zjistil, jak vlastně vypadá doopravdy).
Pořád mluvila a měla moc hezkou melodii hlasu. Cítil jsem se s Monikou opravdu dobře. Sálala z ní pozitivní energie na všechny strany. Začal jsem litovat, že spolu chodíme. Jednou ji stejně opustím, to vím už teď a ona to tuší, ale nebudeme si tady hrát na nějaký zasraný romantický seriály, život je krutej, zlej a ošklivej (po smrti Káčenky), tak proč si ho neudělat taky chvilku hezkej. Jana s Prcalnikou už sedí u Hymrů a jakmile se uvelebíme, už k nám letí nějaký panáky. Uff. Snažím se vyprávět o DECEASED, jsem toho plnej, ale holky mě poslouchají jen chvilku. Kurva, kde je nějakej kamarád? Nějakej vrstevník, se kterým bych zachlastal, až by se hory zelenaly? Nikde nikdo a ještě dlouho ani nebude. Achjo, asi si začnu za chvíli sedat i při čůrání.
Vypnu. Normálně vyhodím mozek na jinou kolej. Opřu se a koukám, jak se děvčátka smějou, natřásají, jak na ně koukají všichni, když jdou všechny tři (na jeden záchod) dohromady. Všechno je jak má bejt. Pořád se mě někdo ptá, se kterou chodím a já říkám, že se všema. Pak mi je vyčteno, že se nebavím, že jsem zasněnej a mimo. Tak nahodím téma zítřejšího dne - koncert v Dobrovicích. Debustrol, jak jinak. Nějaká hospoda nebo co, to ještě doladíme. Je to devět kilometrů, tak je to jasný. Tam autobusem a zpět pěšky. To dáme. Monika je jak na trní, odehraje se její první metalové vystoupení vůbec. Vracím se o několik let zpět, vzpomínáme na naše začátky a dělá mi neskutečně dobře, že jsem já ten zkušenej, starej a protřelej. Visí mi na rtech a kouká na mě jako na svatej obrázek.
Zavíračka, čas jít spát. Kupujeme na cestu lahev ruma. Bramborová radost. Očista mysli. Jak nějaký alkáči, ale my musíme chlastat, pořád nás smrt našich kamarádů ještě bolí. Jana má volný byt a lehne si s Prcalinkou. Pak je mi vyčiněno, že jsme s Monikou v obýváku moc křičeli. Ona tě moc miluje víš, tak to neposer Smrťáku. Neblbni, žádná jiná už nebude jako Káča, ale je to hodná holka. Fakt neblbni, já tě znám. Má ke mě řeč Prcalinka u ledničky, kterou spolu v noci pleníme. Po sexu bych sežral vždycky celou krávu. Dá mi pusu na dobrou noc a ráno mě musí vytáhnout z postele. Ještě mají srandu, že jsem celej, no, zná to každý chlap. Ženský bláznivý.
Snídaně králů, vyprošťovák pro mě, kterej vůbec nefunguje. Dělám si prdelky, slečny se začínají připravovat na večer. Vždyť jste krásný jaký jste, nemusíte se líčit, čančat a natáčet před zrcadlem a pokud už jo, tak po mě fakt nechtějte, abych vám říkal, jestli vám to sluší. Já stejně radši kouknu na hezkej zadek, na kozy, na vlnění těla. Ale chápu. Pustím si MTV, kde je zrovna ta děvka ze satelitu - Madonna. Takovej ten klip, kde se svíjí a má kolem sebe asi 20 buzen v silonkách. Ještě že mi pak dají na spravení chutě Anthrax. Tak už jste hotový? Já ještě ne, řekne Monika a zatáhne mě do ložnice. Podléhám moc rád. Teď už ale fakt musíme, jede nám autobus.
