Příběh sto šedesátý pátý - Poslední leč thrashových psů
Ležím pod Modrým drakem a nevím, co s ním je. Nestartuje. Parkuju u Káči před barákem a jsem celý od šmíru, oleje a prachu. Do prdele! Za chvíli mám vyzvednout kluky a jsem ve skluzu. Ze vchodů vylézají pupkatí pánové v teplákách na gumu. Plešatí a páchnoucí pivem. Asi je škytání mého auta vytáhlo od televizí. Jaký div. Jsou děsně chytří. To bude rozdělovač, alternátor, máš tam svíčky, olej, benzín. Je jich pět a všechno končí tím, že jede okolo kamarád s bavorákem z práce a nahodí mě přes kabely. Asi fakt baterie. Nesmím teď vypnout motor.
Naložím kluky. Složení naší výpravy do Jizerek na chalupu je jasný. Já Smrťák, Kytka, Prcalík a tentokrát jsme vzali i Sabatha. Sestava snů, prdelky už při nakládání tun piva, tenkrát hrozně populárního točeného salámu a chleba. Víc netřeba, nejsme másla. Jedeme si vožrat držky, udělat bordel v horách, možná i zapálit chalupu. Ne, dělám si srandu. Každopádně k prvnímu lehkému incidentu dojde, když se Kytka s Prcalíkem pohádají, kdo bude držet igelitku s kazetama. Dej tam Sodom, vole. Myšleno do kazetového přehrávače Modrého draka. Nic proti a už duníme někde u Hradiště. Jedu po starý silnici, na dálnici se bojím, auto by to asi nedalo. Na jeho údržbu tak nějak dost házím bobek.
Udělám tu chybu, že na Frýdlantě vypnu motor. Kluci si přáli točený, dělali že slintají a sušej hubu. Přitom jsem jim na palubu Modrého draka připravil několik lahvových Klášterů. Všechno platím. Holky mě přemluvily, že půjdou vybírat oblečky pro našeho vetřelce, co zrovna začal Káču kopat v břiše. Jo, už to vědí všichni kolem. Na rodičích je vidět, jak se těší. Tedy po prvních výtkách - kde budete bydlet (co chalupa? navrhl jsem!), kdy se vezmete? Jak všechno zaplatíte? To jsou ale všechno věci, který jdou mimo mě. Nějak to dopadne. Jsem metal, mám práci, cítím se silnej a myšlenka, že budu fotřík už ve mě krásně uzrála. Těším se moc. Kluci už mi vymejšlej, jak polepěj kočárek metalovejma logama, blbci.
Všichni si dají utopence. Já smažák. A pak mi dojde, že nenastartuju. Tak mě musí roztlačit. Dílo se podaří a přetížená škodověnka supí do kopců. Přijedeme něco kolem pátý a první co je, tak vysápneme každý láhev Drápaniny. Vytáhnu kabely na louku, zapojíme kazeťák a jedem jak prokoplý. Chalupa se otřásá, my se tlemíme a jsme šťastný. Vypráví se všechny příběhy, co jsme spolu zažili. Přehání se, dělá se sranda ze mě. Možná je to šílený, ale ta atmosféra je neopakovatelná. Bolí mě bránice od smíchu. Paříme, skáčeme. Jsme jak cirkusáci, který někdo pustil ze řetězu. K tomu metal. Spousta metalu a piva.
Kolem deváté na hodinku Prcalík se Sabathem usnou. My sedíme s Kytkou a koukáme do kraje. Máme řeč. Vážnou. Je jako můj brácha. Má svý strachy, obavy, je to tak šíleně hodnej a chytrej kluk. Opravdu mi v mnohém nahrazuje bratra, jsme jakoby spojení neviditelným poutem, jednou krví. Hrozně si rozumíme, jsme na stejný vlně. Dneska cítím za jeho úsměvy lehký smutek. Jak byla Mirka na potratu, tak teď se jim příliš nedaří otěhotnět. Plácám ho po ramenou. Zvedám náladu. Chlastej, všechno bude dobrý. Občas se chytne za břicho a rozkašle. Ty vole, fakt nekuř, ničí tě to.
Naši spáči se probudí, odříhnou, že se málem na horách spustí lavina a že prej na točený. Tak zavřu chalupu, vezmu si ze žebradla pořádně peněz a jdeme. Cestou potkáme na nedaleké ubytovně družstvo děvčat, co zde mají volejbalové soustředění. Holky z Liberce. Děláme si prdelky, ať jdou s náma. Prý nemůžou, ale nakonec se pět divoženek odváží a přelezou tajně plot. Jsou to krásný samice, říká jim Prcalík. Tvrdím jim, že jsme hippies a u nás je volná láska povolená. Fakt jo? Ptá se mě vysoká blondýnka. Jasně.
