Příběh sto šedesátý devátý - Špinavých 18
Koukám do zdi. Je tma a panelákem zní noční hádky. Sousedi se vracejí z hospod, nadávají svým manželkám. Jsem zpět doma v panelovém šílenství. Jana mě od sebe vyhodila. Nedivím se jí. Sám bych se sebou nevydržel. Lidé, kterým se staly špatné věci, nebývají dobrými společníky. A já byl tak trošku hovado. Spíš větší. Nějak jsem nemohl přerušit koloběh práce, škola, hospoda, nespánek, noční pláč. Stýskalo se mi po Káče hrozně moc. Pořád jsem ji hledal, trápil se. Deprese a chlast, úžasná kombinace, co myslíte?
Zítra nebo vlastně už dnes mi je osmnáct let. 18 špinavých roků. Krásný dětství, úžasný roky s kamarádama. Se vším co k tomu patří. Přirozený vývoj, který byl přerušený smrtí. Mám toho za sebou, jako jiní za celý život. Koukám do zdi a promítám si hezké chvilky, abych se zase nerozbrečel. Nemůžu spát. Už zase. Mám nějakých 52 kilo, jsem jak anorektička. Při 185 cm žádná hitparáda, ale holkám se líbím. Prej jsem tajemnej. Moc nemluvím a jen dělám, že je poslouchám. Pak jdu pryč, ještě nedokážu se žádnou spát.
Asi na chvilku usnu, se sluchátky na uších. Našel jsem seznamy kapel po Kytkovi, které jsem, když mi je dával, tak jen založil a myslel si něco o bláznech. Teď jsou super inspirací, aspoň po tobě něco zbylo kamaráde. Taky syn, který pomalu ale jistě roste v Mirce. Má rizikové těhotenství. Tak ji navštěvuju. Sedíme vždycky na gauči, pouštíme si klipy, co si měl rád. Držíme se za ruce a pak končíme v slzách jak dvě plačky. Dneska mi je osmnáct a já dopředu vím, že dostanu kolo. Otec ani netuší, že moje holka je mrtvá. On je ožrala, ale zase seká chvilku dobrotu.
Snažím se usmívat, když mi ráno přinese máma do postele nepečený tvarohový dort s ovocem. Miluju ho. Jenže zase brečím, protože se ho naučila asi před rokem i Káča. Měla ho nepéct ona. Mámy nakonec všechno snesou, pro svoje děti, který milujou v dobrém i ve zlém. Jsem najednou malej klučík, co chodil s odřenými koleny do vřelého náručí. Když jsme s Kytkou hrávali hokej, lyžovali na kopci u Radouče, když jsem dostal pěstí od toho debila Jiráka. Měl bych být šťastný, že jsem oficiálně dospělý, smát se na celé kolo a pak se opít s kamarády v hospodě, ale místo toho jsem schoulený u mámy v objetí. Měl bych plánovat zářnou budoucnost. Jenže Kytka je mrtvej, moje holka taky a Prcalík je už dávno jen stínem, sotva udržovaným při životě. Tak vezmu krásné nové horské kolo a vyjedu ven.
Když se narodíte v listopadu, tak vám na narozeniny většinou prší. Dnešek není výjimkou. Nějak mi to nevadí, aspoň nejsou nikde lidi. Ty hnusný vysmátý šťastný ksichty. Objedu několikrát Radouč, vezmu to směrem na lom Švarďák. Pak zpět, přes celé město. Mám se stavit u Jany. Je na mě naštvaná. Asi si myslela, že mi dá čas a pak jednou, až se rány trošinku zahojí, budeme spolu. Všechno k tomu směřovalo a já si asi zase jednou trošku posral život a ublížil hodnému člověku, ale nemohl jsem. Na to jsem měl Janu moc rád. Jenže jak známo vole, tak láska je trošku vo něčem jiným, jak říkával Prcalík. Buď přijde a nebo ne. Tak jsme si dali pusu, já dostal krásné nové CD Kreator a jel jsem radši dál. Nemohl jsem se koukat na ty šíleně smutný modrý oči. Taky jsem asi srab.
Uslzená Mirka, s nadějí usazenou v pomalu rostoucím břiše. Trošku jsem ji záviděl. Měla aspoň nějaký směr a cíl. Vychovat krásnýho syna, kterej pak dospělej vypadá jako táta. Je v tom obrovský kus přírody a pokory. Poslouchám jak kope a snažím se dělat vtipy. Kdysi jsem totiž někde četl, že těhotné ženy by se měly usmívat. Moc mi to nejde. Ale dostanu k narozkám deník po Kytkovi, který si psal o nás, o našich příbězích, o muzice. Stane se pak po mnoha a mnoha letech inspirací pro Příběhy mrtvého muže. Poděkuju, pohladím jí bříško a vyrazím do deště.
Jsem asi trošku blázen z bolesti, ale zase navštívím všechna místa, kde jsem s mojí modrou džínovou vílou řádil (připadá mi to hrozně dávno, přitom to je jen pár měsíců). Vždycky se zastavím, poděkuji přírodě, Káče a věčnosti. Jo, zase brečím, ale aspoň to není vidět, protože déšť. Potkám holky z nástavby. Mladý, krásný prdelky, žhavý kočky, který mě zvou na panáka. Omluvím se, ne díky, ještě ne, nemůžu. Slyším za sebou, jééé, ten je ale divnej, no, ale mě se líbí....a tak radši šlápnu do pedálů. Nemám blatníky, tak jsem mokrej jak zákon káže.
To jsou tedy narozeniny, že by jeden blil. Všichni se snaží a chyba je ve mě, ale jsem teď smutný dospělý muž. Mladík, co se pomalu vzpamatovává z bolestí, ze šoku, který si snad nezasloužil. Jezdím často k Sabathovi. Dáme pivko, probereme muziku. On mě aspoň pořád nelituje. Má dar naslouchat. Otevře ruma, napij se kámo. Tak na tebe, na těch tvých špinavých 18 let. Opije mě. Aspoň někdo. A má dost rozumu, aby mi zakázal jet na kole. Jdu, potácím se tedy pěšky, přes koleje, přes Škodovku, kde jsme s Kytkou utíkali vždycky před železniční policií. Taky mi tam dal první kazety Slayer a Pantery. To už je ale taky tak dávno. Nebo ne?
Doma jen zamumlám pozdrav. Ne, dort si nedám, díky. V protějším domě poblikávají ve stejném rytmu obrazovky televizí, splachují se záchody, když jsou reklamy. Ležím v posteli a nevnímám, že se naši zase hádají. Slyším jen, že: "ty si nedáš pokoj ani na jeho narozeniny?". Jakoby to nebylo jedno. Vždyť je to jen špinavý datum v kalendáři. Usnu a probudím se až někdy kolem půlnoci. Marně hledám Káču a tak si zmuchlám polštář do náruče a bojím se toho všeho chladu. Tak vše nejlepší Smrťáku, zašeptám do tmy a koukám do zdi až do rána. Je mi 18 let.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