Nějaký metly už postávají na zastávce. Zdravíme se, známý ksichty podle vidění. Pár těch bližších mi vyjadřuje upřímnou soustrast. A taky pookřejí, protože znáte to, když chlap vidí holku a naopak, tak to jiskří. Nebo by alespoň mělo. Dostáváme pivko a je fajn. Pan řidič si to sice moc nemyslí, protože navrhuju, že uděláme bugr, ale holky mě krotí. No tak dobře, ale jen kvůli vám. Konečně, snad poprvé, se směju opravdu od srdce. Sice se občas podívám z okna, kde zrovna začalo chumelit a zasním se, ale to je věc, která mě provází ještě spoustu let. Nic s tím neudělám, ale bojuju. Teď už jo. Monika nasává atmosféru a je jak na trní. První metalová akce. Je tak roztomilá. Moc jí to sluší, jsem zase po dlouhý době hrdej jak mladej páv, protože kluci jsou z ní paf.
Miloval jsem zakroucený dobrovický rohlíky a jsem za šílenýho trapáka, protože před hospodou navštívím mléčný bar. Občas jsme sem zajeli s Káčou. Ochucený banánový mlíko z keramického kelímku, rohlík a jsem ve stavu blaženosti. Holky mají najednou vousy a oblizují se, dělají na mě naschvál sexy pózy. Řekni mi, můj milý čtenáři, co ti nejvíc připomíná mléko na tváři mladé krásné dívky? Ne, krém na opalování to opravdu není. Vezmu je kolem pasu, Monice vše olíbám a jde se pít. Starej pajzl, spousta metalových kamarádů. Chlastá se první liga a už cestou do sálu se skandují texty Debustrolu. Má to obrovskou sílu, vidím na Monice, jak doslova září. Tohle v kostele nezažiješ, co? Víš o tom, že vůbec nesplňuješ představy o křesťankách? Vždyť ty myslíš na sex snad častěji než já!
Nejdřív hraje nějaká místní kutálka. Taková ta kapela, ve který jsou skvělí muzikanti, ale nemá to koule. Když umění zvítězí nad metalem, když to přestane být zábava. Lokální sterilní Dream Theater. Prej to hodně poslouchaj Pražáci, řekne mi kolega pod pódiem a já jdu radši na pivo. Monika je ale nadšená. Znáte to, první koncert, to je člověk vydřenej ze všeho. Nechám ji poskakovat, ale koutkem oka kontroluji, jestli se kolem ní někdo nemotá. To víte, že po ní jdou jak sršáni. Zatím ale stačí, že ji hlídají Jana s Prcalinkou a posílají nadržené chlapce, kteří cítí nové maso do patřičným mezí. Ona taky když Monika tančí, tak neumí nebejt sexy. Vnady nejdou skrýt. S tím budou ještě problémy, pomyslím si.
Kapela kutálkovitá dohraje, Monika ke mě přiběhne a básní, jak to bylo všechno super. Jak je úžasný bejt na metalu, jak mě miluje, jak je ráda, že nás má. Působí to trošku úsměvně, ale taky roztomile. Pořád lepší, než když se některý metalistky snažej bejt drsný jak jednovrstvej hajzlpapír. Září a připomíná rozsvícenou lampičku, je k neutahání. Dáme pivo, jdeme se chvilku zchladit na cígo ven a už je tu Debustrol. Masakr začíná. Bývaly to tenkrát šílený koncerty. Divoké, energické, silné. Museli jsme se zebe dostat všechnu práci v továrně, veškerou šeď, zasraný vztahy našich rodičů, všechno vystřízlivění, které nám svoboda v roce 1994 začínala přinášet. Hovno láska a pravda, ale jen prachy a prachy, za který sis mohl koupit kousínek svobody. Šel jsem do toho po hlavě, ať děvče vidí, jak paří Smrťák.