V hospodě jako vždy způsobíme pozdvižení. Představte si čtyři váguse a pět krasotinek sportovkyň. A hned děsná sranda, že jako já jsem zvyklej na dvě, tak mi přidělí ještě jednu černovlásku. Všechno je zpočátku v rámci legrace, ale jak máme čím dál tím víc chlastu v krvi, tak se objímáme, děláme neskutečněj bordel, řveme a vůbec jsme zábavní. Místní na nás koukají úkosem, ale znají mé rodiče, tak k bitce nedojde. Stejně bychom prohráli. Jsme jak lamy.
Asi to dnes mohu napsat, ale jediný, kdo holkám nedal své tělo, jsme byli já a Kytka. Ne, že by nás nerajcovaly a že by nechtěly, ale my byli tak nějak momentálně jinde. Všichni si to rozdávali na půdě a my kouřili u Sodom a Kreator před chalupou na lavičce. Ozývalo se hekání, Prcalíkův smích. Bylo to jak porno bez obrazu. Snad to Sabath se svým srdcem vydrží. My navážeme na odpolední rozhovor. "Ty vole, Smrťáku, víš jak jsme se natlemili u Vinetoua, jak tam říká Oldovi Šetrnýmu, že slyší zvony?": vybalí na mě najednou a já se hrozně rozesměju, když si na to vzpomenu. "Tak já mám zase znova občas divnej pocit, že se rozpustím, vypařím, zmizím. Najednou nejsem a koukám na vás, jak tu paříte. Jak Mirka pláče a všechno nakonec shoří": pokračuje a říká to hodně vážným (u něj dost neobvyklým) tónem, že zmlknu.
Je to divná chvíle, takový ten moment v životě, ke kterému se vrátíte až po dlouhé době. Pak vám zůstane v hlavě a hlodá tam. Jakoby měl můj kamarád předtuchu. Na podobný věci moc nevěřím, ale tohle jsem nejen s ním už párkrát zažil a zařadil si do škatulky zážitků, které asi nikdy nerozluštím. Mluví takhle ještě chvíli, až do doby, než se objeví ve dveřích Prcalík jen v trenýrkách a zeptá se nás, jestli nechceme taky šukat. Že prej jinak tady nastydneme a holky jsou moc příjemný. Pošlu ho do prdele.
Tak všechny přivede ven. Normálně tu stojí pět nahatých holek. Jak jsou opilý, tak se asi vsadily. Lísají se k nám, ale spustí se déšť, tak dají na chvilku pokoj. Musím si dát panáka, aby mě přešly chmurné myšlenky a taky chuť na ženskou. Pak nastane sodoma gomora. Všichni vylétnou z chalupy do deště. Válejí se mezi kapkami vody, v bahně a trávě. V okně repráky. Opravdu to vypadá jak nějaká hippies párty. Hledal bych za tím Sabatha, kterej mi pořád navátej děkuje, že něco takovýho už hodně dlouho nezažil.
Paří se až do rána. Dokud všichni neodpadnou. Jdu spát na půdu a jsem na sebe hrdej, že jsem zůstal zase věrnej blbec. Otevřu si svůj oblíbený katalog sportovního oblečení a nad slečnou v elastickém úboru provedu potřebné úkony. Málem mě načapá blondýnka, na jejíž jméno si nemůžu zaboha vzpomenout. Jde po mě, musím ji odvést dolů mezi ostatní. Potom usnu a nechám si zdát o Káče s pupíkem.
Ráno je spíš poledne a holky musí na trénink. Ale večer prý přijdou. Víkend mě stojí hrozný peníze, ale nevadí to. Bral jsem odměny a chtěl jsem svým kamarádům udělat dobře. Asi se to podařilo, protože všichni zářili. I v sobotu se opakoval páteční rituál. Hospoda, holky, pivo, drápanina. My s Kytkou popíjeli, vedli vážný, ale i vtipný řeči. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Těch plánů, co jsme měli. Jak spolu budeme jednou vozit kočárky, jak uděláme společnou dovolenou, jak budeme každej pátek chodit k Sabathovi a řešit metal. Vysnili jsme si všechno moc krásně. Škoda jen, že to byla poslední leč thrashových psů. Za necelý týden se svět začal otáčet úplně jiným směrem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
