PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý třetí - Bůh ti jednou všechno odpustí nebo tě zabije, Smrťáku

Příběh sto sedmdesátý třetí - Bůh ti jednou všechno odpustí nebo tě zabije, Smrťáku

"Máš telefon, tak si to vem, zase nějaká holka, se z tebe zblázním": vtrhl do pokoje otec. Od té doby, co máme do bytu zavedenou linku, pořád zvoní. Všichni sice diskutují o tom, že existují mobily (v časopise 100+1 jsem o nich četl poprvé), ale můj dodavatel genetického materiálu je v těchto věcech neskutečně opožděnej. Nechtěl ani o videu, ani o dálkovým ovládání na televizi vůbec slyšet. Jenže z práce ho nemohli nikdy dostihnout (opět hezky alkoholicky povýšil) a sousedka, ke které nám volali, už nás několikrát poslala do prdele. Tak máme spojení se světem.

Volá mi Monika, moc hezká, vysoká holka. Řeknu prosím a představuju si u toho její poprsí. První věc, který si každé odpoledne, když si vedle ní sednu na nástavbě, všimnu. Pak až očí, ehm. Byli jsme ve třídě tři kluci. Jeden teplej a jeden takovej ten typ, co je krásnej, milej, sexy a zůstane navěky sám, protože když otevře hubu, tak mu nedá ani dívka s IQ kýble s vodou. A že prej, jestli bych se nešel chvilku projít. Moc se mi nechce, ale když ona je tak hezká. Omluvím se v duchu Káče (musíš to pochopit, má modrá vílo, už tu nejsi a já musím žít). Momentálně sice chodím za paní učitelkou do kabinetu dělat sex, ale není to ono. Šuká dobře, o tom žádná, ale nemáme si moc co říct. 

"Po obědě na Míráku?": zkusí mi navrhnout a ze mě vypadne, že ano. Vlastně ani nevím proč. Možná zvítězí příroda, touha žít v páru nebo chuť konečně přebít smutek, ale to je už jedno. K obědu jsou řízky, moře řízků a já se nacpu jako nikdy. Zastrčím ruce do džínů, zachumlám se do šíleně dlouhého a vytahaného svetru od babičky a jdu krok sun krok směr Staré město. Boleslav je o víkendu mrtvá. Studenými, vymrzlými ulicemi. Občas se otočím, v představě, že se mi Káča někde opozdila, ale pak se musím otřepat. Přidám raději do kroku.

Stojí kousek od kostela. Když mě vidí, tak zamává a rozeběhne se ke mě. Pohled pro bohy. Moc ti to sluší, utrousím na půl huby. Má nemluvnost je přisuzována dospívání. Tichý (mrtvý) muž s modrým očima, říkají o mě prý holky z nástavby. I když jsem je zpočátku nemusel, připadaly mi povrchní a hloupé, musel jsem se jim v duchu omluvit. Oproti Káče, Janě, Prcalince sice řešily úplně jiné věci a žily zcela odlišné životy, ale byly hodné. Nic proti, člověk (tedy já) hledá víc, ale potkat dobrého člověka se také počítá, nemám pravdu? Monika mluví, trylkuje, má hezkou barvu hlasu a když se směje (mým trapným úsečným vtipům), tak jí nadskakují ňadra. To já rád, ehm.

"Jakube, já vím, co tě potkalo (Boleslav je fakt malé město). Chápu, že o tom nemluvíš, muselo to být hrozné, ale už bude dobře, uvidíš. Sice to říkám možná moc brzy, ale kdyby to jen trošku šlo, ráda bych s tebou chodila. Cítím, že tě mám hodně ráda - miluju (řekne tichounce). Seš jinej než ostatní kluci (no, co se týká ksichtu, tak rozhodně, pomyslím si u této otřepané fráze). Sice skoro nemluvíš, ale já bych na tebe počkala, až se ze všeho dostaneš...": měla ke mě dlouhou, milou a trpělivou řeč. Nevěděl jsem, co odpovědět. Na nějaký vztahy jsem se necítil. Popravdě, mimo přitažlivosti jsem k Monice nic dalšího necítil. Ale měla upřímné hodné oči, příjemný hlas a to tělo, bože odpusť mi, to tělo. Odpověděl jsem něco zmateného, což si vyložila jako souhlas. Protože chtěla. Chtěla mě, váguse a thrashera. Byla zamilovaná, což mě na jednu stranu děsilo, ale taky dělalo moc a moc dobře. Komu z nás se to poštěstí, nemám pravdu pánové?