Dostál jsem své pověsti, skákal jsem, pařil, točil se, řádil jak pominutej. 60 kilová pružina narvaná mládím, vztekem, bolestí a teď už i zkušenostmi. Seš zvíře, neskutečný zvíře, řvaly na mě holky a vlasy létaly vzduchem jako nějaká mořská vlna. Řval jsem, až jsem ochroptěl. Zkurvenej život, zkurvenej svět! Umřel jsem a zase se narodil. Nasával jsem sílu davu. Házeli jsme Moniku do vzduchu, konečně poznala, jak chutná kovovej adrenalin. Dohrál song a já si pamatuju, jak se na mě vrhla, zakousla se do mě a řekla mi, že by si to klidně rozdala tady a teď. No to mě čekají pěkný věci, řekl jsem si a pařil dál. Pokračovalo se až do konce, do úplného vyčerpání. Zpocení, odrovnaní, na plech. Krása.
Děkuje se kapele, která nás s chutí pošle zase do prdele. Stejně, málokterá metalová skupina zpívající česky uměla vystihnout tak precizně náladu, ve které jsme se tenkrát nacházeli. Kdo zažil, chápe, kdo ne, má smůlu. Normálně mám ve zvyku si dát po poslední skladbě pivo, nechat vše usadit, ale Monika se mnou měla jiné plány. Následovalo něco, co asi nejvíc připomínalo takový ty roztomilý naivní příběhy z porna. Vzala mě za ruku a otevřela první dveře, které jsme potkali. Nějakej smradlavej sklad. Bylo jí to jedno. Působila jako nabitá energií. Spadly na nás nějaký kýble, odřel jsem se a ona měla určitě spoustu modřin. Některý ženský prostě chtěj, aby je to aspoň malinko bolelo. Tak dobrá, nic proti.
Stali jsme se tak trošku hvězdami, protože když jsme byli v nejlepším, tak si šel výčepák do stejného kumbálu pro nějaký cajky. No, dělali si z nás prdel, to je fakt. Hlavně tedy Jana s Prcalinkou, který byly už navátý jak sníh v Karpatech. Dal jsem pivo na ex, musel jsem, Monika byla fakt divoška. Snad její lásku přežiju. Museli jsme domů. Pěšky, devět kilometrů v mrazu. Divnejma cestama. Vítr ve vlasech, omrzlí, rozehřátí koncertem a chlastem. Občas někdo zastaví, ale vzal by jenom holky. Tak jeďte a nechte mě tu umrznout, řvu do tmy. Nenechají a dělají dobře, protože já sice četl spoustu dobrodružných knih a vím, že v chladu se neusíná, ale jsem šíleně unavenej.
Párkrát jim padnu hubou do sněhu. Z jednoho kopce mě více méně táhnou za nohy a ruce. Chci vyčůrat do sněhu jejich jména, ale dám jen M a O a pak si pochčiju ruce. Křičím, pořád křičím. Musí ze mě ven celý týden v továrně, všechna šedivá rána, nadávám tupým ksichtům a pak samozřejmě miluju všechny holky, chci bejt bigamista a když nebudou tolik jíst, tak je všechny uživím a budou doma a jen šukat a šukat. Jsem směšnej, zároveň vtipnej a chvílema se dostanu až někam mezi své běsy. Ale doškobrtáme k Janě domů. Svléknou mě, ošetří mi rány, co jsem získal v kumbálu i cestou a uloží jako jezulátko. Normální ženský mají v sobě kus ošetřovatelky.
Probudím se brzy ráno, ještě pod vlivem. Jsme s Monikou nazí a ležíme s holkama v jedný posteli. Prý jsem pořád padal na zem, ty vole to zase byla akce. Jednou nás to zničí a jsem na sebe fakt zvědavej, jak tohle budu dávat, až budu starej. Ranní opilecké řeči, ale taky vtípky a Monika, zářící jako blonďaté slunce. Vezmu jí vlasy a dám je jí mezi prsa. To je něco tak krásnýho, bože! Vedle mě leží holka, co mě má doopravdy ráda. Dám jí pusu na krk a ze spánku mi poděkuje. Za první metalový koncert. Za skvělý zážitek. Otevřu si pivo a přemýšlím, jestli bych ji nemohl opravdu milovat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