Vzal jsem ji k Hymrům, tuhle slušnou dívku, která byla vychována v přísné křesťanské rodině. Ženský si vybírají chlapy a já byl vybrán možná na truc, to už se asi nedozvím, ale bylo mi s Monikou fajn. A to dokonce natolik, že jsem se poprvé od smrtí Káči začal předvádět, dělat ramena, tokat a po pátém pivu si neodpustil pár letmých doteků. Chvěla se, jako když ladíte kytaru. Voněla mládím, byla nezkušená, přesto už ne panna. Jednou prý, někde na vesnici u babičky, se sousedovic klukem, co spolu jezdili na prázdniny. Vůbec se jí to nelíbilo a ta zaprášená půda taky nic moc. Panic a panna, co pak už sice mohli všude říkat, že mají po, ale ani jednomu se sex moc nelíbil. Vůbec jsem nevěděl, proč mi to říká, asi nebyla zvyklá na pivo. 

Promítnul jsem si do ní, do Moniky z Rozvoje, z vilové čtvrti, spoustu představ. Načal jsem ji jak starej proutník, chvílemi si s ní hrál, ale myslel jsem vše dobře. Rozloučili jsme se pod lampou na rohu ulice, protože její otec by mě jinak zastřelil. Sáhl jsem jí mezi nohy a nebýt okolo mráz a zima, asi bych se v ní ztratil. Šeptala slova o lásce a o mě. Řekl jsem jí spoustu krásných slov, ale domů jsem šel v divné náladě. Můžu už? Nebudu tím Káče nevěrný? Vždyť jsme každý úplně jiný, ani neposlouchá metal. Zmatenost, neklid, ale taky spousta krásy a živočišnosti.

Druhý den odpoledne, když si sedla vedle mě do lavice, tak mi při hodině angličtiny sáhla mezi nohy. Uff. Věřící dívka, která šukala jak satanova děvka, tak by to asi řekl Prcalík. Poslal jsem k večeru, paní učitelku nadrženou, do horoucích pekel a odmítl její tělo. Byla naštvaná a pak se mi za rok a půl pomstila horší známkou u maturity. Jedovatá zmije se žhavým klínem, kudlanka nábožná, saň a divoký sen, ale Monika byla hezčí, milejší, mladší, vroucnější. Začalo se říkat, a byla to vlastně pravda, že spolu chodíme. 

Jana nám půjčila, s velkou nelibostí a spoustou řečí, byt na víkend. Monika řekla doma, že jede ke kamarádce na chalupu. Osprchovali jsme se spolu, měli se rádi a dělali věci, které dva lidé opačného pohlaví s chutí dělají. Po prvním čísle jsem šel do lednice pro vodu a v kuchyni se zhroutil v hrozný bolesti. Jakoby se mi do břicha zahryzl obrovský červ. Přímo do vnitřností. "Kde si?": ozývalo se z ložnice a já si musel opláchnout obličej od slz. Ne, nebyl jsem ještě vůbec v pořádku. Když jsem byl nahoře, tak jsem měl co dělat, abych Monice neříkal Kačenko, když jsem přivoněl k vlasům, tak jsem si představoval stejnou vůni. 

Udělal jsem šílenou blbost, že jsem všechno Monice řekl. Vždyť ona za můj boj ani bolest vůbec nemohla. Chtěla jen kluka, o kterým si myslela, že se jí líbí a bude s ním dobře. Omlouval jsem se, nechal se hladit s hlavou v klíně, bolestínský, ukňouraný, ne-chlapský. Řekla mi památnou větu, že Bůh mi jednou všechno odpustí nebo mě zabije. Navrhla mi, metalistovi tělem i duší, abych s ní zašel do kostela. Musel jsem se smát a při dalším čísle ji vůbec nešetřil. Křičela jako křičí lidé na horách (jasně Psí vojáci) a já jí poškrábal záda až po zadek. Pak jsme leželi a já nevěděl co říct. Mluvila stejně ona, básnila o budoucnosti, o tom jak mě "zachrání." Kýval jsem hlavou na souhlas, byl rád, že je tu někdo, kdo mě chápe, rozumí mi aspoň trošku. Někdo, kdo mě obejme.

Problém byl, že jsem ji měl hrozně rád a potřeboval jsem kousek lidského tepla, ale nemiloval jsem ji. Moc jsem chtěl, snažil se, dělal všechno, co zamilovaní dělají, ale uvnitř oheň nehořel. Aspoň, že začala poslouchat hudbu co já. Pomalinku, polehounku. Chvílemi jsem myslel (a hrozně chtěl), že z ní udělám, uhnětu, vysochám další Káču. Byl jsem mladej, blbej, naivní a smutnej. Je ale fakt, že mi Monika moc pomohla. Díky ní jsem překonal další fázi. A byla krásná, byla snem mnoha mých kamarádů. Chlapi na ní koukali, Jana s Prcalinkou ji dlouho nepřijaly mezi sebe, rozmlouvaly mi ji, ale já se nedal. Vždycky jsem měl svoji hlavu, tvrdou až beraní, byl jsem divnokluk s nádhernou dívkou. Dodnes mi není jasné, proč zrovna já?

Pan školník, z první základní školy v Mladé Boleslavi (kde se odpoledne učila naše nástavba), by mohl vyprávět. Za lahev rumu jsme měli k dispozici o přestávkách kamrlík hned za tělocvičnou. Přestávky byly naše. Nezbýval čas ani na jídlo, ani cigárko. Lítal jsem v tom, zase. Prokletý ženský. Ale aspoň mě Monika víc seznámila s ostatními děvčaty. Nakonec s nima byla spousta legrace na kterou dodnes vzpomínáme. Byl jsem jak paša, jedinej mezi 25 dívkami. Plus teda jeden teplouš a jeden narcis. Někdy to bylo náročný, uštěbetaný, ukecaný, jak dovede být tolik holek pohromadě. Můj stav se pomalinku zlepšoval. Sice jsem pořád často dlouho hleděl do zdi, ale díky Monice a ostatním křepelkám jsem se začal občas dokonce usmívat.

Je pravda, že jsem se trošku vzdálil Janě a Prcalince, ale osud a jeho cestu si asi v některých momentech opravdu nevybíráme. Možná, kdyby v sobě ta vysoká slečna s krásným poprsím a smíchem nenašla odvahu mi zavolat z dřevěné telefonní budky, byl bych někde jinde. Možná pod drnem, možná v řece. Takhle jsem se měl ale možnost svěřit někomu, kdo nebyl do vší té smrti zainteresován. Jsou to samozřejmě všechno domněnky, psané z pohledu dneška. Tenkrát jsem byl pořád rozervanej, dělal často podivná rozhodnutí, blbnul, opíjel se, řval v ulicích, bojoval s démony. Ale už jsem mohl držet někoho za ruku. Nebyl jsem sám a měl se o mě kdo starat, poslouchat mé stesky, bolesti, odpouštět mi mé výstupy, opilecké eskapády, poslouchat tok mých slov.  

Monika vstoupila do mého života sama. Udělala pro mě spoustu krásných věcí, milovala mě tak, jak to jen ona uměla - něžně, vláčně, mile, laskavě. Naplno, na sto procent, nabíjela mě. Věřila v Boha i Ježíše Krista a říkala že i ve mě. Byli jsme každý úplně jiný, přesto jsme se setkali v místě a čase a ovlivnili se navzájem. Dodnes je to překrásná ženská, kterou když potkám, tak se mé srdce otevře dokořán. Člověk by si měl vážit těch, kteří mu pomohli. A já měl zase jednou z prdele kliku, že zavolala. Děkuji za svolení tento příběh napsat (i všechna další pokračování), věnuji jej upřímně a s pokorou. Byla si, jsi a navždy budeš mým strážným andělem. Jo a omlouvám se, že jsem ti vždycky říkal Mončičáku, vím, jak tě to štvalo. Říkal jsem to naschvál, abych tě poškorpil a myslel jsem to v dobrém, fakt. Opatruj se!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html